ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2910.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2910/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) A. V., b) J. Č., a c) L. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. R. (dříve Obec R.), zastoupenému advokátem, a 2) P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 49/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2006, č. j. 15 Co 404/2006-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce, advokáta, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.844,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 4. 5. 2006, č. j. 8 C 49/2003-144, zamítl žalobu o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky označených pozemků v katastrálním území R., se spoluvlastnickými podíly o velikostech uvedených ve výroku I rozsudku. Vůči žalované 3) České republice – Ministerstvu zemědělství řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V rozsudku). O žalobě rozhodoval v řízení podle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vycházel ze zjištění, že o věci dříve rozhodl p. ú. podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zák. o půdě“), který návrhu žalobců na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem nevyhověl (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v K. ze dne 19. 11. 2002, č. j. PÚ 917/92 H). I okresní soud vzal za prokázané, že předmětné pozemky získali právní předchůdci žalobců, manželé A. a Š. V., přídělem podle §5 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřítel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci (dále jen „dekret č. 28/1945 Sb.“). Držby pozemků se ujali dne 13. 3. 1946 (kdy jim byl příděl odevzdán do správy a užívání) a rozhodnutí o přídělu jim bylo vydáno N. p. f. dne 24. 6. 1950, pod č. j. 76.648/50-II/22. Již ke konci roku 1949 přídělci na přidělených pozemcích fakticky nehospodařili a přenechali je do užívání jiné osobě. Vlastnictví k již neobhospodařovaným nemovitostem, nabytým přídělem, se pak výslovně vzdali ve prospěch státu písemným prohlášením ze dne 8. 3. 1951. Provedenými důkazy nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že přídělci byli ke vzdání se vlastnictví donuceni tehdejšími státními orgány, že patřili k osobám tehdejším režimem perzekuovaným. Nemovitosti přešly na stát na základě svobodného rozhodnutí přídělců o vzdání se přídělu, nikoliv některým ze způsobů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zák. o půdě. S ohledem na učiněná skutková zjištění okresní soud zejména vysvětlil, že naplněn není ani restituční důvod podle ust. §6 odst. 1 písm. r) zák. o půdě, o vydání nemovitostí, které přešly na stát či jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
K odvolání žalobců odvolací soud shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci se ztotožnil. Zdůraznil, že přídělci projevená vůle vzdát se přídělu byla vedena jinými důvody, než které nyní tvrdí žalobci, v prvé řadě důvody ekonomickými. Nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že Š. V. byl v době vzdání se vlastnického práva politicky perzekuován, ač se za války jako příslušník Československé armády účastnil boje proti nacismu v zahraničí. Trestní stíhání bylo proti němu zahájeno až po opuštění přídělu oběma přídělci a skončilo vydáním zprošťujícího rozsudku. Důkazem popírajícím existenci politické perzekuce či jiného nátlaku je i okolnost, že nedlouho před vzdáním se přídělu (přídělci již fakticky delší dobu neobhospodařovaného) bylo rozhodnuto ve prospěch přídělců, vydáním přídělové listiny. Jestliže přídělci získané pozemky fakticky neobhospodařovali, porušovali tím podmínky přídělu, který jim mohl být jinak odňat (§5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb.). I odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zjištěné skutečnosti žádný z důvodů pro vydání nemovitostí, uvedených v ust. §6 odst. 1 zák. o půdě, nenaplňují. Již proto je rozhodnutí pozemkového úřadu o sporném vlastnictví, vydané podle §9 odst. 4 zák. o půdě, správné. V takovém případě je nadbytečné (pro rozhodnutí nezávažné) zabývat se otázkou, zda nárok na vydání nemovitostí původně uplatnili oba přídělci nebo pouze některý z nich a zda se i v takovém případě vydává se oprávněné osobě věc celá (jak stanoví §21 zák. o půdě).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Otázkou jeho přípustnosti se v něm nezabývali a rozsudku vytýkali nesprávné právní posouzení věci. Tvrdili, že na základě dříve vydaného rozhodnutí pozemkového úřadu se do jejich vlastnictví vrátili některé z nemovitosti vlastněných jejich předchůdci, nikoliv však pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení. Závěr odvolacího soudu, že k vydání pozemků není naplněn žádný z restitučních důvodů, mezi nimi i důvod podle §6 odst. 1 písm. r) zák. o půdě, pokládají za nesprávný. Odvolací soud k němu dospěl nesprávným hodnocením provedených důkazů. Z nich se podává, že důvody, pro které se přídělci A. V. a Š. V. přídělu vzdali, nebyly ekonomické, ale spočívaly v politické perzekuci Š. V. tehdejšími státními orgány. Bylo prokázáno, že se Š. V. zúčastnil protifašistického odboje v bojích o Francii a Anglii. Dokazování dalších skutečností při tomto zjištění již není potřebné, neboť perzekuce účastníků zahraničního (západního) odboje je skutečností všeobecně známou. Závěr o negativním postoji tehdejších orgánů k Š. V. je patrný i z obsahu svědecké výpovědi E. H. a z jeho charakteristiky vykreslené v odvolání okresního prokurátora proti zprošťujícímu rozsudku v jeho trestní věci. Podle tehdy platných předpisů o přidělování zemědělského majetku nemohli přídělci předat majetek jiné osobě (zde M. K.), jak odvolací soud uzavírá; M. K. přídělcům pouze vypomáhal, po dohodě s nimi zajišťoval obhospodařování zemědělské usedlosti. Byli to manželé V., kteří za přidělení majetku platili úhradu. I o vydání předmětných pozemků uzavřeli žalobci s žalovanou obcí R. dohodu, která z důvodu změny postoje vedení obce nebyla realizována. Dalšími důkazy, uplatněnými nyní v dovolacím řízení, mohou prokázat, že mezi vedoucími zaměstnanci L.ČR, s. p., a žalované obce R. jsou blízké vztahy, které bezesporu ovlivňují stanovisko obce k žalobou uplatněnému nároku. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) označil rozsudek dovolacího soudu za správný. Uvedl, že z pohledu žalobci uplatněného důvodu nejedná se o rozsudek po právní stránce zásadně významný a dovolání proti němu přípustné není. Navrhl, aby je dovolací soud odmítl.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.).
Jelikož v průběhu dovolacího řízení jedna z žalobkyň, A. V., nar. 22. 9. 1928, zemřela (ztratila způsobilost být účastnicí řízení), usnesením ze dne 12. 8. 2009, č. j. 28 Cdo 2910/2009-243, dovolací soud rozhodl podle §107 odst. 1 o. s. ř. o okruhu právních nástupců této žalobkyně, s nimiž pokračoval v dovolacím řízení. Jimi jsou shora označení žalobci a) až c), kteří v tomto procesním postavení, jde-li o jimi uplatněné nároky, byli již dříve účastníky řízení.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde ani o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozsudku dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (tj. jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; §237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, po pořadovým číslem 132).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96). Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Jak je z obsahu dovolání patrno, žádnou z otázek, které by byly zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolatelé sami neoznačili a za rozhodnutí po právní stránce zásadně významné v uvedeném smyslu nepokládá rozsudek odvolacího soudu ani dovolací soud. Z hlediska právního posouzení věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že vzdání se přídělu (či jeho odnětí) jako zvláštní restituční důvod ustanovení §6 odst. 1 zák. o půdě nezná. Takový názor je bezpochyby správný, mající oporu i v judikatuře Ústavního soudu (srov. jeho nález ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 188/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, ročník 1997, str. 31), a ani dovolatelé proti němu konkrétní námitky nevznášejí. Na naplnění restitučního důvodu podle ust. §6 odst. 1 písm. r) zák. o půdě (o vydání nemovitostí, které v rozhodné době přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody) dovolatelé usuzují na základě jiného hodnocení provedených důkazů, než učinil odvolacího soud, s jehož závěrem o učiněných skutkových zjištěních se neztotožňují. Obsahem dovolání tedy není polemika odvolatelů s právním posouzením věci odvolacím soudem, jelikož dovolatelé nezpochybňují, že odvolací soud při rozhodování o věci vybral správnou právní normu; jejich námitky se netýkají ani výkladu či aplikace této normy, nýbrž výlučně skutkových závěrů odvolacího soudu, k nimž dospěl (podle žalobců nesprávným) hodnocením provedených důkazů.
K právnímu posouzení věci sluší se připomenout, že otázka povahy úkonu - vzdání se vlastnického práva k nemovitostem nabytým přídělem podle dekretu č. 28/1945 Sb., není pro dovolací soud otázkou novou. Již v rozsudku ze dne 25. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 465/2000 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 15, ročník 2002, pod označením C 1102) dovolací soud dovodil, že nemovitosti nabyté podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945, byly pro případ vzdání se vlastnického práva přídělcem k nim věcmi volně zcizitelnými a vzdání se vlastnictví k takto nabytým nemovitostem přídělcem znamenalo bez dalšího obnovení vlastnického práva státu. Výkladem ust. §6 odst. 1 písm. r) zák. o půdě (jako možného restitučního důvodu při přechodu nemovitostí na stát v důsledku odnětí přídělu) zabýval se i Ústavní soud, který vyslovil názor, že pokud ustanovení zák. č. 229/1991 Sb. odkazuje na „politickou perzekuci“ v období let 1948 až 1989, myslí se tím pronásledování jedince protidemokratickým režimem pro jeho demokraticky motivované politické (společenské) jednání či postoje coby jiná forma „politické perzekuce“. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jejichž správnost prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit nelze, vyplývá, že mezi oběti politické perzekuce ve shora uvedeném smyslu přídělce Š. V. nepatřil. Důvody, pro které se přídělci vzdali vlastnictví k přídělem nabytým nemovitostem, spočívaly zejména v tom, že již dříve přestali přidělenou zemědělskou půdu (z důvodů ekonomických) obhospodařovat, ačkoli k tomu nebyli donuceni nátlakem ani okolnostmi majícími původ v tehdejší společenské situaci. Dokladem toho je podle zjištění odvolacího soudu i skutečnost, že jako s přídělci s nimi bylo jednáno i po změně politické a společenské situace, jelikož rozhodnutí o přídělu (kterého se krátce na to vzdali) jim bylo N. p. f. vydáno dne 24. 6. 1950.
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí soudů. Ostatní dovolateli uplatněné skutečnosti dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – prostřednictvím kterého jedině lze správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit - nenaplňují. K důkazním návrhům, které žalobci označili v dovolání, lze uvést tolik, že dokazování o věci samé dovolací soud zásadně neprovádí (důkazy lze provést jen k prokázání důvodů dovolání a o takový případ se u důkazních nabídek žalobců nejedná; §243a odst. 2 o. s. ř.). Současně platí, že nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé v dovolacím řízení uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.). Již proto dovolací soud k žalobci označeným důkazům přihlížet nemohl.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že z pohledu žalobci uplatněného dovolacího důvodu rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významný není a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Proto dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
Ve věci plně úspěšní žalovaní mají vůči žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v plné výši (§243b odst. 5, věta prvá, §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.). K těmto nákladům na straně žalovaného 1) patří odměna advokáta 5.000,- Kč (§11 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), snížená o 50% na částku 2.500,- Kč (§14 odst. 1 a §15 téže vyhl.), krácená o dalších 50% na částku 1.250,- Kč, neboť v dovolacím řízení učinil zástupce žalobce 1) pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 téže vyhl.). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částkou 194,50 Kč, odpovídající 19% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), činí náklady žalovaného 1) v dovolacím řízení celkem 1.844,50 Kč. Žalovanému 2) podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu