ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2086.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2086/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) V. H., b) RNDr. M. B., a c) Ing. A. I., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) S. s. Ch., s. p., a 2) S. s. J., s. p. v l., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 303/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.12.2006, č. j. 10 Co 884/2006-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 2) k rukám advokáta na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.844,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.12.2006, č. j. 10 Co 884/2006-79, byl v odvoláním napadeném rozsahu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7.8.2006, č.j. 7 C 303/2005-62, jímž byla zamítnuta žaloba, aby druhému žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobcům (ve výroku I označené) pozemky v katastrálním území V. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Vzal za prokázané, že řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl. o.s.ř.) předcházelo správní řízení, v němž příslušný pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) určil, že žalobci nejsou vlastníky předmětných nemovitostí (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v L. ze dne 23.8.2005, č.j. 3428/05-9601). I podle závěru odvolacího soudu žalobci jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 zákona o půdě. Zemědělské pozemky, které patřily jejich právním předchůdcům, přešly do vlastnictví státu v rozhodném období způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, odnětím bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, na podkladě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 14.4.1948, č.j. 37.015/48-IX/R-31. Pozemky byly následně převedeny do vlastnictví fyzických osob, přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., ač přídělové řízení bylo završeno až v roce 1987 vydáním přídělových listin na jména konkrétních fyzických osob, které jsou nyní zapsány jako vlastníci předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Odvolací soud konstatoval, že zjištěné skutečnostmi o vlastnictví jiných osob nemohl pozemkový úřad ignorovat a je třeba k nim přihlédnout i v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu, které není vyhrazeno k posuzování zákonnosti postupu správního orgánů v přídělovém řízení, jež mělo za následek převod pozemků na konkrétní fyzické osoby, jichž vlastnické právo je nyní zapsáno v katastru nemovitostí. Na předmětné pozemky nelze proto nahlížet jako na nemovitosti ve vlastnictví či držbě státu nebo právnické osoby podle §5 zákona o půdě. Jde-li o okruh účastníků, vycházel i odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně o zániku žalovaného 1), jehož právním nástupcem (který podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17.8.2005, č.j. 28918/2005-13020, převzal práva a povinnosti tohoto zaniklého žalovaného) se stal žalovaný 2). Povinnou osobou ve smyslu §5 odst. 2 zákona o půdě ovšem není. Odvolací soud dodal, že otázky týkající se správnosti postupu tehdejších orgánů při převodu nemovitostí na fyzické osoby mohou být účinně zpochybňovány toliko v řízení o přechodu vlastnictví na oprávněné osoby podle §8 odst. 1 zákona o půdě, v němž jsou pasivně legitimovány osoby fyzické, nabyvatelé nemovitostí. Žalovaný 2) věcnou legitimaci v tomto řízení postrádá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako otázku zásadního právního významu nastolili, „zda pozemkový úřad byl oprávněn v rámci řízení o vydání nemovitostí sám posoudit otázku vlastnictví předmětných pozemků a do jaké míry byl vázán stavem zápisu v katastru nemovitostí“. Tvrdili, že vyřešení této otázky (na němž podle jejich názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá) správné není (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Konstatovali, že pozemkový úřad i soud v řízení podle části páté o.s.ř. jsou při posuzování uplatněných restitučních nároků povinny zabývat se i otázkami vlastnictví nemovitostí a tedy i existencí a platností nabývacích titulů osob zapsaných v katastru nemovitostí. O vydání pozemků žalobci již dříve uzavřeli dohodu s povinnou právnickou osobou, schválenou rozhodnutím pozemkového úřadu, podle které katastrální úřad odmítl provést zápis do katastru nemovitostí, s odůvodněním, že vlastnické právo svědčí jiným osobám. Podle odvolatelů tyto osoby ovšem skutečnosti o nabytí vlastnického práva neprokázaly. Podkladem zápisu vlastnického práva do katastru byly toliko opisy přídělových listin, aniž by probíhalo řízení o povolení vkladu vlastnického práva. Podle názoru žalobců jde o listiny, které nemají charakter rozhodnutí správního orgánu a titulem přechodu vlastnictví (ze státu na uvedené fyzické osoby) nejsou. Nehledě k tomu, že v některých případech byly vydány na jména osob, které již nežijí. Z tohoto žalobci dovozují, že proti těmto osobám nemohou svá práva uplatnit ani postupem podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Dovozují, že katastrální úřad postupoval nezákonně, jestliže na podkladě opisů přídělových listin zapsal vlastnické právo ve prospěch uvedených fyzických osob jako přídělců. Až do účinnosti zákona o půdě na pozemcích přitom vždy hospodařily státní zemědělské organizace. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) označil napadený rozsudek za věcně správný. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., zabýval se tím, zda je přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzoval jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., prostřednictvím námitek, jež zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 7, ročník 2004, pod pořadovým číslem 132). Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci odvolací soud, na podkladě provedených důkazů (mezi nimi
i výpisů z katastru nemovitostí a opisů přídělových listin), uzavírá, že ke dni účinnosti zákona o půdě svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem označeným fyzických osobám, jež je nabyly od státu přídělem, postupem podle §8 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nikoliv státu; z toho usoudil, že žalovaný státní podnik nemůže být povinnou osobou ve smyslu §5 zákona o půdě a žalobě proti němu směřující, o určení žalobců jako vlastníků pozemků podle §9 odst. 4 zákona o půdě, v takovém případě vyhovět nelze. S konstatováním, že v případě tvrzeného porušení právních předpisů o nabytí vlastnického práva fyzickými osobami od státu (nebo jiné právnické osoby) mohou žalobci své právo uplatnit postupem podle §8 odst. 1 zákona o půdě, proti označených fyzickým osobám jako pasivně legitimovaným subjektům. S tímto právním názorem Nejvyšší soud souhlasí.
Povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. ke dni 24.6.1991) nemovitost držely, s výjimkou podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky byly výhradně fyzické osoby (tato výjimka však neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po dni 1.10.1990) a cizích států (srov. §5 odst. 1 zákona o půdě). Osobou, která nemovitost drží, se přitom rozumí právnická osoba, která měla ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. ke dni 24.6.1991) k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, a u ostatních nemovitostí jejich vlastník (srov. §5 odst. 2 zákona o půdě).
Podle §8 odst. 1 zákona o půdě na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Věcnou legitimaci povinné osoby podle §5 zákona o půdě, event. legitimaci osob v řízení o nároku podle §8 odst. 1 zákona o půdě, zákon spojuje s vlastnictvím nemovitostí; pouhá detence či držba, bez nabytí vlastnického práva, k uplatnění nároku nestačí (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1165/96, uveřejněný pod číslem 10 v publikaci Zemědělské restituce a soudní praxe, C.H.Beck, Praha, 1998; popř. rozsudek ze dne 9.8.1999, sp. zn. 24 Cdo 507/98). Ve zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil důvody, které jej k přijetí takového názoru vedly a zdůraznil, že by bylo v rozporu s právem vlastníka nemovitosti na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), pokud by bylo rozhodováno o jeho vlastnickém právu bez jeho účasti v řízení. Ostatně, takový rozsudek byl nebyl pro takové fyzické osoby (ač zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí) závazný (viz §159a odst. 1 o.s.ř.) a nemohl by být (ve vztahu k těmto osobám) ani titulem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí na podkladě rozhodnutí vydaného podle §9 odst. 4 zákona o půdě ve vztahu k jiné osobě, formou záznamu podle §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Již proto neobstojí námitka žalobců, prostřednictvím níž se dovolávají skutečnosti, že označené fyzické osoby předmětné pozemky nedržely a tyto byly nadále v užívání státních zemědělských organizací, které proto ani platně nemohly uzavřít s žalobci dohodu o vydání těchto pozemků podle §9 odst. 1 zákona o půdě. Shledávají-li žalobci postup státních orgánů v přídělovém řízení podle zákona č. 142/1947 Sb. (jež měl vést k nabytí vlastnického práva jiných fyzických osob) nezákonným, tedy v rozporu s právními předpisy, jedná se typicky o důvod podřatitelný ust. §8 odst. 1 zákona o půdě, jež zakládá oprávněné osobě právo domáhat se vydání soudního rozhodnutí o přechodu vlastnictví, uplatnitelné proti fyzickým osobám, jež tímto postupem měly přídělem vlastnické právo k nemovitostem nabýt (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1997, sp. zn. 3 Cdon 1221/96, uveřejněný pod číslem 117 v časopise Soudní judikatura, sešit 17, ročník 1998).
Dovolateli zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o vydání rozhodnutí
o přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb. je závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, hodnotícím závěrem soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení; o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se zde nejedná (srov. kupř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem 19, svazek 2, ročník 1994). Není v tomto směru významné, zda rozhodnutí o přídělu (přídělová listina) bylo dohledáno
a v řízení předloženo, nýbrž to, že z ostatních provedených důkazů (mezi nimi i listiny, označené jako „opis přídělové listiny“) vzal odvolací soud skutečnost o završení přídělového řízení vydáním rozhodnutí o přídělu za prokázanou. Jelikož k přechodu vlastnického práva k přiděleným nemovitostem docházelo již na základě rozhodnutí příslušného orgánu, vkladu tohoto práva (intabulace) do pozemkové knihy (či později do evidence nemovitostí, popř. katastru nemovitostí) nebylo s účinností od 1.1.1951 (kdy byl intabulační princip občanským zákoníkem opuštěn) zapotřebí (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2000, sp. zn. 22 Cdo 2320898, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2000, str. 273, popř. nález Ústavního soudu z 16.6.1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995, str. 241). Bylo-li později zapsáno vlastnického právo přídělců do katastru nemovitostí, šlo o skutečnost z hlediska existence vlastnického práva nevýznamnou (i odvolací soud této skutečnosti přikládal význam zejména důkazní), a stalo se tak nikoliv vkladem, nýbrž záznamem podle §7 zákona č. 265/1992 Sb. Tvrdí-li odvolatelé, že některé z fyzických osob, které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci, již nežijí, nejedná se o skutečnost, jež by měla vliv na správnost závěru odvolacího soudu o vlastnictví k předmětným pozemků a nedostatku věcné legitimace žalovaného; v takovém případě by byly k upokojení nároku podle §8 odst. 1 zákona o půdě (shledávají-li žalobci postup při nabytí vlastnického práva protiprávním) věcně legitimovány osoby zemřelým fyzickým osobám blízké, na které vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo okamžikem smrti zůstavitele (§460 obč. zák.).
Žalobcům se tudíž prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo. Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci založil (a s nímž, krom nepřípustných námitek skutkové povahy, polemizovali žalobci dovoláním), je v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobci v dovolacím řízení nebyli úspěšní a jsou proto povinni společně a nerozdílně nahradit náklady, které v tomto řízení vynaložil žalovaný 2). K nim patří odměna advokáta 5.000,- Kč (§11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), snížená o 50% na částku 2.500,- Kč (§14 odst. 1 a §15 téže vyhlášky) a krácená o dalších 50% na částku 1.250,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 téže vyhlášky). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částkou 294,50 Kč odpovídající 19% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o.s.ř.) tak činí náklady žalovaného 2) celkem 1.844,50 Kč, které žalobci zaplatí k rukám jeho zástupce, advokáta (§149 odst. 1 o.s.ř.), v zákonem stanovené lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu