ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1539.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1539/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce PhDr. M. Č., zastoupeného advokátem, za účasti 1) P. f. Č. r., 2) S., 3) m. H. B., 4) Č. d., a. s., 5) S. s. J., zastoupeného advokátem, 6) O. s., zastoupeného advokátem, a 7) Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o žalobě ve věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem (o určení vlastnického práva), vedené u Okresního soudu ve Havlíčkově Brodě, pod sp. zn. 11 C 4/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2008, č. j. 30 Co 8/2008 – 361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkovi 5) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 3.100,- Kč k rukám JUDr. J. R., advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit účastníkovi 6) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.550,- Kč k rukám JUDr. J. Š., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky 1), 2), 3), 4) a 7) nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě svým rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 11 C 4/2005 – 179 ve výrocích I. a II. zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby bylo určeno jeho vlastnické právo k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. a dále aby bylo určeno, že je vlastníkem ideálního podílu 4/5 nemovitostí specifikovaných ve výroku II. Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, č. j. 30 Co 8/2008 – 361, ve výroku I. zastavil odvolací řízení ohledně té části odvolání, v němž byl napaden výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. Ve výrocích III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 9. 7. 2008, č. j. 28 Cdo 1885/2008 – 333, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 5. 2007, č. j. 30 Co 13/2006 – 254, jímž odvolací soud výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud tak postupoval proto, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věc nepostupoval v souladu s procesními pravidly, zejména odkazoval na skutečnosti známé mu z jeho úřední činnosti ve smyslu §121 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ačkoliv je nejen řádně nezískal, ale ani s nimi procesně řádně nenaložil. K věcnému posouzení dotčeného sporu Nejvyšší soud pouze nad rámec odůvodnění konstatoval, že přestože je možné z veřejné činnosti určité osoby usuzovat na její postoje k jistým společenským tématům (např. institutu soukromého vlastnictví), neznamená to ještě, že v konkrétním případě nemohl být ze strany politických orgánů či státních institucí vyvíjen nátlak směřující k tomu, aby taková osoba učinila právní úkon proti své vůli. Skutečnost existence tísně při činění konkrétního právního úkonu musí být zjištěna podle zásad dokazování, tj. musí být předně žalující stranou tvrzena a jako taková musí být prokázána.
Další řízení před odvolacím soudem bylo tedy zaměřeno na prokázání skutečnosti tvrzené žalobcem, zda jeho právní předchůdkyně, JUDr. G. S. – Č., byla v tísni (ve smyslu §6 odst. 1 písm. l/ či r/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), když se dne 2. 10. 1952 nepřihlásila k pozůstalosti po své matce A. S. a návrh na restituci jejího majetku vzala zpět, přičemž tento majetek přešel jako odúmrť na stát. Z provedeného dokazování (při jednání dne 18. 11. 2008) „nebylo zřejmé, že by na JUDr. S. – Č. činil kdokoliv jakýkoliv nátlak za účelem tím, aby se vzdala dědictví po své matce.“ Žalobci se nepodařilo prokázat, „že by JUDr. S. – Č. odmítla dědictví po své matce v tísni či že by její postoje v této věci byly ovlivněny politickou perzekucí či v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.“ Žalobcovo tvrzení ohledně této skutečnosti „zůstalo fakticky pouze v obecné rovině a jako takovým nebylo prokázáno, že by jmenovaná jednala pod tlakem a pronásledováním tehdejšího protidemokratického režimu.“
Proti výrokům II. až V. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. a jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá, že „G. S. – Č. unikla stranickým čistkám, ačkoliv podle historiků přesně zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel, před kterými varovali sovětští poradci té doby. To, že její chování a odmítnutí dědictví bylo učiněno v tísni, je přece nad slunce jasné – a v tomto řízení by mělo být spíše prokazováno, že v tísni nebyla.“ V další části dovolání pak žalobce zpochybňuje skutková zjištění učiněná soudem odvolacím s tím, že soud nesprávně hodnotil předložené důkazní materiály. Dovolatel dodává, že „je naprosto zřejmé, že se nemohla (rozuměj JUDr. S. – Č.) o dědictví po své matce ucházet, ačkoliv o konkrétním nátlaku v tomto případě jsou důkazy pouze nepřímé. Jejich spojením je však prokázání tísně matky žalobce při odmítnutí dědictví zcela evidentní a soud jí bohužel posoudil nesprávně.“ Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník 1) ve svém vyjádření navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto s tím, že se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu.
Účastnice 2) uvedla, že „trvá na rozhodnutí Pozemkového úřadu a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě.“
Účastník 3) uvedl, že „neuznává v celém rozsahu nárok uplatněný v dovolání.“
Účastnice 4) a účastník 5) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Účastník 6) uvedl, že dovolání v daném případě není přípustné a že „není dán jediný dovolací důvod.“ Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podané dovolání odmítne, případně zamítne.
Účastnice 7) uvedla, že dovolání není důvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítnul.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Je předně nutno konstatovat, že dovolatel v podstatné části svého dovolání zpochybňuje skutková zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud. Za daných procesních okolností však dovolání nelze podat z důvodu, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
K námitce žalobce, že v tomto řízení by mělo být spíše prokazováno, že jeho právní předchůdkyně, JUDr. G. S. – Č., v tísni při odmítnutí dědictví nebyla, lze uvést toliko, že i v řízeních, jejichž předmětem je „restituční nárok“ (jak je tomu i v daném případě) platí stejná procesní pravidla jako v jiných soukromoprávních sporech, a tedy i pravidla o procesních právech a povinnostech účastníků řízení. Mezi základní povinnosti účastníků, které jsou projevem projednací zásady civilního soudního řízení, patří zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení) a ohledně těchto skutečností předkládat relevantní důkazy (povinnost důkazní), což vyplývá z §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Není-li stanoveno jinak (např. §120 odst. 2 o. s. ř. či §133a o. s. ř.), tíží povinnost prokázat tvrzení vždy toho účastníka řízení, který tyto skutečnosti tvrdí. Proto i v daném případě, který se z této zásady nevymyká, platí, že tvrdil-li žalobce existenci tísně na straně JUDr. G. S. – Č. při činění určitých právních úkonů, měl i povinnost toto svoje tvrzení prokázat.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá i ve výrocích III., IV. a V., v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a soudem dovolacím, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti těmto výrokům. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Žádné námitky týkající se právního posouzení věci, které by byly s to založit ve spojení s napadeným rozhodnutím přípustnost dovolání, nebyly dovolatelem uplatněny, a proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolání tedy podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §245, §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.
V dovolacím řízení vznikly účastníkovi 5) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. §10 odst. 3, §11, §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby (převzetí právního zastoupení a sepis vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 3.100,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž účastníka 5) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Účastníkovi 6) pak v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem vznikly náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.250,- Kč (srov. §10 odst. 3, §11, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 1.550,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž účastníka 6) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož účastníkům 1), 2), 3), 4) a 7) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce vůči těmto účastníkům nemá na náhradu nákladů řízení právo, bylo ve vztahu mezi ním a jmenovanými účastníky rozhodnuto tak, že se nikomu z nich náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu