ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2505.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2505/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Z. M., zastoupeného JUDr. T. M., proti žalované V. K., zastoupené JUDr. M. K., o zaplacení částky ve výši 58.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 55/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2008, č.j. 22 Co 268/2008 – 166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 16 C 55/2005-131, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované, aby mu zaplatila částku 58.850,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2008, č. j. 22 Co 268/2008-166, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 26.747,80 Kč s příslušenstvím; ve zbylé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž namítala, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., ve znění do 30.6.2009, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, jde-li „o dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, nebo ze dne 15. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1088/2004).
V projednávané věci napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu, kterým byl částečně změněn rozsudek prvního stupně a kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 26.747,80,- Kč. Ačkoliv součet všech nároků, které jsou předmětem dovolacího řízení, převyšuje hranici 20.000,- Kč, je zřejmé, že sestává ze dvou samostatných nároků – nároku ve výši 19.913,- Kč za užívání nebytových prostor a nároku ve výši 6.834,81,- Kč za vodné a stočné. Jelikož se jedná o peněžité plnění a jistiny jednotlivých nároků jsou nižší než 20.000,- Kč, není dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání přípustné je (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2003). Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu