ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1776.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1776/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů, označených v dovolání: I. M. C. P., II. E. G., III. I. S., IV. R. K., V. E. K.P., VI. R. S., VII. M. A. P., VIII. D.I. S., IX. B. I. P., X. K. P., XI. P. E. P., XII. H. J. S., XIII. A. E. P., XIV. S. R. P., XV. S. F. J. P., XVI. A. M. G., XVII. M. F. G., XVIII. M. E. G., XIX. H. J. G., XX. C. R., XXI. B. B., XXII. M.E. G., XXIII. R. J. G., XXIV. a XXV. D. N. G., zastoupených advokátemm, advokátní kancelář (B. k.), proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2. 12. 2008, sp. zn. 14 Co 377/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 249/2001 (žalobců I. až XXV., shora uvedených jako dovolatelé, zastoupených advokátem, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
Dovolání dovolatelů se odmítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 6. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 27. 6. 2008, č. j. 24 C 249/2001-126. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo žalované uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí, a to pozemku parc. č. 20/2 s domem čp. 931 a pozemku parc. č. 21 s domem čp. 1620 v katastrálním území N. M. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 12. 2008, sp. zn. 14 Co 377/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 27. 6. 2008, č. j. 24 C 249/2001-126, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení §212 odst. 1 a §212a občanského soudního řádu a neshledal odvolání žalobců důvodným.
Odvolací soud poukazoval na výsledky zjištění, učiněných soudem prvního stupně o tom, že žalobci jsou právními nástupci po společnících veřejné obchodní společnosti P. a spol., kteří z důvodů rasové perzekuce v letech 1938-1939 emigrovali do USA, Anglie a Kanady. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení převedli původní vlastníci na Fond Všeobecné nemocnice v P., ale za nacistické okupace byly konfiskovány okupující Německou říší a po válce bylo ohledně nich vloženo v pozemkových knihách vlastnické právo pro čs. stát. Žalobci včas učinili výzvu vůči povinné osobě k vydání věci jako čeští státní občané. Žalobci však ve smyslu „Úmluv o naturalizaci, uzavřené mezi Československem a USA dne 16. 7. 1928 (č. 169/1929 Sb.)“, ztratili své čs. státní občanství a došlo k jejich naturalizaci v USA a k získání státního občanství Spojených států amerických, a to nejpozději k 8. 7. 1957.
Odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě stát tu převzal nemovitosti v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) bez právního důvodu, když odnětí majetku z důvodu rasové perzekuce v době války naplňuje důvod podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Přesto však nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, vyhovět žalobě o vyhovění jejich restitučnímu nároku, protože žalobci nebyli občany České republiky. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na právní závěry Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 33/1996, vycházel z nich a měl za to, že ve smyslu článku I. uvedené Úmluvy o naturalizaci, bylo třeba mít o státních příslušnících Československa, kteří byli naturalizováni na území USA, za to, že ztratili svou dřívější státní příslušnost a stali se státními občany USA a že ani existence válečného stavu nemohla jednou pro vždy vyloučit účinky naturalizace; po ukončení válečného stavu účinky naturalizace nastaly nejpozději k 8. 5. 1957 (v závislosti na spojeneckých vztazích mezi Československem a USA byl k tomuto dni ukončen válečný stav USA s Japonskem). Právní důsledky uvedených okolností nemohly být podle názoru odvolacího soudu vyvráceny tím, že žalobci předložili „Osvědčení o státním občanství ČR“, jež ovšem bylo správním orgánem vydáno na základě nesprávného hodnocení skutkového i právního stavu.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta, jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 6. 1. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 3. 3. 2009 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1občanského soudního řádu. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu jejich dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že soudy obou stupňů v daném případě si „nesprávně vyložily znění Úmluvy č. 169/1929 Sb., když zaujaly právní názor, že nabytím amerického státního občanství naturalizací v období, kdy země, jehož je osoba občanem, vede válku, pozbyla tato osoba nejpozději dne 8. 5. 1957 československé státní občanství“. Dovolatelé naproti tomu mají za to, že ustanovení článku 1 Úmluvy (č. 169/1929 Sb.) o naturalizaci neplatí pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku, takže čs. občan nepozbýval své dosavadní občanství, pokud byl v USA naturalizován v době, kdy tato země vedla válku. Žalobci, kteří nabyli americké státní občanství v letech 1943-1948 naturalizací podle článku 1 odst. 3 Úmluvy č. 169/1929 Sb., nikdy nepozbyli čs. státní občanství a proto žádný z nich nemusel čs. státní občanství znovu nabývat a žalobci jsou tedy oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že převody nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byly provedeny pod tlakem nacistické okupace (1939-1945) a jsou tedy podle zákona č. 128/1946 Sb. neplatné; proto by měly být nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, vráceny zpět žalobcům.
Dovolatelé vytýkali také, že se soudy obou stupňů řádně nezabývaly okamžikem uplatnění práv na vrácení nemovitostí a jimi zastávanou interpretací Úmluvy č. 169/1929 Sb. zároveň tak porušily princip rovnosti mezi oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. při uspokojování nároků těchto osob, které uplatňují; tato interpretace Úmluvy č. 169/1929 Sb. je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a jsou jí také porušována základní práva a svobody fyzických osob. Dovolatelé zdůrazňují, že „restituční zákony a jejich jednotlivá ustanovení musí být vykládány tak, aby bylo možné dosáhnout takového cíle sledujícího oprávněné zájmy osob, jimž byli způsobeny majetkové újmy“.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší některou právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudu nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti i s ustanoveními Úmluvy o naturalizaci, uzavřené mezi Československou republikou a USA dne 16. 7. 1928, č. 169/1929 Sb.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.
Podle článku 1 Úmluvy o naturalizaci, uzavřené mezi Československou republikou a USA dne 16. 7. 1928, č. 169/1929 Sb., státní příslušníci Československé republiky, kteří byli nebo budou naturalizováni na území USA, ztrácí československou státní příslušnost a stávají se příslušníky USA, to neplatí v případě, že se dosáhne naturalizace v době, kdy jejich domovská země vede válku.
Odvolací soud ve svém rozsudku u 2. 12. 2008 (sp. zn. 14 Co 377/2008 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, správně poukazoval (na str. 3-4 svého rozsudku) na předchozí právní závěry Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR týkající se výklad Úmluvy o naturalizaci, uzavřené mezi Československem a USA, č. 169/1929 Sb., že totiž článek 1 této Úmluvy je nutno vykládat tak, že existence válečného stavu nemohla vyloučit jednou provždy účinky naturalizace, ale že účinky naturalizace nastaly po ukončení válečného stavu, tj. v případech naturalizace, jež nastala ve válečném stavu, tedy ve vztahu mezi Československem a USA po ukončení války mezi USA a Japonskem. Tento právní závěr byl zaujat jmenovitě v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 376/2000.
Dovolací soud neshledává přesvědčivě podklady pro odlišný právní závěr, zejména když ani z právních závěrů Ústavního soudu ČR nelze dovodit (jak na to poukazoval i odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 12. 2008, napadeném dovolám dovolatelů) jiný výkladový právní závěr. V citovaném výkladovém závěru, zaujatým v dřívějším uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu, nejde o výkladový závěr, který by byl v rozporu s ústavním principem rovnosti v právech fyzických osob, nýbrž o výklad zakládající se na „rozumných a objektivních rozlišovacích znacích“, jak na tuto právní problematiku ústavního principu rovnosti v právech bylo poukázáno v nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 6. 1997, Pl. ÚS 33/96, uveřejněném pod č. 67 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud svým rozsudkem z 2. 12. 2008 (sp. zn. 14 Co 377/2007 Městského soudu v Praze) řešil základní právní otázku sporu mezi žalobci a žalovanou v rozporu s hmotným právem. A protože odvolací soud svým rozsudkem neřešil sni právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu