ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3971.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3971/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce S. C. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) o. M., 2) JUDr. P. N., 3) JUDr. M. N., všem zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 117/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2008, č. j. 61 Co 638/2007-121, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 8.092,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce jako účastník nabídkového řízení domáhal určení vlastnického práva první žalované k nemovitosti (pozemkové parcele č. 985/3, ostatní plocha, manipulační plocha, o výměře 2.356 m2 v k. ú. V.), a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dne 5. 6. 2005 uzavřela první žalovaná, jakožto prodávající, a žalovaní 2) a 3), jakožto kupující, kupní smlouvu, jejímž předmětem byl výše specifikovaný pozemek (dále jen „předmětná kupní smlouva“). Kupní cena byla stanovena v intencích znaleckého posudku, který měl soud k dispozici, a kupní smlouva byla opatřena doložkou starosty obce M. ve smyslu §41 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 128/2000 Sb.“). Vklad vlastnického práva druhého žalovaného a třetí žalované byl povolen příslušným katastrálním úřadem s právními účinky ke dni 7. 6. 2005. Před vlastním uzavřením kupní smlouvy postupovala první žalovaná podle zákona č. 128/2000 Sb.; zveřejnila záměr prodat pozemek na úřední desce obce, a to po dobu od 1. 4. až do 30. 4. 2005, a po té, co projevili zájem o koupi pozemku žalobce a žalovaní 2) a 3), zastupitelstvo obce rozhodlo o prodeji nemovitosti dne 31. 5. 2005, a to tak, že pozemek bude prodán za celkovou cenu 500.000,- Kč, z čehož 200.000,- Kč je prodejní cena a 300.000,- Kč finanční dar. Darovací smlouva mezi druhým žalovaným a prvou žalovanou byla uzavřena v den uzavření kupní smlouvy, tj. dne 5. 6. 2005. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná kupní smlouva je platná a účinná, a žaloba tudíž nedůvodná. Nedostatečnost označení žalovaných 2) a 3) (osob kupujících) v usnesení zastupitelstva obce nemůže způsobovat neplatnost „právního aktu“, jestliže výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní akt učiněn, lze zjistit, o jaký subjekt se jedná. Účastníci kupní smlouvy jsou pak řádně ve smlouvě označeni. Kupní cena sjednaná mezi účastníky kupní smlouvy převyšovala cenu stanovenou znaleckým posudkem, přičemž obecné závazné právní předpisy neupravují pravidla pro výběr kupujícího při prodeji nemovitého majetku obce a je pouze věcí zastupitelstva, jakého zájemce o prodej nemovitosti vybere a za jakých podmínek nemovitost prodá. Skutečnost že zastupitelstvo obce rozhodlo o prodeji za celkovou cenu 500.000,- Kč, z čehož 200.000,- Kč je odhadní cena prodejní a 300.000,- Kč finanční dar, je v této souvislosti irelevantní. Námitka by mohla mít význam pouze pro daňové řízení, nikoliv pro platnost kupní smlouvy. Rovněž tak otázka zatížení pozemku umístěním stavby ve vlastnictví žalobce je pro posouzení platnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanými právně bezvýznamná.
Žalobce podal proti tomuto rozsudku dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, jež spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Usnesení zastupitelstva obce M. ze dne 31. 5. 2005 vykazuje takové vady, že nemohlo být podkladem pro uzavření smlouvy. V usnesení nebyly dostatečně označeny osoby kupujících a způsobem, jakým byla určena kupní cena, byl obcházen zákon o dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Zatímco z kupní ceny za nemovitost je prodávající obec povinna zaplatit daň z převodu nemovitostí, finanční dar obci je od darovací daně osvobozen. Kupní cenu a finanční dar nadto nelze směšovat, neboť se jedná o zcela jiná finanční plnění a je nepřípustné, aby část kupní ceny byla uhrazena formou finančního daru. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvádějí, že žalobce výslovně nevymezuje, jakou otázku považuje za zásadně právně významnou. Žalovaní se tak domnívají, že dovolání žalobce není přípustné. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuplatnil nadstandardní názory nebo právní názory vybočující z mezí ustálené soudní praxe a napadené rozhodnutí neřeší žádnou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nadto žalovaní uvádějí, že obecné právní předpisy nestanoví náležitosti usnesení obecního zastupitelstva, kterým je schvalován prodej nemovitého majetku. Usnesení zastupitelstva nadto není právním úkonem, nýbrž právním aktem. Jiní manželé Novotní než žalovaní o prodej předmětného pozemku nepožádali, a tudíž nejsou pochybnosti o jejich totožnosti. Problematickým žalovaní neshledávají ani ujednání o „celkové“ kupní ceně, přičemž zdůrazňují, že schválení finančního daru je věcí, o které zastupitelstvo obce ani nemusí rozhodovat. Není pravdou, že by uzavřená kupní smlouva obcházela ustanovení zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, neboť jak smlouva kupní, tak i smlouva darovací mají samostatný předmět plnění. Každá z uvedených smluv představuje samostatný právní úkon. Žalovaní proto navrhují, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud nepokládá za otázku zásadně právně významnou to, jakým způsobem byli, či měli být, účastníci dotčené kupní smlouvy označeni v usnesení zastupitelstva obce M. ze dne 31. 5. 2005. Jak správně uvedl odvolací soud, zákon žádné formální nároky v tomto ohledu na usnesení obecního zastupitelstva neklade. Nadto v daném konkrétním případě bylo zcela zřejmé, kdo je vítězem nabídkového řízení, když jiní „manželé N.“ se tohoto řízení nezúčastnili. Ve smlouvě, o jejíž platnost se jedná, pak účastníci byli označeni zcela určitě a jednoznačně.
Dovolací soud nepovažuje za zásadně právně významnou ani otázku spojenou se závěrem odvolacího soudu o tom, že v daném případě nedošlo ze strany žalované 1) k obcházení daňových právních předpisů. Dovolatel argumentuje, že „způsobem, jakým byla určena kupní cena, byl obcházen zákon o dani darovací a dani z převodu nemovitostí.“ Tento argument však není přiléhavý, protože žalovaná 1) naplnila při převodu předmětné nemovitosti všechny zákonem předepsané podmínky. Tak záměr prodat nemovitost byl zveřejněn po dobu více jak patnáct dnů na úřední desce obce (§39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.), převod pozemku schválilo zastupitelstvo obce (§85 písm. a/ zákona č. 128/2000 Sb.), kupní smlouva byla opatřena doložkou starosty obce M. (§41 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.) a kupní cena byla stanovena vyšší částkou než cena odhadní, čímž bylo vyhověno nárokům citovaného zákona kladeným na hospodaření obce (§38 odst. 1 a §39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.). Skutečnost, že mezi žalovanými došlo nato ještě k uzavření smlouvy darovací, nemůže mít vliv na platnost uvedené kupní smlouvy. Argumenty o obcházení zákona tu nejsou namístě, neboť smlouva kupní a smlouva darovací jsou dvěma samostatnými a na sobě nezávislými právními úkony, přičemž neexistovala žádná právní překážka pro to, aby žalovaní uzavřeli vedle smlouvy kupní i smlouvu darovací. Hodnocení chování žalovaných z hlediska daňových předpisů nemůže mít v daném případě vliv na platnost kupní či darovací a jinak musí být předmětem zkoumání orgánů příslušných podle těchto předpisů.
Dovolací soud konstatuje, že i kdyby měla být z jakéhokoliv důvodu shledána předmětná kupní smlouva neplatnou, lze důvodně pochybovat o tom, že by takový výsledek měl jakýkoliv pozitivní dopad do právní sféry žalobce. V souzeném případě totiž není zpochybňován průběh samotného nabídkového řízení, ale okolnosti, za jakých byl učiněn vlastní převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Případná neplatnost kupní smlouvy by tedy nemohla ovlivnit výsledek nabídkového řízení, a výběr žalovaných 2) a 3) jakožto smluvního partnera žalované 1). Žalobce by pro sebe nedosáhl lepšího (nadějnějšího) postavení, než jaké má v současnosti, a proto lze pochybovat o jeho naléhavém právním zájmu na požadovaném určení, a to i z pohledu dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. V těchto souvislostech lze poukázat především na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), v němž bylo konstatováno, že „osoba, která tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem o koupi těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná z důvodu, že nebyla uzavřena po předchozím souhlasu zastupitelstva obce, má ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem na určení, že obec je vlastníkem těchto nemovitostí.“ V dalším rozsudku ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) pak Nejvyšší soud doplnil, že „na takovém určení je obecně naléhavý právní zájem dán, neboť v případě, že by dotčená kupní smlouva byla neplatná podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. pro porušení povinnosti města záměr zveřejnit, takže žalobce se o tomto záměru ani nedozvěděl (nemohl dozvědět), byl by první žalovaný (obec) povinen záměr obce nemovitosti prodat znovu zveřejnit po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky, a žalobce jako potencionální zájemce by se tak mohl zúčastnit nového nabídkového řízení.“ Takový důsledek by však v daném případě zjevně nenastal.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným 1), 2) a 3) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.500,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.292,- Kč, celkem tedy ve výši 8.092,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, jež žalované 1), 2) a 3) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu