ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1526.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1526/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Š. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 167.045,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 212/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.11.2008, č.j. 18 Co 535/2008-115, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24.11.2008, č.j. 18 Co 535/2008-115, se zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19.6.2008, č.j. 13 C 212/2006-87, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u soudu dne 31.1.2006, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku 167.045,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 3.6.2004 uzavřela se žalovaným „smlouvu o přenechání leasingu“, podle níž převzala od žalovaného k užívání osobní automobil A. A4 (dále jen „vozidlo“) a zavázala se splácet za žalovaného cenu vozidla společnosti G.E. C. M., a.s. s tím, že po zaplacení splátek měl žalovaný vozidlo na žalobkyni převést. Žalovaný však v prosinci 2005 žalobkyni vozidlo odebral. Žalobkyně se proto domáhala vrácení zaplacených splátek ve výši 107.045,- Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 30.000,- Kč a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 30.000,- Kč.
Žalovaný namítal, že důvodem odebrání vozidla žalobkyni bylo prodlení s úhradou splátek podle smlouvy o přenechání leasingu a že mu žalobkyně jako úhradu za uzavření smlouvy předala pouze 15.000,- Kč. Proti pohledávce žalované navrhl započíst svůj nárok na úhradu splátek úvěru ve výši 171.817,- Kč, popř. nárok na vydání bezdůvodného obohacení v téže částce, a nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30.000,- Kč.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19.6.2008, č.j. 13 C 212/2006-87, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 81.499,- Kč (výrok I.), ve zbývající částce 85.546,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že dne 31.5.2004 uzavřel žalovaný se společností G.E. C. M., a.s., smlouvu o úvěru ve výši 209.000,- Kč za účelem koupě vozidla A. A4 v téže ceně. Dne 6.6.2004 pak žalovaný uzavřel se žalobkyní „smlouvu o přenechání leasingu“ (datovanou 3.6.2004), v níž se žalobkyně zavázala platit měsíční splátky úvěru ve výši 9.043,02 Kč s tím, že pokud smlouvu poruší, vrátí žalovanému vozidlo a složí částku 30.000,- Kč, čímž bude smlouva „zrušena“. Stejnou částku měl zaplatit žalovaný v případě porušení smlouvy z jeho strany. Smlouva byla „uzavřena s tím, že při poslední splátce bude auto přepsáno“ na žalovanou. Soud prvního stupně považoval smlouvu o přenechání leasingu za neplatnou pro neshodu vůle a projevu účastníků, neboť žalobkyně měla za to, že bude za žalovaného platit splátky leasingu vozidla, ačkoli žalovaný byl již v době uzavření smlouvy vlastníkem vozidla. Neplatným pak bylo podle soudu prvního stupně rovněž ustanovení o smluvní pokutě, neboť nebylo dostatečně specifikováno porušení smluvní povinnosti. Proto soud prvního stupně shledal nedůvodnou námitku žalovaného týkající se zaplacení splátek úvěru ve výši 171.817,- Kč a smluvní pokuty ve výši 30.000,- Kč. Dále vzal za prokázané zaplacení částky 15.000,- Kč jako poplatku za uzavření smlouvy. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o přenechání leasingu přiznal žalobkyni nárok na vrácení částek, které zaplatila namísto žalovaného společnosti G.E. C. M., a.s., ve výši 107.045,- Kč a poplatku za uzavření smlouvy ve výši 15.000,- Kč, od nichž odečetl nárok žalovaného na náhradu za užívání vozidla žalobkyní ve výši 40.546,- Kč, určenou jako amortizaci vozidla.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.11.2008, č.j. 18 Co 535/2008-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v částce 81.499,- Kč zamítl (výrok I.) a žalobkyni přikázal nahradit náklady řízení žalovanému (výrok II.) a státu (výrok III.). Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil, že přenechání leasingu bylo právně nemožné, neboť žalovaný byl v době uzavření smlouvy již vlastníkem vozidla. I v případě platnosti smlouvy by však podle ní došlo vzhledem k neplacení splátek k jejímu zrušení a účastníci byli proto povinni si vrátit vše, co podle ní nabyli (§457 obč. zák.). Podle odvolacího soudu však užívání vozidla nelze ocenit jeho amortizací, nýbrž cenou, kterou by žalobkyně musela za užívání obdobného automobilu zaplatit. Cenu užívání by bylo možno určit v částce 1.282.709,- Kč, vycházející z cen nájemného autopůjčoven, nebo v částce 9.043,- Kč měsíčně, kterou žalobkyně splácela podle smlouvy o přenechání leasingu. V obou případech by však byla hodnota užívání vozidla žalobkyní vyšší než bezdůvodné obohacení žalovaného.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jeho výrokům I. a II., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedla vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Konkrétně namítala, že
„smlouva o přenechání leasingu“ je smlouvou o budoucí smlouvě kupní, jejímuž uzavření nebránila žádná právní překážka a která byla proto smlouvou platnou. Protože žalovaný smlouvu jednostranně porušil, má podle žalobkyně povinnost vrátit žalobkyni zaplacené splátky úvěru, částku, kterou žalobkyně zaplatila při podpisu smlouvy, a zaplatit smluvní pokutu;
úvahy odvolacího soudu o nájemném za užívání motorového vozidla ve výši 9.043,- Kč postrádají „jakoukoliv logiku a realitu“, stejně jako znalecké posudky ing. P., z nichž soudy nižších stupňů vycházely při určování hodnoty užívání vozidla žalobkyní.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že
obě strany učinily nesporným, že „smlouva o přenechání leasingu“ zanikla. Bez ohledu na její platnost je proto nutné vzájemné nároky účastníků vypořádat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení;
bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním věci se podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1186/2004 určuje ve výši obvyklého nájemného za užívání shodné věci v daném místě a čase, a proto je třeba vyjít ze znaleckého posudku Ing. L. P., který obvyklé nájemné určil v částce 1.282.709,- Kč až 1.567.429,- Kč. Pokud žalovaný uplatnil námitku započtení, bylo zamítnutí žaloby odvolacím soudem správné.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
K otázce (ad a/) platnosti „smlouvy o přenechání leasingu“.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle konstantní judikatury soudů základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14.4.2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Při výkladu právního úkonu je proto třeba vyjít z jeho obsahu. Použití nesprávných právních pojmů, případně nepřesného označení právního úkonu nečiní právní úkon neplatným, lze-li jeho obsah zjistit výkladem.
Podle §534 obč. zák. kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.
V projednávané věci účastníci uzavřeli dohodu, označenou jako „smlouva
o přenechání leasingu“, v níž se žalobkyně zavázala „dle uzavření smlouvy se společností G. E. C. B. platit měsíční splátky ve výši 9043,02 Kč, a to do 28. dne v každém měsíci“. V čl. VII. smlouvy se mj. stanoví, že „při poslední splátce bude auto přepsáno na [žalobkyni]“. Podle čl. VIII smlouvy „po dobu přenechání leasingu
a užívání auta je povinna [žalobkyně] veškeré závady na autě uhradit sama“. Nejvyšší soud má za to, že dohoda, kterou se žalobkyně zavázala platit za žalovaného splátky úvěru u G.E. C. B. a.s., je platnou dohodou podle §534 obč. zák. (tzv. dohoda
o převzetí plnění).
Právní názor soudu prvního stupně a odvolacího soudu o neplatnosti „smlouvy
o přenechání leasingu“ pro neshodu vůle žalované a jejího projevu, dovolávající se skutečnosti, že žalovaná nevěděla o vlastnictví žalovaného k vozidlu, nýbrž byla přesvědčena o tom, že žalovaný „má auto na leasing“ (tj. vlastníkem vozidla je leasingová společnost), je nesprávný. Uvedenou skutečnost bylo totiž třeba posoudit podle ustanovení §49a obč. zák. o omylu. Soudy nižších stupňů přehlédly, že omyl zakládá pouze relativní neplatnost právního úkonu podle §40a obč. zák. Žalobkyně se však neplatnosti „smlouvy o přenechání leasingu“ nedovolala.
Za přehnaně formalistický považuje dovolací soud právní názor odvolacího soudu, podle něhož „přenechání leasingu“ bylo právně nemožné, neboť žalovaný byl vlastníkem vozidla. Ze „smlouvy o přenechání leasingu“ totiž jasně plyne vůle stran směřující k tomu, že žalobkyně bude za žalovaného platit splátky kupní ceny vozu, aby se po jeho splacení stala vlastnicí vozidla. S přihlédnutím k ustanovení §41a odst. 1 obč. zák. (Má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.) je proto nutno uzavřít, že „smlouva o přenechání leasingu“ je platnou dohodou o převzetí plnění podle §534 obč. zák.
Správný je naopak závěr soudů nižších stupňů o neplatnosti ustanovení čl. V.
a VI. smlouvy, kterými si účastníci dohodli, že v případě porušení smlouvy zaplatí druhému částku 30.000,- Kč. Citovaná ustanovení je nutno posoudit jako ustanovení o smluvní pokutě podle §544 obč. zák. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu jednou z podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, v důsledku jejíhož porušení je dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit (srov. rozsudek NS ze dne 24.1.2007, sp. zn. 33 Odo 403/2005). Ze slov “porušení smluvního vztahu” nelze vyvodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popř. jejich určitý souhrn měly být zajištěny smluvní pokutou, což je podmínkou pro to, aby při jejich porušení mohla být uplatněna tato sankce (srov. rozsudek NS ze dne 29.4.1998, sp. zn. 2 Odon 90/97). Protože v citovaných ustanoveních „smlouvy o přenechání leasingu“ účastníci nevymezili, které smluvní povinnosti jsou zajištěny smluvní pokutou, je jejich ujednání o smluvní pokutě neplatné.
Současně podle čl. V. „smlouvy o přenechání leasingu“ bylo dohodnuto, že „jakmile bude porušena tato smlouva ze strany [žalobkyně], je povinna do 1 měsíce auto odevzdat v pořádku bez závad [žalovanému …]. Tím dnem bude zrušena smlouva mezi oběma stranami a [žalobkyně] ztrácí nárok na auto.“ Citované ustanovení je nutno vyložit jako dohodu o právu žalovaného odstoupit od smlouvy podle §48 odst. 1 obč. zák. Jestliže v projednávané věci bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalobkyně byla v prodlení s úhradou splátek, uplatnil žalovaný odebráním vozidla žalobkyni své právo odstoupit od smlouvy. Protože odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší (§48 odst. 2 obč. zák.), odpadl tím právní důvod plnění mezi účastníky (§451 odst. 2 obč. zák.). Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit plnění, která od žalobkyně přijal, resp. která žalobkyně plnila na základě „smlouvy o přenechání leasingu“ společnosti G.E. C. M., a.s., oproti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému prospěch, který získala užíváním jeho vozidla, a to formou peněžité náhrady (§458 odst. 2 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že se jedná o závazek synallagmatický, bylo by nutno nárok žalovaného proti nároku žalobkyně započíst, i kdyby žalovaný započtení nenamítal (srov. část A III. stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.3.1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1975).
K otázce (ad b/) určení hodnoty užívání vozidla žalobkyní.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu majetkovým vyjádřením prospěchu, který vznikl účastníku užíváním věci bez právního důvodu, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000). Obecně lze citované pravidlo použít i pro ocenění užívání věcí movitých, včetně automobilů (srov. např. rozsudek ze dne 29.11.2006, sp. zn. 33 Odo 1211/2004, nebo ze dne 22.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 4266/2007). Při určování výše obvyklého nájemného v daném místě a čase je třeba přihlédnout i k charakteru užívání vozidla
a případným dalším službám, které vlastník vozidla jeho uživateli v souvislosti s užíváním vozidla poskytoval, tak, aby výše náhrady za užívání věci odpovídala nájemnému, které v daném místě a čase platili nájemci za užívání stejných věcí obdobným způsobem.
V projednávané věci je dovolateli třeba přisvědčit v tom, že určení hodnoty užívání předmětného vozidla, zakoupeného při uzavření smlouvy za cenu 209.000,- Kč, po dobu cca 1,5 roku (od června 2004 do prosince 2005) výší obvyklého nájemného obdobného vozidla v autopůjčovnách v částce 1.282.709,- Kč až 1.567.429,- Kč neodpovídá ekonomické realitě. Ze znaleckého posudku Ing. L. P. (č.l. 63
a násl. spisu) plyne, že znalec při určení obvyklého nájemného vycházel z cen půjčovného na jeden měsíc. V projednávané věci je nesporné, že žalovaná užívala předmětné vozidlo dlouhodobě, a proto je při určování výše bezdůvodného obohacení třeba vyjít z nákladů, které se v daném místě a čase obvykle vynakládaly na dlouhodobé užívání vozidel. Ostatně žádný rozumně uvažující nájemce by neuzavřel smlouvu, která by nájemné za užívání vozidla po dobu 1,5 roku stanovila ve výši šesti až osminásobně překračující cenu vozidla.
Při určení výše náhrady za užívání vozidla nelze bez dalšího vyjít ani z částky 9.043,- Kč měsíčně, neboť uvedená částka byla splátkou úvěru, který si žalovaný vzal na koupi vozidla, a proto nemusí odpovídat výši obvyklého nájemného předmětného vozidla. Výše splátek byla stanovena s cílem koupě vozidla, nikoli jeho (pouhého) užívání.
Z výše uvedené argumentace plyne, že při určení výše náhrady za užívání vozidla žalobkyní je třeba vyjít z cen nájemného, které v daném místě a čase platili nájemci za dlouhodobé užívání obdobných vozidel za obdobných podmínek. Vedle dlouhodobého nájemného vozidel v autopůjčovnách přichází jako základ pro určení výše obvyklého nájemného v úvahu např. obvyklá cena operativního leasingu, neboť při operativním leasingu leasingový pronajímatel umožňuje leasingovému nájemci užívání předmětu leasingu (typicky automobilu) na určitou dobu, po které se věc vrací zpět pronajímateli. Zároveň je nutno přihlédnout i k rozsahu služeb, které ceny udávané autopůjčovnami a leasingovými pronajímateli zahrnují, a které se mohou lišit jak od sebe navzájem, tak od plnění, které v projednávané věci žalovaný žalobkyni poskytoval.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek ve výrocích, které byly předmětem řízení před odvolacím soudem (§243b odst. 3 o.s.ř.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu