ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4531.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4531/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Č.S.O.B. L., a. s., proti žalovanému Ing. T. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 198.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 136/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2008, č. j. 12 Co 1015/2007-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2008, č. j. 12 Co 1015/2007-104, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2008, č. j. 12 Co 1015/2007-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala žalobou, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku 198.000,- Kč s tím, že ke dni 21. 12. 2004 byla vlastnicí osobního automobilu V. P. V. 1,9 TDi, (dále jen „automobil“), který leasingovou smlouvou ze dne 9. 9. 2003 pronajala M. Ch. K návrhu žalovaného jako oprávněného byla usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 2. 2004, č. j. E-Nc 1194/2004-6, nařízena exekuce proti povinnému M. Ch. Pověřený exekutor Mgr. J. N. sepsal automobil jako movitou věc povinného, prodal jej v dražbě dne 21. 12. 2004 vydražiteli P. M. za cenu 198.000,- Kč a výtěžek dražby vyplatil téhož dne žalovanému. Rovněž dne 21. 12. 2004 podala žalobkyně žalobu na vyloučení automobilu z exekuce, kterou Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 30. 10. 2005, č. j. 11 C 445/2004-29, zamítl, neboť automobil přešel na vydražitele. Žalobkyně se proto tzv. žalobou z lepšího práva domáhala po žalovaném, aby jí jako oprávněný z exekuce vyplatil částku, kterou získal exekuční dražbou automobilu v jejím vlastnictví.
Žalovaný namítal, že žalobkyně ke dni dražby nebyla vlastnicí vozu a že mu nevzniklo bezdůvodné obohacení, neboť předmětnou částku obdržel na základě rozhodnutí exekutora, který postupoval v souladu s platnými předpisy.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 10 C 136/2006-77, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 198.000,- Kč. Na základě rozsáhlého dokazování listinami (zejména leasingovou smlouvou mezi žalobkyní a M. Ch. ze dne 9. 9. 2003, protokolem o předání automobilu, spisem vedeným o žalobě žalobkyně na vyloučení věci z exekuce) uzavřel, že žalobkyně byla ke dni 21. 12. 2004, tj. ke dni dražby, vlastnicí automobilu. Technický průkaz automobilu a jeho duplikáty považoval za nedůvěryhodné, neboť v každém z nich byl jako vlastník zapsán pro stejná období někdo jiný a docházelo na nich ke zmatení pojmů vlastník, držitel a provozovatel. Podle soudu prvního stupně je k žalobě z lepšího práva aktivně legitimována osoba, která nebyla účastnicí exekučního řízení a které svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí k věci v exekuci prodané. Takové právo svědčí vlastníku věci odlišnému od povinného, který se z titulu bezdůvodného obohacení může domáhat vydání výtěžku dražby po oprávněném z exekuce. Dále soud prvního stupně dovodil, že pro závěr, zda žalovaný získal bezdůvodné obohacení, není rozhodná procesní úprava postupu exekuce, ale jen hmotné právo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č.j. 12 Co 1015/2007-104, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2008, č. j. 12 Co 1015/2007-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Uvedl, že soud prvního stupně nepřihlédl k technickému průkazu vozidla jako k veřejné listině, ani k vyjádření samotné žalobkyně učiněnému na výzvu exekutora, v němž vyloučila své vlastnictví k vozidlu V. W. P. C., a konečně ani k zamítnutí opožděně podané žaloby žalobkyně o vyloučení automobilu z exekuce. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by ke dni dražby byla vlastnicí automobilu. Dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně měla dostatek podkladů jak pro řádné a včasné podání žaloby o vyloučení automobilu z exekuce, tak pro uplatnění žaloby na náhradu škody proti M. Ch., a proto odvolací soud uzavřel, že podání žaloby z lepšího práva je za dané situace výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod namítala nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dále, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Namítala, že
prokázala své vlastnické právo k automobilu ke dni dražby, když v řízení o vyloučení automobilu z exekuce nebyla otázka, zda žalobkyně byla jeho vlastníkem, vůbec posuzována, neboť v době rozhodování soudu bylo vozidlo již vydraženo,
žalovaný se bezdůvodně obohatil přijetím plnění bez právního důvodu, neboť mu byl jako oprávněnému z exekuce na M. Ch. vyplacen výnos dražby automobilu, který však nebyl vlastnictvím povinného M. Ch., nýbrž žalobkyně,
právním důvodem k přijetí výtěžku dražby není skutečnost, že exekuce byla provedena v souladu se zákonem.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Podmínka povinného zastoupení nemusí být splněna, neboť za žalobkyni jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. a/ ve spojení s §21 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
K vadám řízení před odvolacím soudem.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne dovolací soud, je-li dovolání přípustné, k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §213 odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř., odvolací soud dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle odstavce 3 téhož ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval.
Dovolací soud zjistil, že v projednávané věci nebylo na jediném jednání odvolacího soudu dne 3. 4. 2008 (srov. protokol na č. l. 101 spisu) vůbec prováděno dokazování (byl pouze přečten rozsudek soudu prvního stupně, odvolání a vyjádření k němu), a to přesto, že odvolací soud dospěl k opačnému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně, totiž, že žalobkyně nebyla ke dni dražby vlastnicí automobilu. Odvolací soud přitom vyšel z důkazů, ze kterých soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění (zejm. z technických průkazů).
Navíc z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, ze kterého technického průkazu dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla ke dni dražby, tj. k 21. 12. 2004 vlastnicí automobilu. K automobilu (téhož čísla VIN) jsou totiž ve spise založeny tři kopie technických průkazů:
originálu s posledním záznamem z 20. 3. 2003, kde je jako vlastník uveden C. A. C. L. a. s. a jako držitel P. P., poslední registrační značka,
duplikátu vystaveného dne 10. 5. 2004, s posledním záznamem ze dne 24. 5. 2004, kde je jako vlastnice uvedena žalobkyně a jako provozovatel M. Ch.-A., což odpovídá přihlášce k registraci podané M. Ch. téhož dne,
duplikátu vystaveného dne 31. 1. 2005 (tj. až po dražbě), se záznamem ze dne 31. 1. 2005, kde je jako vlastník uveden M. Ch.-A. Přitom na žádosti o vydání uvedeného duplikátu podané vydražitelem P. M. je jako vlastník uvedena žalobkyně a M. Ch. je uveden jako provozovatel.
Dovolací soud má za to, že z uvedených údajů v technických průkazech nelze jednoznačně dovodit, že by žalobkyně nebyla vlastnicí automobilu. Naopak vlastnictví žalobkyně by svědčil záznam na duplikátu, který jediný byl zřejmě v době dražby aktuální. Z uvedeného však především plyne, že údaje na jednotlivých technických průkazech se podstatně liší a že ačkoli jde o veřejné listiny, nelze údaje v nich považovat bez dalšího za důvěryhodné. Dovolací soud připomíná, že ustanovení §134 o. s. ř. zakládá toliko vyvratitelnou domněnku pravdivosti údajů uvedených na veřejné listině.
Odvolací soud dále nevysvětlil, proč nepřihlédl k ostatním důkazům provedeným soudem prvního stupně (především ke smlouvě o finančním leasingu mezi žalobkyní a M. Ch. ze dne 9. 9. 2003 a k dalším dokladům o převodech vlastnictví k automobilu), z nichž soud prvního stupně dovodil vlastnictví žalobkyně k předmětnému automobilu ke dni podání dražby.
Z předeslaných důvodů dovolací soud uzavřel, že z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění (zejména ze kterého z technických průkazů vycházel) a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (proč nevzal v úvahu, že jednotlivé technické průkazy si navzájem odporují, proč nepřihlédl k dalším důkazům provedeným soudem prvního stupně) – srov. §157 odst. 2 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002, nebo ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 243/2004).
Přisvědčit lze podle názoru dovolacího soudu rovněž námitce žalobkyně, že v řízení o vyloučení automobilu z exekuce vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 445/2004 nebyla otázka vlastnictví žalobkyně k automobilu posuzována, a to proto, že příklepem v dražbě, provedené v rámci výkonu rozhodnutí prodejem věcí movitých, spolu se zaplacením nejvyššího podání a převzetím vydražené věci vydražitelem po udělení příklepu, dochází k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl vlastníkem dražené věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003). Jestliže odvolací soud rozsudkem soudu prvního stupně v posledně uvedené věci argumentoval na podporu závěru, že žalobkyně není vlastnicí automobilu, pak takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
K žalobě „z lepšího práva“ a jejímu uplatnění v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu s exekučním řízením souvisí rovněž tzv. žaloba z lepšího práva, kterou soud též projedná ve sporném řízení. Jde o žalobu věřitele povinného proti tomu, komu byl v exekuci vyplacen výtěžek, event. jeho část (získaný např. z prodeje nemovitosti povinného), odůvodněnou tvrzením, že žalobcovo právo na uspokojení z výtěžku exekuce bylo v exekučním řízení porušeno, neboť žalobce měl s ohledem na pravost, výši, skupinu či pořadí pohledávek lepší právo než žalovaný, jenž výtěžek zpeněžení majetku povinného získal.
Je-li – podle skutkového vylíčení žaloby – jejím důvodem tvrzení, že výtěžek z exekuce (jeho část) náležel žalobci, jehož právo na uspokojení pohledávky proti jeho dlužníkovi (povinnému v exekuci) bylo porušeno tím, že na jeho úkor výtěžek (jeho část) neprávem získal žalovaný, jde o nárok z bezdůvodného obohacení (srov. např. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2005).
Podle rovněž konstantní judikatury účinnému uplatnění takového nároku není (se zřetelem k procesní povaze vylučovací žaloby) na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81/2005), a dokonce ani nepodání žaloby na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 1. 1974, sp. zn. Cpjf 79/72, uveřejněné tamtéž pod č. 20/1974).
Jestliže úspěšnému uplatnění žaloby „z lepšího práva“ nebrání předchozí zamítnutí žaloby vylučovací (excindační), a dokonce ani její nepodání, potom samotné opožděné podání vylučovací žaloby (a její následné zamítnutí) nemůže být důvodem pro odepření výkonu práva žalobkyně podat žalobu z lepšího práva s odvoláním na rozpor s dobrými mravy. Stejně tak nemůže být v rozporu s dobrými mravy podání předmětné žaloby z titulu bezdůvodného obohacení, jestliže žalobkyně má současně k dispozici žalobu proti třetí osobě na náhradu škody, a to proto, že v takových případech je její věcí, jaký prostředek ochrany práv zvolí. Výkon práva, které žalobkyni přísluší, tak nemůže být bez dalšího v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo rozsudek NS ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 497/2007) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud shledal rozpor s dobrými mravy ve skutečnosti, že žalobkyně před podáním žaloby nevyužila včas možnosti podat vylučovací žalobu a že se mohla domáhat i žalobou náhrady škody proti M. Ch., pak z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že věc nesprávně právně posoudil (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, které je v rozporu s obsahem spisu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně, protože věc nesprávně právně posoudil, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu