ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2789.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2789/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, o vydání náhradních pozemků, event. poskytnutí peněžité náhrady, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 1/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009, č. j. 19 Co 41/2009-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10.3.2009, č.j. 19 Co 41/2009-75, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3.12.2008, č.j. 5 C 1/2006-51, Okresní soud Praha - západ zamítl návrh žalobkyně, jímž se domáhala vůči žalovanému převodu náhradního pozemku parc. č. 138 v kat. území D. (výrok I), „případně jiného náhradního pozemku k uspokojení svého restitučního nároku“ (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku peněžní náhradu za nevydané pozemky ve výši 723.767,88 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV) a částečném zastavení řízení (výrok V). Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zák. o půdě“), které vzniklo právo na vydání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zák. o půdě v hodnotě 40.419,57 Kč. Jako postupník získala od jiných oprávněných osob (svých příbuzných) v roce 2001 restituční nároky v celkové hodnotě 683.048,31 Kč. Svou pohledávku sice postoupila písemnou smlouvou ze dne 20.12.2005 Ing. M. G., tu ovšem okresní soud shledal neplatnou, stejně jako později uzavřenou smlouvu o zpětném postoupení téže pohledávky na žalobkyni. Uzavřel, že žalobkyně podle §11 odst. 2 zák. o půdě zásadně nemá právo na poskytnutí jí vybraných náhradních pozemků, jestliže v postupu žalovaného v tomto případě nelze spatřovat libovůli či dokonce svévoli, proti níž by se bylo možno bránit i žalobou na vydání konkrétního pozemku; blíže odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 495/02. Jelikož nárok žalobkyně dosud nebyl uspokojen převedením náhradních pozemků, má právo na peněžitou náhradu (§14 a 16 zák. o půdě). Toto právo uplatnila včas, ve lhůtě uvedené v §16 odst. 1 zák. o půdě; protože je osobou oprávněnou, neplatí pro uspokojení jejího nároku časové omezení vyplývající z čl. VI zák. č. 253/2003 Sb., ve znění usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Ačkoliv zbývající restituční nároky (pohledávky) získala postoupením od osob blízkých (sestry, sestřenic a bratranců), učinila tak „v rámci vzájemného vypořádání s těmito osobami“, na které současně převedla kupní smlouvou ze dne 27.2.2001 svůj spoluvlastnický podíl k jiným nemovitostem.
K odvolání žalovaného odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III o poskytnutí finanční náhrady tak, že v části o zaplacení 683.048,31 Kč žalobu zamítl (výrok I); ohledně zbývajících 40.719,57 Kč rozsudek ve věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o lhůtě k plnění, jíž stanovil do 29.7.2011 (výrok II), a rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výrok III). Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky k uspokojení restitučního nároku, kterou žalobkyně uzavřela s postupníkem Ing. M. G. a která je smlouvou neurčitou (§37 odst. 1, §39 občanského zák.). Dovodil proto, že věcnou legitimaci k uplatnění restitučního nároku žalobkyně nepostrádá. Rozlišoval však mezi nárokem, který získala žalobkyně jako původní oprávněná osoba (v hodnotě 40.719,57 Kč) a ostatními nároky (v hodnotě 683.048,31 Kč), které ji byly postoupeny třetími osobami. Poukázal přitom na ust. čl. VI zák. č. 253/2003 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, podle něhož dříve uplatněné, do 31.12.2005 neuspokojené nároky na převod náhradních pozemků zanikají, nejde-li o nároky původních oprávněných osob či jejich dědiců. Právo na poskytnutí peněžité náhrady u zaniklých nároků na převod náhradního pozemku lze podle čl. VI zák. č. 173/2006 Sb. (správně zák. č. 178/2006 Sb., účinného od 5.5.2006) uplatnit písemnou výzvou doručenou pozemkovému fondu nejpozději do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. do 5.11.2006. Podle odvolacího soudu uplatnila žalobkyně právo na peněžitou náhradu u žalovaného poprvé písemným podáním ze dne 26.6.2008, žalovanému doručeným 28.7.2008, po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jež má za následek zánik nároků, jde-li o nároky získané postoupením pohledávek. Takové důsledky nenastaly ovšem v případě nároku žalobkyně jako původní oprávněné osoby, jíž neuspokojený nárok na převod náhradního pozemku k 31.12.2005 nezanikl. Zde se omezení vyplývající z čl. VI zák. č. 178/2006 Sb. neuplatní a nárok žalobkyně na zaplacení částky 40.719,57 Kč prekludován není. Lhůta pro jeho uspokojení je však podle ust. §16 odst. 1 zák. o půdě tříletá a v posuzovaném případě uplyne nejdříve 28.7.2011. Proto odvolací soud rozsudek v této části změnil pouze ve výroku o lhůtě k plnění (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ust. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) a uplatnila jím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Rozsudku vytýkala, že odvolací soud na ni nahlížel nikoliv jako na původní oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zák. o půdě, za kterou se pokládá, ale jako na osobu, která získala nárok postoupením pohledávek. I žalobkyně je přímým potomkem osoby, jež pozbyla nemovitosti v rozhodném období. Ostatní nároky získala od osob blízkých, v rámci širšího majetkového vypořádání, při kterém směnila svůj spoluvlastnický podíl k jiným nemovitostem za nároky restituční. Odvolací soud se věcí nezabýval ani z pohledu ust. §3 občanského zák. a nehodnotil, zda postup žalovaného neodporuje dobrým mravům. Patří mezi úkoly žalovaného mírnit v minulosti spáchané majetkové křivdy a umožnit oprávněným osobám plnou realizaci jejich práv. Žalobkyně je práva neznalá, žalovaný ji neposkytl potřebná poučení a posléze argumentoval skutečnostmi o zániku práva. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě uvedené v ust. §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ust. §237 odst. 1 písm. a) dovolání přípustné, rozsudek přezkoumal v dovoláním napadeném rozsahu, z důvodů v něm uplatněných (§242 odst. 3 o.s.ř.). Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009). Dovolání shledal opodstatněným.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok žalobkyně na převod náhradních pozemků – jde-li o nárok získaný postoupením od třetích osob - zanikl ze zákona dnem 31.12.2005, a to podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Z tohoto závěru odvolací soud vyvodil, že žalobkyni po 31.12.2005 zůstalo pouze právo na finanční náhradu za nevydané pozemky, a to zaniklo neuplatněním práva u žalované ve lhůtě stanovené pro tyto nároky čl. VI zák. č. 178/2006 Sb. Tyto závěry dovolací soud nesdílí a pokládá je přinejmenším za předčasné.
Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobkyně vyjmuta z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky zák. č. 253/2003 Sb., vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního nálezu Ústavního soudu a nepřihlížejí k jejich smyslu a účelu, jak je nyní reflektován i v současné rozhodovací praxi dovolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 30.11.2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, Nejvyšší soud při řešení obdobné otázky poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení. I proto naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ust. §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se pak dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16.12.2008, sp. zn. 28 Cdo 1071/2007, ze dne 25.2.2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8.4.2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009, a mnohá další) a činí tak i v nyní posuzované věci.
Naproti tomu odvolací soud posuzoval postavení žalobkyně formálně, nikoliv z hledisek výše uvedených, ačkoliv jeho negativní rozhodnutí o věci samé na vyřešení této právní otázky spočívá. Nehodnotil konkrétní skutečnosti o statusu žalobkyně, nepřihlédl k jejím tvrzením, že postoupením pohledávek jako osoba oprávněná podle §4 odst. 2 písm. c) zák. o půdě toliko shromáždila nároky dalších (spolu)oprávněných osob, které jsou v poměru k ní v postavení osob blízkých, a nikterak tím nesledovala cíle komerční či spekulační, ale uspořádání rodinných majetkových poměrů.
Za formální, neodpovídající smyslu a účelu restitučních předpisů, jímž je zmírnění v minulosti způsobených majetkových křivd, je třeba pokládat i závěry odvolacího soudu o plynutí lhůt k uplatnění nároku na převod náhradních pozemků, event. na zaplacení finanční náhrady. Odvolací soud nevzal v úvahu, že nárok vůči žalovanému uplatnil již předchůdce žalobkyně, Ing. M. G., a to nejpozději žalobou, doručenou žalovanému 26.1.2006 (k tomu srov. ust. §41 odst. 3 o.s.ř. o účincích hmotněprávních úkonů učiněných účastníkem vůči soudu). Není přitom podstatné, jakou formulaci žalobního návrhu žalobce zvolil, neboť v řízení o tomto druhu nároku, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání, není soud návrhem vázán (§153 odst. 2). Žalobkyně do řízení vstoupila v jeho průběhu jako procesní nástupkyně Ing. M. G., přijala tedy stav řízení v době svého nástupu do řízení (§107a odst. 3, §107 odst. 4 o.s.ř.) a zachovány tím zůstaly i veškeré právní účinky s podáním žaloby spojené (§107a odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o žalobkyní nastolenou právní otázku, proto správné není a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je třeba na dovolání pohlížet jako na opodstatněné. Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku, včetně výroků souvisejících a závislých (§242 odst. 2 písm. b) d) o.s.ř.), zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán; v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu