ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3868.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3868/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. T. A. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. f. Č. r., a 2) L. Č. r., s. p., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. č. P. – K., zastoupené advokátem, o vydání náhradního pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 158/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2008, č. j. 18 Co 456/2007-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.1.2008, č. j. 18 Co 456/2007-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7.6.2007, č. j. 19 C 158/2005-92, který zamítl žalobu s návrhem, aby druhý žalovaný byl uznán povinným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitosti blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou k vydání náhradního pozemku za původní pozemek podle pozemkové knihy parcely číslo 477, les, o výměře 2.491 m2 v katastrálním území K . Dále vzal za prokázané, že žalobce převedl polovinu svého nároku na svoji manželku postupní smlouvou uzavřenou dne 10. 12. 2001. Zjistil, že žalobce společně s manželkou uplatnil u soudu nárok na vydání náhradního pozemku a postupní smlouvou ze dne 1. 10. 2006 převedla manželka žalobce zpět svůj nárok na žalobce. Též vzal za prokázané, že první žalovaný jako osoba povinná k vydání náhradního pozemku podle §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“) nedisponuje lesními pozemky, které by mohly být žalobci jako náhradní pozemky vydány, proto uzavřel s druhým žalovaným dne 21. 12. 2000 dohodu s tím, že druhý žalovaný převezme závazek prvního žalovaného vydat náhradní pozemky. Shodně se soudem prvního stupně též vzal za prokázané, že podáním ze dne 17. 10. 2003 zaslal druhý žalovaný žalobcům přehled o náhradních pozemcích, a to parcely číslo 1085 a 1100/2, v katastrálním území K., dále parcely číslo 1669/19 v katastrálním území J. a parcely číslo 1563 v katastrálním území Ú. n. L . Zjistil, že pozemek parcelu č. 1085, o který žalobci projevili zájem, nebylo možno dohodou vydat, neboť v rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku je tento pozemek označen jako možný majetek obce K . Rovněž žalobci požadovaný pozemek - parcelu číslo 1103/6 nebylo možno vydat, protože je součástí území, které v rámci arondačního programu zůstává v právu hospodaření státního podniku. Dovodil, že nárok žalobce na vydání náhradního pozemku podle §13 odst. 6,7 zákona o půdě je třeba rozdělit do dvou částí. Žalobce je co do výše poloviny svého nároku oprávněnou osobou podle §4 odst. 1,2 zákona o půdě. Zaujal názor, že tomuto nároku nelze vyhovět, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1478/2000 s tím, že žalobce nemá právo na jím vybrané konkrétní náhradní pozemky. V této souvislosti odkazoval též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III.ÚS 495/02. Podle odvolacího soudu v daném případě postup žalovaných nelze považovat za svévolný či diskriminující, protože žalobci byly nabídnuty náhradní pozemky přiměřené rozsahem i kvalitou (t.j. pozemky lesní), některé i v katastru obce hl. m. P . Dále konstatoval, že současně bylo žalobci druhým žalovaným řádně zdůvodněno, proč žalobci či jeho manželce nebyl nabídnut pozemek č. 1103/6 v k.ú. K. a proč druhý žalovaný negoval své předchozí oznámení o možnosti poskytnutí náhrady ve formě pozemku č. 1085 v k.ú. K . V tomto směru vyslovil závěr, že dané oznámení nelze považovat za řádný občanskoprávní návrh na uzavření smlouvy. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1478/2000. Odvolací soud zdůraznil, že zájmy žalobce na poskytnutí náhradního pozemku nejsou zcela v souladu se zájmy sledovanými zákonem o půdě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. V dovolání rekapituloval dosavadní průběh řízení. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Prvně uvedený dovolací důvod dovolatel spatřoval v tom, že soudy nesprávně zhodnotily skutečnost, že druhý žalovaný sám v době, předcházející žalobě, nabídl jeden z pozemků, ohledně kterých byla podána žaloba, jako náhradní pozemek. Dále vytýkal soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se skutečností, že již v roce 1995 byl potvrzen nárok dovolatele a jeho právní předchůdkyně na vydání náhradního pozemku, a že stát, reprezentovaný Pozemkovým fondem, byl dalších pět let nečinný. Pokud jde o nesprávné právní posouzení, dovolatel poukazoval na judikaturu Ústavního soudu, na rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 495/05, v němž Ústavní soud konstatoval, že nároky vzniklé podle zákona o půdě mají prioritu. Namítal, že pokud se soudy odchýlily od závazného právního názoru Ústavního soudu, zatížily své rozhodování vadou. Za otázku zásadního významu dovolatel považoval, zda lze připustit, aby do řízení vstoupil vedlejší účastník, který relevantně neprokázal zájem na výsledku sporu. Dále, zda se ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/91 Sb. dá vykládat i tak, že se vztahuje též na akty, které nebyly přídělem, ale pouhým odevzdáním do správy MNV do datu 1. 12. 1949. Dále, zda odkaz na arondační projekt je dostatečným zdůvodněním toho, proč zástupná osoba, hospodařící s majetkem státu, na niž byl smluvně převeden závazek k vydávání náhradních pozemků obecně, odmítá příslušné pozemky vydat a zda nabídka náhradních pozemků, i když formulovaná s výhradou neexistence právních vad, je řádnou ofertou, jejíž přijetí zakládá povinnost povinné nebo zástupné osoby uzavřít příslušnou smlouvu a pozemek vydat. Podle dovoletele shora uvedené otázky dosud nebyly v judikatuře řešeny. Navrhl proto připuštění dovolání, zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustné, popřípadě zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Pokud jde o právní posouzení věci, neshledal dovolací soud, že by posouzení věci odvolacím soudem bylo v rozporu s ustanoveními hmotného práva ve smyslu
§237 odst. 1 písm. c) ve vztahu k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které vychází z konstantního výkladu tam uvedených ustanovení a dopadá na skutková zjištění v této konkrétní věci.
Pro úplnost je vhodné dodat, že podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. v dané věci však nenaplnila.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s .ř. dovolání odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených vedlejším účastníkem na straně žalovaných na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu