ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.266.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 266/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 341/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007, č. j. 18 Co 229/2007-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.7. 2007, č. j. 18 Co 229/2007-221, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17.1.2007, č. j. 5 C 341/2005-196, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o převodu pozemku blíže specifikovaného ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2002 a dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 11.8.2003 F. T. jako původní oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) postoupil žalobci své nároky na náhradu předmětných pozemků. Rovněž vzal za prokázané, že žalobce dále postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.3.2004 své nároky Ing. V. V. a tatáž pohledávka smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14.7.2004 byla opětovně (zpětně) postoupena žalobci. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není původní oprávněnou osobou, ale postupníkem, který získal svůj nárok převodem od oprávněné osoby podle ustanovení §33a zákona o půdě, přičemž nárok na náhradní pozemky uplatnil na základě veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě (dříve §11 odst. 2 zákona o půdě). Odvolací soud zaujal názor, že nelze směšovat režim platný pro osobu oprávněnou a osobu, která získala nárok na náhradní pozemek postoupením od původních oprávněných osob, pro níž skončila možnost uplatnění nároku tzv. restituční tečkou, podle které nárok zanikl, pokud nebyl uspokojen do 31.12.2005. Podle odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 byla zrušena tzv. restituční tečka, článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám, které splňovaly požadavky ve smyslu §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku aplikace zákona č. 253/2003 Sb., který novelizoval zákon č. 229/1991 Sb. na převody státní půdy podle zákona č. 95/1999 Sb., o prodeji státní půdy, v rozporu s hmotným právem. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že novela zákona o půdě způsobila zánik jeho práva na převod pozemků podle zákona o prodeji státní půdy. Vytýkal soudům obou stupňů, že opomenuly rozlišit právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku podle ustanovení §11a (dříve §11 odst. 2) zákona o půdě a práva na převod pozemku při prodeji podle zákona o prodeji státní půdy. Podle dovolatele se jedná o zcela odlišné situace, které musí vést k odlišnému právnímu hodnocení. Poukazoval na formu restitučního nároku (nepeněžité, peněžité plnění) s tím, že volba dané formy přísluší vždy jeho majiteli. Konstatoval, že právo na finanční vyrovnání (tj. na existenci peněžité pohledávky za Českou republiku) není tzv. restituční tečkou nijak omezeno. Dovolatel v dovolání zdůrazňoval, že započtení vzájemných pohledávek ve smyslu §580 o.z je přípustné pouze u plnění stejnému druhu s odůvodněním, že pohledávka žalovaného na úhradu kupní ceny je peněžitou pohledávkou a rovněž i restituční nárok oprávněné osoby ve formě nároku na finanční vyrovnání musí být peněžitou pohledávkou. Namítal, že soudy obou stupňů neřešily odlišnosti převodů pozemků podle zákona o půdě a zákona o prodeji státní půdy. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku z 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením dle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31. 12. 2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž zabýval; pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutí se nelze domáhat uspokojení práva.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.
V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu