ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2002.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2002/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců A) R. P., B) K. L., C) M. P., D) I. B., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o 716.931,- Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 74/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2006, č. j. 10 Co 403/2004-266, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2006, č. j. 10 Co 403/2004-266, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2004, č. j. 18 C 74/2000-233, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2006, č. j. 10 Co 403/2004-266, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 2004, č. j. 18 C 74/2000-233, a to tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni R. P. 221.922,- Kč, žalobci K. L. 221.922,- Kč, žalobci M. P. 44.384,50 Kč a žalobkyni I. B. 44.384,50 Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci včetně původní žalující - zemřelé M. B. jsou podle rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v T. ze dne 26. 4. 1996, č. j. PÚ/1187/96/Ing.Mer., které nabylo právní moci dne 18. 9. 1995, ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“) oprávněnými osobami k vydání majetku v k. ú. N. M. Vzal za prokázané, že na základě výše citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu žalujícím nebyly vydány nemovitosti č. p. 15 na stavební parcele č. 28 a č. p. 18 na stavební parcele č. 25 v k. ú. N. M. Dále zjistil, že žalobci žalovaného jako povinnou osobu včas a řádně vyzvali k vyplacení náhrady za nevydané nemovitosti, přičemž výše náhrady vyplývá ze znaleckého posudku Ing. D. Z dědického spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. D 1060/2003, dále vzal za prokázané, že majetek zůstavitelky M. B. nabyli podle dědické dohody rovným dílem zákonní dědici K. L. a R. P. Dovodil, že žalobci výzvu k poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti uplatnili dopisem ze dne 7. 2. 1996, který byl doručen Obecnímu úřadu v M. dne 18. 2. 1996. Věc posoudil ve smyslu §13 a 16 odst. 3 zákona o půdě s tím, že závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Podle odvolacího soudu ve smyslu stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 36/95 nemůže být pozemkovým úřadem zkrácena šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku u soudu ohledně vydání náhrady. Dospěl k závěru, že projednávané věci o nevydání nemovitostí oprávněným osobám rozhodl pozemkový úřad, zákonná šestiměsíční lhůta proto počala běžet právní mocí jeho rozhodnutí a oprávnění učinili výzvu k vydání náhrady během této lhůty.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že uložení povinnosti zaplatit, tedy poskytnout plnění v penězích, je v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením §18a odst. 2 zákona o půdě, které poskytnutí náhrady v penězích nad rámec nařízení vlády č. 504/1992 Sb. (10.000,- Kč) Pozemkovému fondu neumožňuje. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 331/2002. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení výkladu ustanovení §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, v platném znění.
Podle první věty ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě (v platném znění) P. f. poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad. Právní norma obsažená v §18a odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že náhrada spočívá v poskytnutí nemovitostí ve správě P. f. nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Zvláštním předpisem, uvedeným v tomto zákonném ustanovení, je podle poznámky 13c/ k zákonu č. 229/1991 Sb. nařízení vlády č. 504/1992 Sb. Ustanovení §18a bylo do zákona č. 229/1991 Sb. zařazeno novelou, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 1993.
Dovolateli nelze upřít správnost jeho tvrzení, podle nichž v případě poskytování náhrad P. f. podle zákona o půdě není možné požadovat poskytnutí náhrady formou peněžitého plnění, nýbrž je třeba při poskytování náhrady P. f. vycházet z §18a odst. 2 zákona o půdě, přičemž při stanovení výše hotovosti, kterou lze na náhradu poskytnout, odkazuje správně na nařízení vlády č. 504/1992 Sb.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatele, že P. f. proto nelze uložit povinnost zaplacení výše podílů jednotlivým žalobcům.
Dovolací soud nemohl tedy dospět jednoznačně k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu