ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2479.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2479/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D, a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Ing. Z. J., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. arch. P. B., zastoupené advokátkou, o 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 606/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 22 Co 407/2007-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 8.746,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem ze dne 5. června 2007, č. j. 8 C 606/2006-74, o povinnosti žalované uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni částku 40.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 40.000,-Kč od 28. 8. 2006 do 31. 12. 2006, s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 40.000,-Kč od 1. 1. 2007 do 5. 6. 2007 a za dobu od 6. 6. 2007 až do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace Č. n. b. platné vždy k prvnímu dni příslušeného kalendářního pololetí (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 22. 11. 2005 dojednána objednávka dlaždic s provedením stavebních prací za účelem rekonstrukce chodby v bytě žalobkyně a dne 25. 11. 2005 byla žalobkyní žalované uhrazena částka 40.000,- Kč jako záloha na dlažbu a provedení stavebních prací. K samotné realizaci rekonstrukce ovšem nedošlo, neboť se žalovaná se žalobkyní kvůli vzájemným sporům vzniklým z dříve uzavřené smlouvy o dílo nedohodly na jejím provedení. Soud prvního stupně odmítl tvrzení žalované, že zmíněná objednávka představovala pouze kupní smlouvu na dodané dlaždice a že samotná smlouva o dílo, která měla podle původních předpokladů následovat, uzavřena nebyla. Obvodní soud dospěl k závěru, že uhrazená částka představovala zálohu na zamýšlenou smlouvu o dílo ve smyslu §498 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), nedošlo-li pak k uzavření zamýšlené smlouvy, představuje zaplacená záloha plnění poskytnuté z právního důvodu, který odpadl, ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 o.z. Ze strany žalované tak došlo k bezdůvodnému obohacení, které musí být vydáno osobě, na jejíž úkor bylo nabyto (§456 o.z.), tj. žalobkyni.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, č. j. 22 Co 407/2007-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud uvedl, že přes správná skutková zjištění dospěl soud prvního stupně k nesprávnému právnímu závěru. Podle odvolacího soudu představovala již samotná objednávka dlaždic se stavebními pracemi platně uzavřenou smlouvu o dílo ve smyslu ustanovení §631 o.z. Podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by okolnost, že nebyla následně v souladu s předchozí praxí žalované uzavřena podrobná smlouva o dílo, mohla vést k závěru, že šlo pouze
o smlouvu zamýšlenou. Městský soud dospěl dále k závěru, že požadavek žalobkyně ze dne 17. 8. 2006 na vrácení zálohy, v nějž vyústily vzájemné neshody smluvních stran, představuje odstoupení od smlouvy ve smyslu §642 odst. 1 o.z., v důsledku čehož vznikla žalobkyni povinnost zaplatit žalované jako zhotoviteli částku připadající na práce již vykonané (zhotovení jedinečné dlažby speciálně nařezané do chodby žalobkyně), které nemohly být použity jinak. Odvolací soud na základě zjištění učiněného z faktury ze dne 15. 8. 2006, dle níž náklady na dlažbu dosáhly přiměřené částky 41.581,27 Kč, konstatoval, že není důvod, který by opodstatňoval vrácení zálohy žalobkyni, nehledě na to, zda si žalobkyně dlažbu vyzvedla či nikoliv.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Důvodnost dovolání je pak podle dovolatelky založena ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozsudku odvolacího soudu dovolatelka vytýká i nesprávné zhodnocení provedených důkazů. Tato pochybení pak podle dovolatelky vedla k nesprávnému rozhodnutí spočívajícímu na závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo na rekonstrukci chodby. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil především tím, že nesprávně zhodnotil projevy vůle stran, kdy žalovaná, která to považuje za nelogické, ani dovolatelka neměly za to, že by podpisem objednávky na dlažbu a stavební práce uzavřely smlouvu o dílo. Odvolací soud tak svým rozhodnutím pozměnil vůli stran, přestože z dokazování vyplynulo, že obě strany se po neshodách kvůli dříve prováděným stavebním pracím zdráhaly vstoupit do nového smluvního vztahu, a skutečnost, že smlouva nebyla uzavřena, pak byla zaviněna především chováním žalované. Dovolatelka se dále ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož žalovaná částka představuje zálohu přijatou na plnění podle zamýšlené smlouvy o dílo a vzhledem k tomu, že k uzavření této předpokládané smlouvy již nedošlo, se pak tato částka stala bezdůvodným obohacením žalované, které má být vydáno dovolatelce. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry Městského soudu v Praze a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.
a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Námitka dovolatelky, která zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo v podobě objednávky ze dne
22. 11. 2005, směřuje především proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, neboť, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 o.z., jde o skutkové zjištění, zatímco o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 26 Odo 1553/2005, nebo ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 738/2006). Dovolatelka tedy uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pro úspěšnost tohoto dovolacího důvodu je zapotřebí, aby dovolatelka zpochybnila správnost zjištění, ke kterým došel soud na základě provedeného dokazování, a zároveň, aby tyto závěry byly rozhodné pro následnou aplikaci hmotného práva. Může být namítáno, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které v řízení najevo nevyšly, anebo naopak nevzal v úvahu některé náležitě prokázané skutečnosti. Námitky by zároveň měly poukazovat na rozpornost zjištění s provedeným dokazováním a náležitým hodnocením důkazů podle §132 a násl. o.s.ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 193/2008). Pokud v tomto případě dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že došlo k uzavření smlouvy o dílo, je třeba, aby svá tvrzení opírala o takové skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že odvolací soud pochybil při hodnocení skutkových zjištění. Uvádí-li přitom jako důvod, proč nemohla být smlouva uzavřena, eskalaci vzájemných sporů stran, jež vedla k tomu, že předpokládaná detailní smlouva nebyla uzavřena, nelze z toho dovodit pochybení odvolacího soudu při výkladu vůle projevené na objednávce ze dne 22. 11. 2005. Odvolací soud totiž vyšel při svých závěrech z vůle stran projevené v okamžiku podpisu objednávky na dodání dlaždic a stavebních prací – tak jak byla písemně zachycena, spory mezi stranami pak zohlednil při svém závěru o odstoupení od této smlouvy. Závěry odvolacího soudu jsou tedy v souladu s provedenými důkazy i s výkladovými pravidly interpretace právních úkonů zakotvenými v §35 odst. 2 o.z., z nichž vyplývá preference jazykového projevu vůle účastníků. Ten je třeba hodnotit objektivně k okamžiku projevení vůle bez ohledu na následný výklad úkonu účastníky řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/1998, publikované v časopise Právní rozhledy vydávaném nakladatelstvím C.H. Beck, číslo 7/1999, str. 386). Veškeré pozdější neshody a odlišné interpretace úkonu stranami, které v řízení vyšly najevo a na něž dovolatelka odkazuje, tudíž nemohou zpochybnit závěr odvolacího soudu, že vzhledem k tomu, že objednávka ze dne 22. 11. 2005 splňovala zákonné náležitosti smlouvy o dílo podle §631 o.z. (úplatné provedení práce na vlastní nebezpečí zhotovitele), došlo k platnému uzavření dané smlouvy. Nad rámec těchto úvah dovolací soud připomíná, že žalovaná se sice od počátku bránila úvahám o smluvním vztahu se žalobkyní nad rámec kupní smlouvy, jde-li o „objednávku“ ze dne 22. 11. 2005, ale její obrana směřovala právě proti tvrzení žalobkyně o objednání materiálu i stavebních prací, k čemuž se přiklonily při svém rozhodování soudy obou stupňů, jak se podává z obsahu spisu.
Protože dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu pochybení, postupoval podle ustanovení §243b odst. 2, věty před středníkem, o.s.ř. a dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že úspěšné žalované vzniklo právo na jejich náhradu podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, za což ji náleží v souladu s §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. částka 7.050,- Kč. S přičtením režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 19 % DPH představují její náklady částku 8.746,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu