ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4989.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4989/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. s. J., s. p. v l., zastoupenému advokátem, o zaplacení 526.710,- Kč s příslušenstvím nebo 1.764.190,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 33/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2008, č.j. 10 Co 385/2008-180, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2008, č.j. 10 Co 385/2008-180, jakož i usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 5. 2008, č.j. 8 C 33/2007-172, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni shora uvedeným bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 5. 2008, č.j. 8 C 33/2007-172, kterým nebylo připuštěno přistoupení P. f. ČR jako dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení náhrady škody (shora uvedené), přičemž právním předchůdcem žalovaného byl S. s. D. a jak plyne z úpravy provedené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), zaniklo mu ke dni účinnosti tohoto zákona právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu. Odvolací soud dospěl k závěru, že nelze považovat žalovaného S. s. J., resp. jeho právního předchůdce, ve věci za pasivně věcně legitimovaného, neboť povinnost spravovat nemovitosti ve smyslu §5 odst. 3 zákona o půdě zanikla žalovanému ke dni 24. 6. 1991 a žalobkyní uplatňovaný nárok na náhradu škody se vztahuje na období od 24. 6. 1991 do vydání nemovitostí v roce 2005. Odvolací soud zdůraznil, že procesní nástupnictví následkem universální či singulární sukcese vždy předpokládá, že k přechodu případně převodu práva či povinnosti, o něž v řízení jde, došlo po zahájení řízení. V dané věci řízení o náhradu škody, a to neurčitě specifikované, bylo zahájeno žalobou uplatněnou 2. 2. 2007, tj. poté, kdy došlo k zákonné cessi správy nemovitostí ve vlastnictví státu uvedených v ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě (ke dni 24. 6. 1991).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž tvrdila nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu.
Žalovaný se k dovolání písemně nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání podala žalobkyně včas, za současného splnění zákonné podmínky povinného zastoupení advokátem. Přípustnost dovolání je opřena
o ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1 o. s. ř.).
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba jestliže má vystupovat na straně žalobce (§92 odst. 1 o. s. ř.).
Smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) a záměny některého z dosavadních účastníků za jiného (§92 odst. 2 o. s. ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči dalšímu účastníku – jiné osobě. Nastane-li totiž právní skutečnost, která má za následek změnu ve věcné legitimaci, až v průběhu řízení, řeší situaci tím vzniklou §107a o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 404).
Soud nepřipustí přistoupení dalšího žalobce nebo žalovaného do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) tehdy, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení sleduje obejití institutu záměny žalobce nebo žalovaného prováděné podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně navrhla přistoupení dalšího účastníka do řízení na stranu žalovanou podáním ze dne 7. 3. 2008, současně také konkretizovala žalobní petit tak, že požadovala, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni finanční částku (v žalobním petitu dále specifikovanou). Žalobkyně tak nevzala zpět žalobu proti původnímu žalovanému, jak to uvádí soud prvního stupně. Není tak dán důvod pro nepřipuštění přistoupení účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dodává, že soudy nižších instancí se zabývaly předčasně, resp. nadměrně otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného ve sporu (z hlediska úspěchu ve věci) namísto toho, aby řešily procesní návrh žalobkyně o přistoupení dalšího subjektu do řízení. Tímto postupem omezily dispoziční procesní oprávnění žalobkyně, vyplývající se shora uvedeného ustanovení.
Nejvyšší soud zrušil, vzhledem k jejich stejnému procesnímu závěru, usnesení obou nižších instancí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení tedy soud prvního stupně připustí přistoupení dalšího účastníka na stranu žalovanou a bude pokračovat v řízení i s tímto novým účastníkem; později budou zohledněny též náklady stran, vzniklé v dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu