ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4157.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4157/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. R. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. B., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 1.161.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 129/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 25 Co 527/2007-134, 25 Co 528/2007, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 25 Co 527/2007-134, 25 Co 528/2007 se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 9. 2006, č. j. 28 C 129/2004-91, se ve výroku I. zrušuje.
III. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala zaplacení částky 1.161.600,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání domu č. p. 387 v K. na pozemku parc. č. 1475/70 v k. ú. K. a garáže stojící na pozemku parc. č. 1475/103 v k. ú. K. za dobu od 1. 5. 2004 do 30. 4. 2006 s odůvodněním, že je v katastru nemovitostí zapsanou podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Jako další podílová spoluvlastnice je zapsána její matka V. B., která dne 17. 9. 1999 zemřela a v závěti ustanovila dědičkou svého nemovitého majetku žalobkyni. Žalovaný, pozůstalý manžel zůstavitelky, užíval nemovitosti minimálně od března 2000 bez právního důvodu, znemožnil žalobkyni jejich užívání tím, že vyměnil zámky u dveří, a za užívání nic neplatil, ač k tomu byl vyzván.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť neužíval předmětný dům celý, nýbrž pouze pokoj a kuchyň v prvním patře a dále příslušenství. V ostatních místnostech domu se nachází věci, které náleží do dědictví po zemřelé matce žalobkyně, přičemž dědictví dosud nebylo vypořádáno. Žalovaný poukazoval žalobkyni za užívání pokoje a kuchyně s příslušenstvím částku 2.000,- Kč měsíčně, a to od října 2003. Dále se dovolával skutečnosti, že v předmětném domě bydlí od roku 1969 a že dům se jeho zásluhou výrazně zhodnotil. V březnu 2000 vyměnil zámek u vchodových dveří do domu, protože žalobkyně začala z domu odnášet různé cenné předměty, a obával se proto neoprávněné dispozice nejen majetkem patřícím do dědictví, ale i svým výlučným majetkem.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 28 C 129/2004-91, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 10. 2006, č. j. 28 C 129/2004-96, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 1.065.000,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v částce 96.000,- Kč s příslušenstvím. Protože žalobkyně byla v závěti V. B. ustanovena jedinou dědičkou předmětných nemovitostí, dědictví neodmítla a platnost závěti nebyla v dědickém řízení zpochybněna, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se dnem smrti své matky stala vlastnicí předmětných nemovitostí a je ve sporu aktivně legitimována. Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva, která by žalovaného po úmrtí jeho manželky opravňovala k dalšímu užívání předmětných nemovitostí, a proto je žalovaný užívá bez právního důvodu. Počínání žalovaného, který výměnou zámků znemožnil žalobkyni předmětné nemovitosti užívat, soud prvního stupně posoudil jako neoprávněný zásah do vlastnického práva. Výši bezdůvodného obohacení určil na základě posudku znalce, který obvyklé nájemné za užívání celé nemovitosti v žalovaném období určil částkou 24.000,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vůlí žalovaného bylo platit částku 2.000,- Kč měsíčně za užívání části domu, a proto v částce 96.000,- Kč s příslušenstvím (48 měsíců x 2.000,- Kč) žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 25 Co 527/2007-134, 25 Co 528/2007, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku v částce 1.065.000,- Kč potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že aktivní legitimace žalobkyně je dána. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že žalovaný nemovitosti užíval na základě ústní dohody se žalobkyní a důvod, pro který jí znemožnil nemovitosti užívat, totiž obava z neoprávněné dispozice s majetkem, není omluvitelný. Dále odvolací soud konstatoval, že investice do nemovitosti jsou zohlednitelné v dědickém řízení a nemají pro rozhodnutí v projednávané věci právní význam. Konečně odvolací soud uzavřel, že nebyly shledány ani důvody pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., tj. že by výkon práv žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy. V zamítavém výroku v částce 96.000,- Kč dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně nelze potvrdit ani změnit, neboť žalobkyně nebyla poučena ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že soud nemá za prokázané její tvrzení o účelu plateb, které žalobce žalované zasílal, a proto v této části výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o částce 1.065.000,- Kč podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedl, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam, jelikož otázka aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, jakožto úhrady ceny za užívání nemovitostí, které jsou předmětem dosud nevypořádaného dědictví, je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Zatímco v usnesení ze dne 31. října 2005, č. j. 53 Co 313/2005-240, Městský soud v Praze ve sporu mezi týmiž účastníky potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 1. 2005, č. j. 16 C 288/2001-219, o přerušení řízení do pravomocného skončení dědického řízení vedeného pod sp. zn. 18 D 1271/99 u Obvodního soudu pro Prahu 5, v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 25 Co 527/2007-134, 25 Co 528/2007, odvolací soud dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobkyně je dána.
Jako dovolací důvod žalovaný uvedl vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, označil neprovedení důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 16 C 288/2001, který navrhoval již před soudem prvního stupně a v němž jde o spor mezi týmiž účastníky z téhož titulu, pouze za jiné časové období. Protože uvedený důkaz proveden nebyl, učinil odvolací soud nesprávný závěr, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva, a uplatněný nárok posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení. Dále žalovaný namítal nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedl, že
žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, jelikož dědické řízení není dosud skončeno. Protože soud nesmí otázku nabytí vlastnictví děděním řešit jako otázku předběžnou, měl soud řízení v projednávané věci přerušit do skončení řízení o dědictví,
předmětný dům užíval po dohodě se žalobkyní, kterou připustila ve své výpovědi učiněné dne 23. 4. 2003 před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 288/2001. Navíc dům užívala i žalobkyně k uskladnění věcí patřících do nevypořádaného dědictví,
ochrana, které se žalobkyně domáhá z titulu údajného neoprávněného užívání, je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, jelikož na předmětných nemovitostech provedl rozsáhlé rekonstrukce, které je výrazně zhodnotily, přitom například garáž vybudoval osobně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť otázka aktivní věcné legitimace již byla dovolacím soudem vyřešena, a to rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1586/98 a 22 Cdo 2501/98. Tato rozhodnutí řeší totožnou hmotněprávní problematiku, tedy plnou aktivní legitimaci a úplnost vlastnického práva dle ustanovení §460 obč. zák. vzdor tomu, že dědické řízení není ukončeno. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného pro nepřípustnost odmítl.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem ke skutečnosti, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobkyně je dána, zatímco v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 288/2001, jež je sporem o vydání bezdůvodného obohacení mezi týmiž účastníky za jiné časové období, Městský soud v Praze v usnesení ze dne 31. října 2005, č. j. 53 Co 313/2005-240, kterým potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 1. 2005, č. j. 16 C 288/2001-219, o přerušení řízení do pravomocného skončení dědického řízení vedeného pod sp. zn. 18 D 1271/99 u Obvodního soudu pro Prahu 5, učinil otázku aktivní legitimace žalobkyně závislou na rozhodnutí v dědickém řízení, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. o situaci, kdy je právní otázka odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolání je důvodné.
I. K námitce existence dohody a vady řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
1. Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. „Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěchem z plnění bez právního důvodu se rozumí ty případy, v nichž právní důvod k plnění od počátku chyběl“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2000, sp. zn. 25 Cdo 2358/2000).
2. Dovolatel namítá, že předmětné nemovitosti užíval na základě řádného právního důvodu, tj. dohody se žalobkyní, kterou dle názoru dovolatele dokládají svědecké výpovědi obsažené ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 16 C 288/2001. Dovolatel tvrdí, že jím navrhovaný důkaz uvedeným spisem nebyl soudy nižších stupňů proveden. Dovolací soud však z obsahu spisu v rozhodované věci zjistil, že důkaz uvedeným spisem byl proveden během jednání před soudem prvního stupně dne 11. 9. 2006 (č. l. 85 spisu). Nadto dovolací soud uvádí, že svědecké výpovědi obsažené v uvedeném spisu existenci dohody neprokazují, a to ani výpověď žalobkyně učiněná na jednání dne 23. 4. 2003, č. l. 116 a násl. připojeného spisu zn. 16 C 288/2001, na kterou ve svém dovolání poukazuje žalovaný. Soudy nižších stupňů tak uplatněný nárok žalobkyně správně posoudily jako nárok z bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu.
II. K námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně
3. Ačkoli právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle §460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974). V období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Jediného dědice je tak třeba považovat za vlastníka věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1586/98).
4. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. září 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, zodpověděl kladně otázku aktivní legitimace dědiců domáhat se ochrany vlastnického práva k věci dříve, než byla projednána v dědickém řízení. Nejvyšší soud dovodil, že dědicové jsou kromě jiného „oprávněni uplatnit i nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vznikl-li třetí osobě v souvislosti se zmenšením majetku náležejícího do dědictví jednáním této třetí osoby“. Třebaže citované rozhodnutí se týká ochrany oprávněného dědice ve vztahu k třetím osobám, není možné přehlédnout, že žalobkyně je v současné době spoluvlastnicí předmětných nemovitostí z jedné třetiny a také výlučnou závětní dědičkou zbývajících dvou třetin předmětných nemovitostí.
5. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je-li zřejmé, který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení napadena), lze v řízení v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci (srov. např. usnesení NS ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004 nebo ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1908/2003). Vzhledem k tomu, že žalobkyně dědictví neodmítla a platnost závěti nebyla v dědickém řízení zpochybněna, je nutno uzavřít, že žalobkyně se smrtí V. B. stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Za této situace a ve světle uvedené judikatury neshledal dovolací soud důvod, proč by otázku vlastnictví předmětných nemovitostí nebylo možno posoudit jako otázku předběžnou.
6. Z dokazování v předchozím řízení vyplynulo, že předmětné nemovitosti odvolatel užíval výlučně sám a že žalobkyni znemožnil přístup do nich výměnou zámků ve vchodových dveřích. Dědické řízení, probíhající již od roku 1999 (spis zn. 18 D 1271/99 Obvodního soudu pro Prahu 5) nemůže znemožnit uplatnění vlastnického práva žalobkyně za situace, kdy vlastnictví k věci se nabývá dnem smrti zůstavitele. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby z titulu bezdůvodného obohacení je v předmětném sporu dána.
III. K námitce užívání předmětných nemovitostí
6. Je-li přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédne dovolací soud k námitce směřující proti skutkovému stavu věci pouze v případě, že se jedná o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
7. Dovolatel namítal nesprávnost skutkového závěru odvolacího soudu, podle něhož předmětné nemovitosti po smrti matky žalobkyně užíval výlučně dovolatel, který navíc vyměnil zámek ve vchodových dveřích. Tvrdil, že dům sloužil oběma účastníkům, neboť v něm byly uskladněny věci, které náležely do dosud nevypořádaného dědictví. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) k uvedené námitce při hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. přihlédl, neshledal ji však důvodnou za situace, kdy v domě je jen jediná bytová jednotka a kdy žalovaný znemožnil žalobkyni dům užívat, a proto pronájem části, kterou žalovaný podle svého tvrzení neužíval, nebyl možný. V těchto souvislostech nelze uzavřít, že by odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
8. Dovolací soud dále pro úplnost odkazuje na svou konstantní judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, nebo ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007), podle níž bezdůvodné obohacení vzniká též tomu, kdo znemožní vlastníkovi přístup na jeho pozemek (nemovitost), získá tím možnost jej výlučně užívat a dostane se tak do postavení detentora, a to bez ohledu na to, jak intenzivně pozemek (nemovitost) skutečně užívá.
IV. K otázce odepření ochrany ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
9. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo rozsudek NS ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 497/2007).
10. V projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nepřihlédl dostatečně ke všem okolnostem případu, když nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaný v době smrti své manželky v domě již po třicet let bydlel, přičemž dům vlastní prací podstatně zhodnotil, podílel se na jeho údržbě, jakož i na výchově žalobkyně samotné. Předeslané platí i za situace, kdy náklady vynaložené žalovaným na předmětný dům budou zohledněny v dědickém řízení, neboť posouzení otázky, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, nelze redukovat pouze na majetkové vyrovnání, kterému bude dán průchod v dědickém řízení. V rámci posouzení, zda je výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, měl odvolací soud přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že žalovaný vyměnil zámky na domě v obavě z neoprávněné dispozice žalobkyně s movitými věcmi náležejícími do dědictví, jakož i ke skutečnosti, že žalovanému je již 77 let a lze po něm těžko požadovat, aby se z domu okamžitě vystěhoval. Žalovaný se přitom z domu v průběhu řízení vystěhoval, nicméně s dluhem ve výši 1.065.000,- Kč, nehledě na další dlužnou částku, která je předmětem samostatného řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 288/2001. Při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je proto třeba rovněž přihlédnout k majetkovým, ale i osobním poměrům žalovaného a žalobkyně, neboť vzhledem k výše uvedenému je třeba za rozporný s dobrými mravy považovat výkon práva žalobkyně, který by žalovaného připravil o nejnutnější zabezpečení ve stáří.
Protože odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nevzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti případu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu