ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3939.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3939/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce S. b. d. D., proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky ve výši 105.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 381/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2008, č. j. 10 Co 245/2008-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 105.440,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterou zaplatil jako kupní cenu na základě neplatných kupních smluv. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem pozemků parc. č. 3364, parc. č. 4076, parc. č. 4077, parc. č. 7078, parc. č. 4079 a parc. č. 4247/1 pod stavbami č. p. 486, garáž bez č. p. a jiné stavby bez č. p., to vše v kat. území D., obec D., a to na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne 6. 11. 1968. V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb. a včleněním ustanovení §879c do občanského zákoníku požádal žalobce dne 26.6.2001 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo ke dni 1.7.2001. S účinností ke dni 30.6.2001 bylo však ustanovení §879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. a k transformaci užívacího práva na právo vlastnické nedošlo. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví v souladu s ustanovením §60c zákona č. 219/2000 Sb. Vlastnické právo k předmětným pozemkům pak měl žalobce nabýt na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou dne 19.11.2003. Následně bylo v důsledku zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004, ustanovení §879c ObčZ obnoveno. Žalobce tak měl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv dle absolutně neplatných kupních smluv.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení §879c ObčZ, neboť by taková interpretace připouštěla uplatnění retroaktivity. Pro posouzení platnosti smluv je proto rozhodný právní stav, který tu byl v době, kdy byl dotčený právní úkon učiněn. Dále žalovaná dovodila, že dnem 30.6.2001 došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na výpůjčku a vlastnické právo tak žalobce nabyl až na základě předmětné kupní smlouvy ze dne 19.11.2003.
Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 8.4.2008, č.j. 12 C 381/2006-88, žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 105.440,- Kč. Uvedl, že žalobce měl předmětné pozemky v trvalém užívání a v zákonné lhůtě zažádal o změnu práva trvalého užívání k uvedeným pozemkům na právo vlastnické. Odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., uzavřel, že ustanovení §879c ObčZ se účinností nálezu obnovilo a tím se veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí od nabytí účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. do nabytí účinnosti citovaného nálezu došlo, staly pro rozpor s obnovenou právní úpravou absolutně neplatnými podle §39 ObčZ.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2008, č.j. 10 Co 245/2008-124, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zejména uvedl, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR má obnovení ustanovení §879c ObčZ za následek nabytí vlastnického práva žalobce k daným pozemkům přímo ze zákona a tudíž je následně uzavřená kupní smlouva neplatná, neboť žalovaná jako prodávající nemohla na žalobce převést více práv, než sama měla. K námitce rozporu rozhodnutí soudu prvního stupně s komunitárním právem odvolací soud uvedl, že pro daný případ je úprava evropského práva irelevantní, neboť žalobce nabyl vlastnické právo dne 1.7.2001, tedy před vstupem ČR do Evropské unie a v době, kdy zakládací smlouvy ES nebyly pro Českou republiku závazné.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že:
ustanovení §879c ObčZ v současné době není platnou součástí právního řádu ČR a není jej tedy možné aplikovat způsobem, jakým se domáhal žalobce a jakým též učinil soud prvního stupně,
Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“, což v mnoha nálezech sám konstatoval. Nelze proto při zrušení derogačních ustanovení Ústavním soudem ČR dovozovat jiné důvody než ty, které vedly ke zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb.,
i při oživení ustanovení §879c ObčZ by nebyla aplikace tohoto ustanovení možná s ohledem na ustanovení §59 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého se dosavadní vztahy k 1.1.2001 mění na výpůjčku, a které je ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku úpravou speciální (lex specialis),
neexistovaly-li vztahy trvalého užívání k uvedeným pozemkům, nemohlo dojít ani k jejich transformaci na vlastnické právo podle ustanovení §879c ObčZ,
je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „oživení“ předchozí právní úpravy, tj. ustanovení §879c ObčZ, je nutné toto oživení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by „oživení“ dotčeného ustanovení bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se aplikuje přednostně před zákonem. A navíc by se jednalo o veřejnou podporu v rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejího názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
Došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ, když Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?
Otázka „oživení“ ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem č. 229/2001 Sb. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze kterých vyplývá, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení §879c ObčZ. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 215/2004 Sb. a čl. 87 Smlouvy o ES?
Žalovaná staví otázku zásadního právního významu na rozporu obnoveného §879c ObčZ se zákonem č. 215/2004 Sb. Otázka obnovení platnosti ustanovení §879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., byla - jak již bylo předesláno - podrobně řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že zrušením čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil původní právní stav založený příslušnými ustanoveními hlavy VIII. a hlavy IX. ObčZ včetně ustanovení §879c ObčZ. Otázku účinnosti a zachování lhůt podle původního právního stavu pak Nejvyšší soud ČR řešil v rozsudku ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ve kterém uvedl, že nárok na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické nezanikl dnem nabytí účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. za předpokladu, že byl uplatněn včas, tj. od 1.7.2000 do 30.6.2001, a v souladu s původním právním stavem. Proto je v souzené věci irelevantní otázka, zda původní právní úprava není v rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.5.2004. Vlastnické právo žalobce k předmětným pozemkům totiž vzniklo na základě obnoveného ustanovení §879c ObčZ zpětně ke dni 1.7.2001. Jelikož se otázka případného konfliktu mezi ustanovením §879c ObčZ a zákona č. 215/2004 Sb. nemůže promítnout do poměrů ve věci samé, dovolací soud její projednání nepřipustil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2006, sp. zn. 29 Odo 538/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.7.2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006; případně též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení §879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, pak dovolací soud v souvislosti se vznesenou právní otázkou poukazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, neboť všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před vstupem ČR do Evropské unie, dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006). Dovolací soud následně uzavřel, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl v rozhodném období (tedy k 1.7.2001) právní normou závaznou na území ČR, jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1.5.2004. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES a §879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovené platnosti ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 59/2000 Sb.
Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení §879c ObčZ a zákona č. 59/2000 Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu §2 zákona č. 59/2000 Sb. Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s §10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Je možné aplikovat po 1.1.2001 ustanovení §879c ObčZ, pokud nabyla účinnosti speciální úprava vyjádřená v ustanovení §59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR?
Otázka vztahu ustanovení §879c ObčZ a §59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posuzována. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 15.4.2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008, konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na §59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle §879c odst. 4 o.z. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Dovolací soud z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu