ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2490.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2490/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) Ing. arch. E. K., b) MUDr. Z. Š., c) J. N., d) P. N., e) V. N., všichni zastoupeni advokátem, f) MUDr. V. N., proti žalovaným 1. S. z. p. v ČR, 2. M. M., a. s., 3. M. t., s. r. o., žalovaní 2/ a 3/ zastoupeni advokátem, 4. A.Z. B.E. s.r.o. o zaplacení částky 1.048.790,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 199/2000, o dovolání žalobců a/ až e/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 58 Co 350/2007-521, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. března 2006, č. j. 18 C 199/2000-467, rozhodl, jak je uvedeno v jeho výrocích I. až XXIX. Svým rozsudkem částečně vyhověl žalobě proti 2/ a 3/ žalovanému, jinak žalobu zamítl.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobci ad b/ a ad f/ a právní předchůdci žalobkyně ad a/ a žalobců ad c/-e/ se stali s účinností ke dni 31. 3. 1998 vlastníky domu č. p. 4 a 5 v P., Š., a vstoupili tak do postavení pronajímatele. Pokud tedy v období od 31. 3. 1998 do 23. 3. 2000 vybral někdo jiný než žalobci nájemné od nájemců prostor v domě, bezdůvodně se obohatil na jejich úkor ve smyslu §451 odst. 2 s přihlédnutím k §680 odst. 2 obč. zák., neboť změnou pronajímatele odpadl důvod plnit dosavadnímu pronajímateli. Žalovaní, pokud byli v postavení pronajímatelů, byli tedy oprávněni vybírat nájemné na základě uzavřených nájemních smluv jen do 31. 3. 1998. V případě 1. žalovaného nebylo v řízení prokázáno, že by v jeho prospěch bylo v rozhodném období zaplaceno nájemné nájemci nebo podnájemci prostor v domě, proto soud žalobu ve vztahu vůči němu zamítl. Čtvrtý žalovaný byl jedním z nájemců nebytových prostor v předmětných nemovitostech. Na základě nájemní smlouvy uzavřené s 3. žalovaným byl oprávněn tyto nebytové prostory dále podnajímat, což také činil, a z titulu existence podnájemního vztahu vybral od podnájemců v rozhodném období částku 808.590,- Kč. Nejednalo se však o nájemné, které by byl povinen odevzdat pronajímateli, nýbrž na základě smluvního ujednání s 3. žalovaným tato částka náležela 4. žalovanému, a to i v období, za které bylo žalováno, kdy do existujících nájemních smluv vstoupili žalobci. Soud prvního stupně se nezabýval platností jednotlivých nájemních, event. podnájemních smluv, ani otázkou, zda žalovaní vystupující jako pronajímatelé byli k jejich uzavření oprávněni, neboť dle jeho názoru i za situace, kdyby nájemní smlouva uzavřená se 4. žalovaným byla neplatná, a v návaznosti na to i podnájemní smlouvy uzavřené mezi 4. žalovaným a podnájemci, nemohli by se žalobci po 4. žalovaném domáhat vydání plateb jím vybraných od podnájemců jako podnájemné, event. ani z titulu bezdůvodného obohacení, protože k jejich přijetí byl oprávněn 4. žalovaný, který umožnil užívat podnájemcům prostory, které měl sám v domě pronajaty, a nikoliv žalobci. Proto i z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu vůči 4. žalovanému jako nedůvodnou zamítl. Bezdůvodné obohacení shledal soud opodstatněným pouze na straně 2.a 3. žalovaného, a to ve výši 139.430,- Kč a 423.582,- Kč.
K odvolání žalobců ad a) až e) i 2. žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2007, č. j. 58 Co 350/2007-521, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci ad a) až e) a 2. a 4. žalovaným (výroky I., II., IV., VI., VIII., X., XII., XXVII., XXVIII. a XXIX.) potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí obvodního soudu v mezích podaných odvoláním jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, odvolání však neshledal důvodným. Soud prvního stupně zjistil dostatečně a správně skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že žaloba je důvodná pouze částečně ve vztahu k 2. a 3. žalovanému, kterým vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 139.430,- Kč a 423.582,- Kč, přičemž námitky uplatněné v odvolání byly uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně a ten se s nimi i náležitě vypořádal. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl žalobě ve vztahu ke 4. žalovanému, který byl v rozhodném období v postavení nájemce vůči 3. žalovanému, s jehož souhlasem předmětné prostory podnajal, a z tohoto titulu získal peněžité plnění ve výši 805.590,- Kč. Soud prvního stupně se vyjádřil i k případné neplatnosti jeho ujednání a důsledku, jaký by tato skutečnost měla na právní posouzení věci. Odvolací soud v této souvislosti odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 374/2006, který řeší i problematiku nájmu a podnájmu nebytových prostor podle zák. č. 116/1990 Sb. Podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem a nedochází zde ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Pokud jde o posouzení pasivní věcné legitimace 2. žalovaného, zde odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že tento je pasivně legitimován, neboť v rozhodném období byl oprávněn na základě smlouvy o obstarání správy předmětných nemovitostí uzavřené s 1. žalovaným dne 1. 9. 1997 vybírat a vymáhat nájemné, úhrady za služby, uzavírat a vypovídat nájemní smlouvy, tzn. nemovitosti měl ve faktiké držbě, a byla prokázána i výše plnění, kterou z tohoto titulu v rozhodném období nájemci zaplatili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci ad a/ až e/ dovolání (pouze ve vztahu k 4. žalovanému), jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují dovolatelé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v tom, že toto rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena a zárověň řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé vytýkají soudům, že se nezabývaly platností jednotlivých nájemních a podnájemních smluv, neboť tuto otázku nepovažovaly za právně významnou. V tomto pak dovolatelé spatřují chybné právní hodnocení soudem. Dovolatelé uvádějí, že, jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 10 C 89/92, vyzvali žalobci, resp. jejich právní předchůdci, povinné osoby ve lhůtě uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb. k vydání domu. Podle §9 odst. 1 tohoto zákona nesměla povinná osoba od 1. dubna 1991 přenechat dům do užívání jinému, přičemž přímo v tomto ustanovení je pro smlouvu uzavřenou v rozporu s ním stanovena sankce absolutní neplatnosti. Veškeré smlouvy o nájmu a podnájmu domu a nebytových prostor v domě uzavřené po 31. březnu 1991 jinými osobami než žalobci a jejich právními nástupci jsou tak neplatné. To se samozřejmě vztahuje i na smlouvu uzavřenou mezi 4. žalovaným a 3. žalovaným dne 30. 12. 1995, z níž soud odvozuje nárok 4. žalovaného na částky, které v rozhodném období obdržel od třetích osob za užívání prostor v domě. Pokud odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 374/2006, pak tento není pro zamítavý výrok případný, neboť zmíněný judikát řeší vztah pronajímatelů a podnájemce ohledně nároku na úhradu nákladů vynaložených podnájemcem při provádění změn v nebytových prostorách. Ze zmíněného judikátu lze však ve prospěch žalobců citovat: „Podnájemní vztah (ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.) je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k nebytovému prostoru (jeho části).“ Z toho pak vyplývá, že i na takový vztah se vztahuje blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a nájemce, který na základě tohoto neplatného vztahu získal za užívání neplatně podpronajatých nebytových prostor peněžité plnění, je povinen ho vydat tomu, na jehož úkor ho získal, v daném případě žalobcům jako vlastníkům domu. Je zcela nerozhodné, zda 4. žalovaný byl 3. žalovaným zmocněn k uzavírání podnájemních smluv, neboť takovéto zmocnění by bylo z výše uvedených důvodů neplatné. Odvolací soud tedy nesprávně věc posoudil po právní stránce, neboť nesprávně vyložil příslušné právní normy.
Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Čtvrtý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci a/ až e/, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je nutno posuzovat s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Dovolání žalobců ad a/ až e/ postrádá přiléhavé obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury, neboť jde v obecné rovině o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu, přičemž řešení předestřené právní otázky platnosti shora zmíněných smluv není způsobilé s ohledem na níže uvedené zvrátit rozhodnutí o věci samé ve prospěch dovolatelů. Soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení obč. zák. týkající se bezdůvodného obohacení, tedy §451 odst. 2 s přihlédnutím k §680 odst. 2, a dovodily, že částka, kterou vybral 4. žalovaný z titulu existence podnájemního vztahu od podnájemců v rozhodném období, nepředstavovala nájemné, které by byl povinen odevzdat pronajímateli, nýbrž na základě smluvního ujednání s 3. žalovaným tato částka náležela 4. žalovanému, a to i v období, za které bylo žalováno, kdy do existujících nájemních smluv vstoupili žalobci. Soudy obou stupňů došly k obdobnému závěru i pro případ, že by podnájemní smlouvy, které 4. žalovaný uzavřel s dalšími osobami, byly neplatné. Soud prvního stupně jednoznačně vyslovil názor, že i za situace, kdyby nájemní smlouva uzavřená se 4. žalovaným byla neplatná, a v návaznosti na to by byly neplatné i podnájemní smlouvy uzavřené mezi 4. žalovaným a podnájemci, nemohli by se žalobci po 4. žalovaném domáhat vydání plateb jím vybraných od podnájemců jako podnájemné, event. ani z titulu bezdůvodného obohacení, protože k jejich přijetí byl oprávněn 4. žalovaný, který umožnil užívat podnájemcům prostory, které měl sám v domě pronajaty, a nikoliv žalobci. Odvolací soud následně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 374/2006, podle něhož podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem a nedochází zde ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Ačkoliv tedy soudy otázku platnosti podnájemních smluv samostatně neposuzovaly, pro případ, že by byly neplatné, se vyjádřily jednoznačně. V tomto ohledu pak dovolatelé rozsudek odvolacího soudu nijak nenapadají, a tento důvod, pro který byla žaloba ve vztahu ke 4. žalovanému rovněž zamítnuta, tak trvá nadále, přičemž obstojí i samostatně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců ad a) až e) odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Čtvrtému žalovanému vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r. předseda senátu