ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5176.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5176/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce m. H. S. K., zastoupeného advokátem, proti žalované R.W.E. T. N., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 51.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 170/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2008, č. j. 23 Co 173/2008-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.108,50 Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soud prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 51.000,- Kč, a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stalo se tak poté, co soud odvolací usnesením ze dne 17. 5. 2007, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2007, zrušil první ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně a zároveň přikázal aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Učinil tak z důvodů, že zrušené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a bylo postiženo takovými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Uvedené částky se žalobce domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované na jeho úkor v důsledku toho, že žalovaná měla bez právního důvodu užívat pozemek, o němž žalobce tvrdil, že je v jeho vlastnictví (parc. č. 680/7 v k. ú. H. S. K. – dále též „předmětný pozemek“). Vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku, které mu náleželo ke dni 31. 12. 1949, však nebylo obnoveno podle zákona č. 172/1991 Sb. Stav, jenž je evidován v katastru nemovitostí, neodpovídá skutečnému stavu, a proto byla žaloba zamítnuta pro absenci aktivní věcné legitimace žalobce. Žalobce nenabyl vlastnické právo ani vydržením. Jako důvodné neshledal odvolací soud ani žalobcem namítané vady řízení. Soud prvního stupně v průběhu celého řízení jednal a prováděl důkazy týkající se žalobních tvrzení a žalobního důvodu, je také posuzoval a o nich také rozhodl. Nebylo proto zapotřebí poskytovat žalobci poučení podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně postupoval řádně v řízení poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, takže námitky žalobce vztahující se k §119 odst. 3 a §118a odst. 2 o. s. ř. jsou neopodstatněné. Tím, že soud prvního stupně u jednání dne 13. 2. 2008 přečetl zrušovací usnesení odvolacího soudu ve znění opravného usnesení, účastníkům sdělil i změnu v obsazení senátu. Žalobci bylo při tomto jednání umožněno předkládat návrhy na provedení důkazů. Tyto důkazy soud též prováděl a žalobci bylo umožněno přednést též závěrečné návrhy. Dalšího dokazování před soudem odvolacím nebylo zapotřebí, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně dávala spolehlivý podklad pro posouzení důvodnosti, resp. nedůvodnosti v řízení uplatněného nároku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud řešil předmětný spor v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a řízení, jež vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je navíc postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Otázku zásadně právně významnou spatřuje dovolatel v tom, „zda je přípustné, aby soud v řízení o zaplacení přezkoumával otázku vlastnictví, k němuž je určen zcela jiný procesní institut, když žalovanému nijak nebrání, aby sám určovacím řízením postavil otázku vlastnictví na jisto.“ Žalobce argumentoval tím, že vyjma „žalob na určení
a vyklizení soudu nepřísluší přezkoumávat vlastnictví a jeho nabývací titul.“ V daném řízení tedy soudu „nepřísluší přezkoumávat vlastnictví a aktivní legitimaci jakéhokoliv žalobce.“ Soud prvního stupně navíc pochybil, „když nepostupoval podle §119 odst. 3 o. s. ř. a nesdělil po změně obsazení senátu obsah přednesů a provedených důkazů“. Účastníkům pak ani nepředestřel svůj právní názor na věc, a porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, což soud odvolací za postupu podle §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. nenapravil. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobce není přípustné a je třeba jej odmítnout. Soudy v daném případě postupovaly zcela v souladu s názorem Nejvyššího soudu, který dospěl ke zcela logickému závěru, že při zkoumání vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání cizí věci, je soud nejen oprávněn, ale
i povinen zkoumat vlastnictví této věci, což žalovaná dokládá několika rozhodnutími Nejvyššího soudu. Vlastnické právo žalobce bylo do katastru nemovitostí zaneseno pouhým záznamem, který nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práva a nelze jej považovat ani za správní rozhodnutí, ze kterého by měly soudu ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. vycházet. Žalobcem uváděná údajná procesní pochybení – a to bez ohledu na skutečnost, že k nim nedošlo – nemohla vést ani nevedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci a jako taková nemohou založit přípustnost dovolání. Žalovaná navrhla, aby dovolací dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Otázka, kterou ve svém dovolání žalobce formuloval, nemá charakter zásadní právní významnosti, neboť její řešení spočívá v aplikaci takových ustanovení právního řádu, jejichž interpretace nezpůsobuje aplikační praxi žádné obtíže, a nadto byla tato otázka v judikatuře Nejvyššího soudu již několikráte řešena. Napadené rozhodnutí pak rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zcela odpovídá a nikterak ji nezpochybňuje. Je zcela nezpochybnitelné, že soud v občanském soudním řízení vždy zkoumá, zda je na straně žalující dána aktivní věcná legitimace a na straně žalované věcná legitimace pasivní. Závěry soudu v tomto ohledu se projeví v konečném rozhodnutí o věci, a to tím způsobem, že neshledá-li existenci aktivní či pasivní věcné legitimace účastníků řízení, žalobu neshledá důvodnou. Věcně legitimován je potom ten, kdo podle hmotného práva je skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (žalobce) či tvrzené subjektivní povinnosti (žalovaný), o nichž soud rozhoduje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1492/2008, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz či Wintrová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha: Linde Praha a. s., 1999, str. 150).
Žalobce v daném případě požadoval, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku odpovídající tomu, oč se žalovaná obohatila na jeho úkor tím, že bez právního důvodu užívala pozemek v jeho vlastnictví. Jednalo se tedy o spor o vydání bezdůvodného obohacení, jak správně uzavřely oba soudy, neboť podle žalobcových tvrzení měla žalovaná získávat plnění bez právního důvodu (§451 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), a to na jeho úkor. Možností žalobce domáhat se vydání bezdůvodného obohacení je chráněno jeho základní subjektivní právo vlastnické zaručené v čl. 11 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod. I z toho tedy vyplývá, že aby mohla být taková ochrana konkrétnímu subjektu práva poskytnuta, musí mu svědčit vlastnické právo, které se má chránit. Jestliže soud v daném případě dospěl k závěru, že žalobci vlastnické právo k pozemku, jehož bezdůvodným užíváním se měla žalovaná obohatit, nesvědčí, musel žalobu zamítnout, neboť žalobce není nositelem práva, jehož ochrany se domáhá. Za konkrétních skutkových okolností lze pak poukázat na judikaturu dovolacího soudu, na niž zcela přiléhavě poukázala žalovaná ve svém vyjádření. Jedná se např. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 564/2003 (veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud uvedl, že jelikož se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, „které mělo vzniknout žalovaným užíváním nebytových prostor v předmětném domě bez hrazení nájemného žalobkyni, musel soud jako předběžnou otázku posoudit, zda je žalobkyně oprávněna vykonávat práva vlastníka k předmětné nemovitosti.“ I v daném případě tedy musely soudy předběžně vyřešit otázku, zda je žalobce vlastníkem dotčené nemovitosti, aby mohly uzavřít, zda-li se žalovaná na jeho úkor mohla bezdůvodně obohatit. Záznamem vlastnického práva v katastru nemovitostí pak není soud vázán (§135 odst. 1 o. s. ř.) a ani z něj nemusí vycházet (§135 odst. 2 o. s. ř.), neboť záznam nemá charakter rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2191/2005, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Soud ostatně není vázán ani rozhodnutím katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999,
sp. zn. 22 Cdo 305/98, publikovaný v Soudních rozhledech, ročník 2000, č. 5, s. 142).
Dovolací soud neshledal otázku zásadní právní významnosti ani v námitkách žalobce týkajících se jím tvrzených vad řízení před soudem prvního stupně. V tomto ohledu považoval dovolací soud za potřebné připomenout dovolateli, že judikatura dovolacího soudu stojí zásadně na stanovisku, že v situaci, kdy je zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze zásadně přihlížet k takovým námitkám, jimiž je uplatňován dovolací důvod obecně vyjádřený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení bylo postiženo takovými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento závěr platí zejména tehdy, nebyl-li procesní postup soudu odvolacího či soudu prvního stupně zřejmě nepřiměřený a nebylo jím porušeno základní právo dovolatele na spravedlivý proces upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě dovolací soud žádné takové pochybení v procesním postupu nižších soudů neshledal.
Dovolání tedy nemohlo být shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. a jelikož další možnosti, jak založit přípustnost předmětného dovolání, byly vyloučeny výše, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 3.992,50 Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 816,- Kč, celkem tedy ve výši 5.108,50 Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovanou v tomto řízení zastupoval
(§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu