ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2772.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2772/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, za účasti o. Š. jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Blansku sp. zn. 6 C 1093/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2007, č.j. 37 Co 26/2004-115, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně svým rozhodnutím výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 10. 2003, č.j. 6 C 1093/2000-73, tak, že zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc.č. 1517 v kat.úz. a o. Š. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch žalované částkou 22.613,50 Kč. Žalobci a vedlejšímu účastníku nebyla stanovena vzájemná povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k pozemku p.č. 1517 v k.ú. a o. Š. s tím, že jej nabyl na základě kupní smlouvy z 22. 11. 1937. Od té doby jej jako vlastník užívá a až v březnu 2000 se dozvěděl o jeho „přečíslování“ (z původní parc.č. 837) a o tom, že jej o. Š. nabízí k prodeji. Kupní smlouvou ze dne 29. 3. 2000 prodala o. Š. pozemek žalované. Žalobce tvrdil, že nemohl pozbýt své vlastnické právo k pozemku ve scelovacím řízení, které se jej netýkalo a předmětný pozemek užíval v dobré víře, že je jeho vlastníkem, a to od roku 1937 do roku 2000.
Žalobce byl podle odvolacího soudu na základě kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1937 vlastníkem pozemku parc.č. 837 podle bývalého pozemkového katastru v k.ú. Š. V uvedeném katastrálním území bylo v roce 1948 zahájeno scelovací řízení, které se týkalo i zmíněného pozemku. Toto řízení však nebylo řádně dokončeno, neboť nedošlo k zápisu do pozemkové knihy. Odvolací soud zdůraznil, že novela č. 217/1997 Sb., kterou se změnil zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách, uznala vlastnictví k pozemkům podle stavu nedokončeného scelování. V daném případě bylo se scelováním započato a nebylo dokončeno, přičemž katastr nemovitostí vedl vlastnictví k pozemkům podle návrhu scelovacího plánu. Podle odvolacího soudu bylo tedy nerozhodné, od kdy a s jakým úmyslem či vědomím (o vztazích k pozemku, jeho začlenění do scelovacího řízení, či ukončení tohoto řízení) předmětný pozemek žalobce užíval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci a také v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel měl za to, že odvolací soud se nevypořádal správně s otázkou tvrzeného vydržení pozemku p.č. 1517 v k.ú. Š. a též tvrdil, že nelze dovozovat vlastnictví obce k předmětnému pozemku na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť nedošlo k řádnému ukončení scelovacího řízení. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.
Pro posouzení věci je nutno vycházet z následujících relevantních skutečností :
žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku (původní parc.č. 837) na základě kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1937,
parcela č. 837 vstoupila do scelování v obci Š. a náhradou za parcely č. 837, 191 a 872, které žalobce původně vlastnil, byly pozemky označené v rejstříku náhrad jako Aj 3, tedy pozemky p.č. 5427 a 5144,
k zápisu této změny do pozemkové knihy nedošlo.
Podle ustanovení §9b odst. 2 dříve platného zákona č. 284/1991 Sb.,
o pozemkových úpravách, v katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelování a katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu s návrhem scelovacího plánu, platí, že vzniklo vlastnictví k pozemkům podle tohoto návrhu.
Ústavní konformitou tohoto ustanovení se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97; ten mimo jiné uvedl, že vlastníkem pozemku, který byl podroben scelovacímu řízení (v tomto případě formálně nedokončenému pro absenci zápisu v pozemkové knize) je osoba, která pozemek do scelovacího řízení vložila, event. její právní nástupce. Vlastnické právo k tomuto pozemku je svým obsahem tzv. holým vlastnictvím. Vlastník totiž nemůže svůj pozemek užívat, nenáleží mu ani právo užívání a požívání. K vlastnictví tohoto pozemku, právě v důsledku nedokončeného scelovacího řízení, neoddělitelně náleží právo náhradního užívání pozemku jiného vlastníka, k jehož obsahu patří právo užívat náhradní pozemek a přivlastňovat si jeho plody.
V této souvislosti nelze přehlédnout též názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, že scelovací řízení podle scelovacího zákona č. 47/1948 Sb. mělo řízení hlavní, předběžné a závěrečné; za dokončené scelovací řízení, které mělo za následek přechod vlastnického práva k pozemkům, je třeba považovat to řízení, u kterého proběhly všechny uvedené fáze, upravené v §47 scelovacího zákona. Scelovací řízení mělo být zakončeno závěrečným řízením, v němž měla být provedena, mimo jiné, změna, oprava a založení pozemkové knihy a pozemkového katastru, jako základních nástrojů tehdejší evidence nemovitostí. Zakončení scelovacího řízení mělo být oznámeno vyhláškou v Úředním listě II.
Shora uvedená rozhodnutí se však vztahovala zejména na případy, kdy bylo nedokončené scelovací řízení kombinováno s nedokončeným přídělovým řízením. Kvůli tomu vznikla nepřehledná situace, kdy nebylo jisté, který z dokumentovaných vztahů pozemkové držby zobrazuje stav vlastnických práv, který zachycuje stav práva zatímního či náhradního užívání a který stav je zcela neplatný. To vedlo k situacím, v nichž byly k témuž pozemku zapsáni různí vlastníci, aniž by se jednalo
o spoluvlastnictví.
O výše uvedenou situace se však v daném případě nejednalo, neboť dovolatel náhradní pozemky (parcely ve zjednodušené evidenci - původ grafický příděl č. 5144, 5427 zapsané na LV č. 482 v k.ú. Š.) převedl na svého syna J. B. na základě darovací smlouvy sepsané formou notářského zápisu NZ 14/96 ze dne 21. 2. 1996. Dovolatel tedy ještě před nabytím platnosti a účinnosti shora uvedeného ustanovení §9b odst. 2 zákona č. 284/1991 Sb. náhradní pozemky vlastnil. Pokud tedy dovolatel tyto náhradní pozemky užíval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že sporný pozemek je stále v jeho vlastnictví (srov. §130 odst. 1 a §134 odst. 1 o. z.).
Uplatněné dovolací důvody nejsou naplněny a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Strana žalovaná sice měla v dovolacím řízení úspěch, nevznikly jí však žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu