ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4053.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4053/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. J. C., s. k. p. ú. Ú. u. ř. (n. p. v l.), advokát, 2) D. a. s., zastoupenému advokátkou, a 3) P. f. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, o dovolání žalovaného 2) D., a. s. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2009, č. j. 24 Co 325/2008-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni k rukám advokáta na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.814,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2008, č. j. 17 C 80/2003-145, vyslovil, že „rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 14. 2. 2003, č. j. PÚ 558/91, se ve výroku II mění tak, že žalobkyně je vlastnicí (v tomto výroku označených) pozemků v katastrálním území R., s tím, že v ostatních částech výroku II, jakož i ve výrocích I a III zůstává (shora označené) rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu P. nedotčeno“ (výrok I); současně soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že pozemkový úřad rozhodnutím vydaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), určil, že žalobkyně není vlastnicí pozemků označených ve výroku II rozhodnutí. Včas podanou žalobou požádala žalobkyně soud o projednání této soukromoprávní věci účastníků v řízení podle části páté občanského soudního řádu (o. s. ř.). V něm vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona o půdě, která v zákonem stanovené lhůtě (výzvou ze dne 23. 9. 1991) uplatnila nárok na vydání pozemků u pozemkového úřadu i u povinné osoby, Ú. u. ř., n. p., která ke dni účinnosti zákona nemovitosti ve vlastnictví státu držela (§5 zákona o půdě). Předmětné pozemky přešly v rozhodné době na stát vyvlastněním za náhradu, na základě rozhodnutí Okresního národního výboru P 6, odboru výstavby, ze dne 9. 10. 1978, č. j. Výst. 1630, 16299/P 859, 960, 990, 889 Ruz/78/Dr.Hr., ve spojení s rozhodnutím Národního výboru Hl. m. P. ze dne 7. 11. 1978, odboru výstavby, č. j. Výst./1-2795/78; účelem vyvlastnění byla budoucí výstavba „areálu Ú. u. ř. J. I“ na vyvlastňovaných pozemcích. K účelu, pro který byly vyvlastněny, však pozemky trvale neslouží. Uvažovaný areál nebyl nikdy vybudován, z původně navrženého komplexu osmnácti funkčně propojených staveb byly zhotoveny pouze některé, z nichž řada slouží k účelům jiným, které s uměleckými řemesly nesouvisejí (sklady jiného zboží, administrativní prostory, apod.). V takovém případě je naplněn důvod pro vydání vyvlastněných nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Pozemky označené ve výroku I, větě prvé rozsudku, nejsou zastavěny a jejich vydání tudíž nebrání ani ust. §11 písm. c) zákona o půdě. V případě pozemků zastavěných soud prvního stupně vyslovil, že rozhodnutí pozemkového úřadu v tomto rozsahu „zůstává nedotčeno“.
K dovolání žalovaného 2) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění jen v tom, že se určuje, že žalobkyně je vlastnicí pozemků v tomto výroků označených a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 14. 2. 2003, č. j. PÚ 559/91 a dále se mění v tom, že žaloba se zamítá, pokud se jí žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí dalších pozemků uvedených ve výroku II (označeného) rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P.“ (výrok I). Spolu s rozhodnutím o věci samé odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. I on dospěl k závěru, že vyvlastněné pozemky trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny (§6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě). Za nerozhodnou pro výsledek řízení označil i námitku žalovaného 2), že předmětné pozemky získal při privatizaci státního majetku. Zjistil sice, že majetek státu, s nímž hospodařil státní podnik D. P., byl privatizován, podle privatizačního projektu schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 20. 3. 1992. Na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28. 4. 1992 byl tento majetek, spolu s vyčleněnou částí majetku podniku Ú. u. ř. P., s. p., převeden na F. n. m. Č. r., který jej vzápětí vložil jako základní jmění do nově založené společnosti D., a. s., druhého žalovaného (viz zakladatelská listina vyhotovená ve formě notářského zápisu dne 28. 4. 1992). K uvedeným zjištěním odvolací soud dodal, že převod majetku státu na jinou osobou při tzv. velké privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), nemůže být překážkou pro vydání tohoto majetku v restituci. Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 6/01 a III. ÚS 630/06 a v nich uvedené závěry o „prioritě restitučních nároků“. Soudu prvního stupně vytkl pouze nesprávnou formulaci výroku rozsudku, která nesleduje ustanovení procesního práva a znění výroku (formou změny rozsudku) upřesnil pouze tak, že při současném určení žalobkyně jako vlastnice pozemků (podle §9 odst. 4 zákona o půdě) v rozsudkem dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu (§250j o. s. ř.); ohledně ostatních (zastavěných) pozemků žalobu zamítl (§250i o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, ve kterém výslovně uvedl, že rozsudek napadá v celém rozsahu. V otázce přípustnosti dovolání odkázal na poučení uvedené v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítal, že v řízení nemohl náležitě bránit svá práva, neboť do něj byl přibrán až v jeho průběhu. Rozhodnutím soudu se cítí být poškozen, neboť přichází o část svého nemovitého majetku, aniž by tento stav zavinil. Majetek - včetně předmětných pozemků, které byly dříve vlastnictvím Ú. u. ř. P., s. p. - byl předmětem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.; po schválení příslušného privatizačního projektu (dne 20. 3. 1992) majetek podle zákona přešel na F. n. m. Č. r., který jej k 1. 5. 1992 převedl na nově vzniknuvšího žalovaného 2). Dovolatel nemohl ovlivnit ani skutečnosti o vyvlastnění pozemků, které nastaly v roce 1978. Na základě dostupné stavebně-technické dokumentace a rozhodnutí stavebního úřadu neměl důvodné pochybnosti o existenci areálu Ú. u. ř., jehož vybudování bylo účelem vyvlastnění. Na tom nic nemění ani skutečnost, že areál nebyl oplocen. Jiný závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu je založen na nesprávném hodnocení provedených důkazů, krom jiného i důkazu posudkem znalce Ing. Z. M. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu ztotožnila. Skutečnost, zda žalovaný 2) věděl o dříve uplatněném restitučním nároku, je i podle jejího názoru pro posouzení věci nezávažná. Závěr, že nedošlo k vybudování zamýšleného komplexu staveb, areálu Ú. u. ř., a tím i k naplnění účelu vyvlastnění, je zřejmá z výsledků rozsáhlého dokazování. Navrhla, aby dovolací soud „rozhodnutí soudů obou stupňů potvrdil“.
Jiní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52).
O rozdílnost (diformitu) rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve shora uvedeném smyslu se v posuzované věci zřetelně nejedná. Napadený rozsudek odvolacího soudu, byť jej formálně odvolací soud označil jako měnící, se od rozsudku soudu prvního stupně liší pouze formulací svého výroku, která lépe vyhovuje ustanovením §250i a 250j o. s. ř., aniž by odvolací soud práva a povinnosti účastníků, jde-li o soudy rozhodovanou otázku určení vlastnictví podle §9 odst. 4 zákona o půdě, posoudil odlišně. Nahlíženo z obsahového hlediska jedná se tudíž o rozsudek potvrzující (§219 o. s. ř.). A jelikož zde nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odvolacím soudem /z obsahového hlediska/ potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozhodnutím tohoto soudu o věci samé), může být přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tedy má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozdílně nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; §237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), nemůže být přípustnost dovolání založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právním posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročník 2004, pod pořadovým číslem 132). Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitka dovolatele, že s ním soud nejednal od zahájení řízení a přibral jej do řízení až v jeho průběhu, je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nelze. Konkrétní vada řízení judikaturní přesah nemá a rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní.
Nezávažné jsou i námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, která tento soud vedla k závěru o naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení zákona „oprávněným osobám budou vydány (i) nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitosti existují a trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny“. Jestliže dovolatel namítá, že účel deklarovaný v rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1978 byl naplněn, tedy že zamýšlený areál Ústředí uměleckých řemesel byl vystavěn, jde zde o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Ostatními námitkami dovolatel nastoluje otázku, zda může být překážkou vydání vyvlastněných pozemků okolnost, že tyto pozemky patřily k majetku, který dovolatel nabyl v rámci privatizace majetku státu podle zákona č. 92/1991 Sb. Řešení této právní otázky odvolacím soudem je ve svém výsledku správné, byť k němu odvolací soud dospěl i na základě nikoliv zcela přiléhavých důvodů. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnost dovolatel nenapadá a účinně napadnout ani nemůže) je zde třeba připomenout, že restituční nárok byl žalobkyní jako oprávněnou osobou prokazatelně uplatněn nejpozději 23. září 1991 (u osoby povinné, jakož i u pozemkového úřadu; §9 odst. 1 zákona o půdě), tedy před převodem tohoto majetku státu na žalovaného 2), k němuž mělo dojít na základě rozhodnutí o schválení privatizačního projektu (vydaného příslušným ministerstvem dne 20. 3. 1992), po vkladu majetku (spravovaného F. n. m. Č. r.) do základního jmění nově vzniknuvšího akciové společnosti, druhého žalovaného (viz notářský zápis o založení této společnosti ze dne 28. 4. 1992).
Podle §3 odst. 2 zákona č. 91/1991 Sb. může být majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Podle §5 odst. 3, věty první zákona o půdě povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; takové úkony jsou neplatné.
Jestliže při privatizaci majetku státu mělo dojít i k převodu pozemků, jež měly být vydány oprávněné osobě podle zákona o půdě, a stalo se tak v době, kdy o včas uplatněném nároku oprávněné osoby nebylo rozhodnuto, došlo tím k porušení jednak ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a současně i ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. Právní úkon, který porušuje zákon, je podle §39 občanského zákoníku neplatný, přičemž v případě porušení ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě jde o důsledek v tomto ustanovení výslovně vyjádřený. Jde o důsledek, který nastává i tam, kde docházelo k převodu majetku v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. (více k tomu srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, uveřejněný v Souboru (civilních) rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3773, sešit 3, ročník 2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, nález ze dne 18.10.2001, sp. zn. III. ÚS 17/01, a mnohé další). Vydání pozemků žalobkyni jako oprávněné osobě nebrání ani ust. §14a zákona o půdě, které se v posuzovaném případě neuplatní. Toto ustanovení - které bylo do zákona o půdě včleněno až novelou provedenou zákonem č. 30/1996 Sb. a podle něhož nelze vydat oprávněné osobě nemovitost, byla-li po 1. září 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci - se týká pouze nároků vzniklých v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 29/1996, které v něm uvedená skupina oprávněných osob nemohla uplatnit ve lhůtách dříve stanovených, pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 892/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 78, svazek 11, ročník 2002, popř. nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 175/97).
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé založil (a s nímž, krom nepřípustných námitek skutkové povahy, polemizoval žalovaný 2) v dovolání), je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
V dovolacím řízení plně úspěšná žalobkyně má vůči dovolateli, žalovanému 2), právo na náhradu nákladů tohoto řízení v plné výši (243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.). K nákladům na její straně patří odměna advokáta 5.000 Kč (§11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „vyhl.“), krácená při odmítnutí dovolání o polovinu, na částku 2.500 Kč (§14 odst. 1, §15 vyhl.), sníženou dále o 50% na 1.225 Kč, jelikož v dovolacím řízení učinil zástupce žalobkyně pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 vyhl.). Krom odměny patří k nákladům žalobkyně i paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a částka 289,80 Kč odpovídající 19% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 1.814,80 Kč. Ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu