ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3608.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3608/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. T. spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o uložení povinnost uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 145/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2007, č. j. 26 Co 662/2006-227, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil v odvoláním dotčených výrocích II a IV rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 11.9.2006, č.j. 145/2005-185, jímž byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o prodeji pozemků parc. č. 247 a 250/1 v katastrálním území Č. D., za kupní cenu 234.160,- Kč (výrok I); současně odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vzal za prokázané, že předmětné zemědělské pozemky jsou vlastnictvím České republiky, ve správě žalovaného. Na pozemcích je vybudován lyžařský vlek, který je stavbou spojenou se zemí pevným základem, věcí nemovitou (§119 odst. 2 obč. zák.). Žalobce je oprávněným uživatelem obou pozemků, které má v dlouhodobém nájmu. I odvolací soud, shodně se soudem okresním, dospěl proto k závěru, že podmínky prodeje uvedené v §5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby a o změně jiných zákonů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“) byly splněny. Kupní cenu pozemků určil postupem podle §9 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., na pokladě ocenění provedeného ustanoveným znalcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které označil za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Otázku zásadního právního významu rozhodnutí v dovolání konkrétně neoznačil; uvedl, že právní posouzení věci odvolacím soudem pokládá za nesprávné. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že konstrukce lyžařského vleku je stavbou, věcí nemovitou. Popíral, že je zde funkční souvislost mezi konstrukcí vleku a předmětnými pozemky. Za nesprávné označil i závěry soudu o určení výše kupní ceny předmětných pozemků a odkázal v této souvislosti na ust. §9 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v dotčených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soudu dovolací (§10a o. s. ř.) – se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se otázkou, zde je dovolání přípustné.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrzen a jedná se o první rozhodnutí tohoto soudu o věci samé (nejde zde ani o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozhodnutí dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu; §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (tj. jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; §237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, po pořadovým číslem 132). O nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96). Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný Bulletinu pod č. 19, ročník 1994, svazek 2).
Ve výběru příslušné právní normy, jejím výkladu a použití na zjištěný skutkový stav věci, jak je provedl odvolací soud, nenalezl dovolací soud žádná pochybení. Věc je třeba posoudit podle ust. §5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., jež stanoví, že na základě písemné žádosti prodá Pozemkový fond vlastníkovi (spoluvlastníkovi) stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek, na němž je umístěna tato stavba, a to v případě, že pozemek je funkčně spojen s touto stavbou a vlastník (spoluvlastník) stavby je oprávněným uživatelem tohoto pozemku. Pozemkový fond prodá vlastníkovi (spoluvlastníkovi) stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek sousedící s pozemkem, na němž je umístěna tato stavba, jestliže tento pozemek je funkčně spojen s touto stavbou a vlastník (spoluvlastník) stavby je oprávněným uživatelem tohoto pozemku. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že lyžařský vlek, který se na předmětných pozemcích se nachází, je přepravním zařízením s ocelovými podpěrami na betonových monolitických základových patkách, se sloupy připevněnými ocelovými kotevními šrouby, tedy stavbou spojenou se zemí pevným základem a nemovitostí v občanskoprávním smyslu (§119 odst. 2 obč. zák.). Provozování vleku bez současného využívání pozemků, na nichž je vlek umístěn, je k určenému účelu nemožné; jedná se tudíž o pozemky se stavbou funkčně spojené. Nepochybné je i tom, že žalobce je oprávněným uživatelem pozemků (jejich nájemcem).
V typově obdobných případech se výkladem ust. §5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb. Nejvyšší soud již zabýval; nejedná se tudíž u problematiku judikatorně dosud neřešenou. Již v usnesení ze dne 25.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 35/2008, dospěl k závěru, že i lyžařský vlek spojený se zemí pevným základem může být samostatnou nemovitostí ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák., s tím, že podmínka funkčního spojení pozemku a stavby (lyžařského vleku) ve smyslu §5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb. je splněna jak ve vztahu k pozemku, na kterém lyžaři při provozu vleku jezdí, tak i k pozemku, po kterém vede sjezdové trasa, bez níž by provoz vleku byl nemyslitelný. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. kupř. usnesení ze dne 20.11.2008, sp. zn. 28 Cdo 3856/2007) a nenalézá žádné důvody, pro které by se od něj měl odchýlit právě v nyní posuzované věci.
Judikatorní význam nemá ani žalovaným zpochybňovaná otázka určení výše kupní ceny prodávaných pozemků, jež je cenou určenou podle zvláštního právního předpisu (srov. ust. §9 odst. 1 zák. č. 95/1999 Sb. a v něm uvedený odkaz na zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a vyhlášku č. 279/1997 Sb., jímž se některá ustanovení tohoto zákona provádějí). Stanovení ceny pozemku, která je základem pro určení výše kupní ceny, je úkolem k tomu povolaného znalce (§127 o. s. ř.), z jehož závěrů odvolací soud důvodně vycházel. Nejde zde o otázku právní, nýbrž skutkovou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz). Odkaz žalovaného na ust. §9 odst. 3 zák. č. 95/1999 Sb., je nepřípadný, již proto, že toto ustanovení týká se určení (minimální) ceny při prodeji pozemku podle §7 zákona, nikoliv postupem podle §5 odst. 6, jímž se prodej v posuzovaném případě řídí.
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil (a s nímž žalovaný polemizoval v dovolání), je proto v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř. ) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalobci, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu