ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3810.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3810/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. J. B., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně m. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. P., 2) E. P., a 3) I. P., všech zastoupených advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 1481/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 2. 5. 2008, č. j. 35 Co 872/2007-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 6. 2007, č. j. 16 C 1481/93-123, ve výroku I. tak, že žalobu požadující uložení povinnosti žalovaným vydat žalobkyni dům č. p. 1866 postavený na stavební parcele 127, stavební parcelu č. 127 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 215 m2, a pozemkovou parcelu č. 128 trvalý travní porost o výměře 222 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 3013 u Katastrálního úřadu pro Ú. k. – Katastrální pracoviště R., původně ve vložce č. 2600 pozemkové knihy k. ú. V. s tím, že jsou současně povinni strpět vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně, zamítl. Ve výroku II. o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyně a vedlejší účastník na její straně byli povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně a vedlejší účastník byli též zavázáni společně a nerozdílně nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení v částce celkem 6.150,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobkyně domáhala vydání nemovitostí shora uvedených s tím, že žalobkyně v řízení prokázala, že je vnučkou J. S. a M. S. Ti vlastnili každý id. polovinu nemovitostí zapsaných ve vložce č. 2600 pro k. ú. V., které kupní smlouvou ze dne 24. 1. 1946 prodali H. K. K předmětným nemovitostem bylo dne 27. 11. 1946 pod č. d. 85 vloženo vlastnické právo pro T. j. p., národní podnik V., a to podle vyhlášky Ministerstva průmyslu ze dne 27. 12. 1945 č. 614, uveřejněné v Ú.l. ze dne 22. 2. 1946 částka 31, vyhlášky Ministerstva průmyslu ze dne 7. 3. 1946, č. j. 1107, uveřejněné v Ú.l. ze dne 27. 4. 1946 částka 73, přípisu Ministerstva průmyslu ze dne 14. 11. 1946, č. j. IV/2-286240/46 a §17 dekretu prezidenta republiky ze dne 24. 10. 1945 č. 100/45 Sb. V řízení bylo též prokázáno, že dědeček žalobkyně J. S. zemřel a babička žalobkyně M. S. zemřela; dcera manželů S. M. N., matka žalobkyně, zemřela. Žalobkyni by tak podle odvolacího soudu svědčilo postavení oprávněné osoby podle §3 odst. 4 písm. c) citovaného zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V řízení žalobkyně též prokázala, že splnila podmínku zakotvenou v čl. II bodě 1 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož nároky založené tímto zákonem mohou oprávněné osoby uplatnit do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona, tedy od data 1. 7. 1994. Žalobkyně doložila, že o vydání nemovitostí vyzvala město V., tedy osobu povinnou, která mezitím neplatně (viz pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 16 C 567/94) předmětné nemovitosti vydala dohodou ze dne 5. 12. 1991 údajně oprávněné A. S.
Odvolací soud uvedl, že cílem zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. bylo zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd vzniklých v důsledku přechodu věci na stát způsoby vyjmenovanými v §6 odst. 1, 2 uvedeného zákona, to ovšem za neměnné podmínky, že nárok na vydání věcí oprávněné osobě se týká věcí, které přešly na stát v rozhodném období, tedy v rozmezí od 25. 2. do 1. 1. 1990, jak je toto období vymezeno v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Také podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. musí jít o křivdu vzniklou správním aktem v rozhodném období (srov. výše). K přechodu nemovitostí na stát však v daném případě došlo prokazatelně na základě dekretu č. 100/1945 Sb. a to ke dni jeho účinnosti, tj. k 27. 10. 1945, podle vyhlášky ministerstva průmyslu výše uvedené, tedy před rozhodným obdobím. Na tento přechod nemovitostí na stát tedy podle odvolacího soudu zákon č. 87/1991 Sb. nedopadá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které opírala o přípustnost pro otázku zásadního právního významu, neboť odvolacími soudy a dovolacím soudem je otázka oprávněnosti nároku žalobkyně rozhodována rozdílně a napadený rozsudek řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka zdůraznila, že u Nejvyššího soudu uspěla se žalobou o neplatnost původní dohody o vydání věci uzavřenou mezi městem V. a A. S., a oprávněně očekává, že se dovolací soud zasadí o vrácení věcí a bude následovat jednání o jejich skutečném vydání. Dovolatelka se dovolávala rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1146/99, který konstatoval neplatnost dohody o vydání věci A. S. Dovolatelka zdůraznila oprávněnost svých restitučních nároků a požadovala, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a rozhodl též o nákladech dovolacího řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nárok dovolatelky na vydání předmětných nemovitostí se opírá o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., který se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen \"rozhodné období\") v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektujícími práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech (§1 odst. 1 cit. zákona).
Předmětné nemovitosti byly manžely J. S. a M. S. prodány dne 24. 1. 1940 H. K.; k následnému přechodu těchto nemovitostí na stát, konkrétně na T. j. p., národní podnik V., došlo na základě vyhlášky a přípisu Ministerstva průmyslu výše uvedených, vydaných na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ke dni 27. 10. 1945. Na základě této skutečnosti dovolací soud, shodně se soudem odvolacím, dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti jsou nemovitostmi, na které se restituční předpisy nevztahují, a proto se nelze úspěšně domáhat jejich vydání. K odnětí vlastnického práva totiž došlo mimo uvedené rozhodné období.
Samotný dekret č. 100/1945 Sb. neobsahoval jako podmínku nabytí vlastnictví intabulaci; proto není pro okamžik přechodu vlastnického práva rozhodné, kdy došlo k zápisu do pozemkové knihy, dekret nabyl účinnosti dne 27. 10. 1945 a právě k tomuto datu došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Vlastnické právo ve prospěch národního podniku bylo vloženo do pozemkové knihy ke dni 27. 11. 1946 pod č. d. 85, a to na základě vyhlášky ze dne 27. 12. 1945 č. 614 a vyhlášky ze dne 7. 3. 1746, č. j. 1107, zveřejněných v Ú.l. jako částka 31 a 73, vydaných v souladu s §1 dekretu č. 100/1945 Sb. (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 336/01). I toto se tedy událo ještě před počátkem běhu rozhodného období.
Námitka dovolatelky ohledně nesouladnosti závěrů odvolacího soudu s předchozím zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1146/99, který se danou věcí zabýval, nejsou opodstatněné. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud nevyslovil takový závazný právní názor ve věci ve prospěch strany žalující, kterým by byly soudy nižších instancí vázány ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243d o. s. ř. Soud pouze zkoumal platnost dohody o vydání věci, jež byla (neplatně) uzavřena dne 5. 12. 1991 a jen okrajově se v té době zmínil o nároku žalobkyně podle některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
Odvolací soud tedy správně posoudil všechny relevantní hmotněprávní otázky, ty již ostatně byly judikatorně zpracovány, a tak dovolání žalobkyně není přípustné a bylo proto odmítnuto (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu