ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5348.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5348/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce V. l., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 661/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, č. j. 23 Co 189/2007-318, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, č. j. 6 C 661/2005-271, uložil žalovanému povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku vyklidit nemovitosti – dům čp. 139 na pozemku parc. č. 184, spolu s pozemky parc. č. 184 a 6/2 v katastrálním území B. (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl žalobce (kupující) na základě kupní smlouvy, uzavřené s žalovaným a jeho manželkou J. L. (prodávajícími) dne 14. 5. 1999, za sjednanou kupní cenu 470.000,- Kč, jež byla v hotovosti vyplacena prodávajícím. Kupní smlouvu žalovaní uzavřeli za účelem získání peněžních prostředků, jimiž hodlali vypomoci svému synovi T. L. v jeho podnikání, ačkoliv nemovitosti chtěli i nadále užívat a získat je zpět do vlastnictví. Žalovaný proto jako leasingový nájemce uzavřel s žalobcem, leasingovým pronajímatelem, téhož dne leasingovou smlouvu (označenou č. 99050001), která jej opravňovala k užívání nemovitostí a jejich následné koupi, oproti povinnosti platit pronajímateli leasingové splátky ve výši 14.781,- Kč měsíčně, s předpokládanou osmiletou dobou trvání leasingu. Součástí leasingové smlouvy bylo i ujednání o možnosti výpovědi této smlouvy ze strany leasingového pronajímatele, v případně prodlení nájemce s plněním závazků. Pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy si žalovaný vymínil předkupní právo k předmětným nemovitostem. Písemnou výpovědí ze dne 15. 10. 2001 žalobce z důvodu prodlení žalovaného s plněním smluvních závazků leasingovou smlouvu vypověděl. Uplynutím sjednané čtrnáctidenní výpovědní lhůty došlo k rozvázání smlouvy a žalovaný byl povinen nemovitosti vyklidit. Jelikož tak neučinil, zasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobce, který se důvodně domáhá ochrany svého vlastnictví podle §126 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně neshledal, že by účastníky uzavřené smlouvy odporovaly dobrým mravům a uzavřel, že nejedná se o ani o případ obcházení ustanovení zákona zakazujícího propadnutí zástavy věřiteli. Při porovnání výše kupní ceny s celkovou výší leasingových splátek učinil závěr, že smlouvami sjednané podmínky nebyly pro žalovaného nápadně nevýhodné. Smlouvy uzavřel žalovaný svobodně, s vědomím důsledků, které nastanou v případě jeho prodlení, nikoliv ve stavu tísně. Proto žalovanému nevzniklo ani právo odstoupit od kupní smlouvy (§49 občanského zákoníku) a pokud tak učinil (až po rozvázání leasingové smlouvy výpovědí, dopisem ze dne 5. 2. 2003), jde o odstoupení „neúčinné“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil a za neopodstatněné označil i námitky žalovaného směřující ke zpochybnění platnosti učiněných právních úkonů. Dodal, že není obcházením zákona, uzavřel-li žalovaný kupní smlouvu za účelem získání peněžních prostředků, s vědomím budoucího navrácení vlastnického práva realizací leasingové smlouvy. Smyslem uzavření kupní smlouvy, ve spojení s leasingovou smlouvou, nebylo sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), jelikož žalobce se stal vlastníkem nemovitostí před účinností leasingové smlouvy (jíž účinnost byla podmíněna vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí). Ačkoliv kupní smlouvou sjednaná kupní cena byla nižší než tzv. obvyklá cena nemovitostí, i odvolací soud při hodnocení „výhodnosti“ sjednaných podmínek měl na zřeteli ujednání obsažená v obou uzavřených smlouvách, s tím, že při respektování smluvní autonomie účastníků nižší kupní ceně odpovídala současně nižší (pro žalovaného výhodnější) výše leasingových splátek, po jejichž uhrazení mohl vlastnického právo k nemovitostem znovu nabýt. K výpovědi leasingové smlouvy došlo z důvodu porušení povinnosti žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Stran jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) a za otázku zásadního právního významu označil otázku výkladu ustanovení zákona o zákazu tzv. propadné zástavy a jeho obcházení, se zřetelem k okolnostem daného případu, kdy spolu se smlouvou kupní byla uzavřena leasingová smlouva; tvrdil, že jedná se o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Tvrdil, že kupní smlouvu, kterou účastníci uzavřeli spolu s leasingovou smlouvou, pokládá za neplatnou. Podle jeho názoru bylo smyslem obou smluv pouze poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. S nemovitostmi, které byly předmětem koupě, nemohl žalobce disponovat ani je užívat a převodem vlastnického práva sledoval zajištění návratnosti žalovanému vyplacené částky. Smyslem právních úkonů bylo tudíž podle žalovaného sjednání tzv. propadné zástavy jiným způsobem, obcházením zákona, nyní ustanovení §169 občanského zákoníku, podle něhož jsou taková ujednání (byť by byla obsažena v jiném smluvním typu) neplatná. Smlouvami sjednané podmínky jsou pro žalovaného a jeho manželku „příkře“ nevýhodné, nikoliv zásadně ekvivalentní, za které je nyní (na rozdíl od dříve prezentovaného názoru) pokládá odvolací soud. Žalovanému a jeho manželce se mělo dostat částky podstatně nižší, než činí polovina obvyklé ceny nemovitostí, přičemž žalovaný (nikoliv již jeho manželka) měl právo na opětovné získání vlastnického práva pouze k některým nemovitostem. I proto pokládá uzavřenou kupní smlouvu za „lichevní“, jež odporuje dobrým mravům. Princip smluvní autonomie, který podle názoru odvolacího soudu ovládá občanskoprávní vztahy, není neomezený a je limitován zákonem, který sleduje ochranu slabšího účastníka právního vztahu; jím je v posuzovaném případě žalovaný. Ačkoli ani tzv. zpětný leasing není zásadně v rozporu se zákonem, nelze vyloučit, že v určitých konkrétních případech ujednání smluv, kterými byl založen, dobrým mravům odporuje a činí smlouvy neplatnými. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odkazujíce na závěry, k nimž v řízení o projednávané věci dospěl již v rozsudku ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 55/2004 (jímž zrušil předchozí rozsudky soudů obou stupňů), Nejvyšší soud znovu připomíná v občanskoprávní oblasti obecně se uplatňující princip autonomie vůle subjektů práva, zvláštně pak princip smluvní autonomie (§2 odst. 3 občanského zákoníku), reflektovaný i judikatorní činností Ústavního soudu (srov. kupř. nález ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, ročník 2000, část I., pod pořadovým číslem 1). Ve zmíněném nálezu dochází Ústavní soud k závěru, že „je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí. Důležitým momentem při uzavírání smluv je pak předvídatelnost, a to případně nepříznivých právních následků pro účastníky, resp. některého z nich, jestliže se po právu chovat nebudou“ (důsledky plynoucí ze zásady pacta sunt servanda). Přirozeně, závazkový právní vztah nemůže být založen neplatným právním úkonem, tedy úkonem, který byl učiněn nikoliv svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§37 odst. 1 obč. zák.), jehož předmětem je plnění nemožné (§37 odst. 2 obč. zák.), nebo který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.).
S hodnocením účastníky uzavřených smluv jako smluv platných žalovaný nesouhlasí, podle obsahu dovolání zásadně ze dvou důvodů. V prvé řadě zastává názor, že uzavřením kupní smlouvy a smlouvy leasingové sledovali účastníci nelegální cíl, obcházení ustanovení zákona o zákazu tzv. propadných zástav (§169 písm. e) obč. zák.), a subsidiárně namítá, že plnění, jež si účastníci měli podle smlouvy vzájemně poskytnout, jsou hrubě neekvivalentní (slovy žalovaného jde o smluvní podmínky pro něho „příkře“ nevýhodné) a z tohoto důvodu se smlouva příčí dobrým mravům.
K otázce tzv. propadných zástav se Nejvyšší soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí. Již v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 (uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod číslem 131, ročník 2000) dovodil, že „smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě“. V souvislosti s posuzování tzv. propadných zástav se judikatura Nejvyššího soudu vymezila i vůči institutu zajišťovacího převodu práva (§553 obč. zák.) a dovodila, že „jeden z podstatných rozdílů mezi (platnou) smlouvou o zajišťovacím převodu práva podle §553 obč. zák. a (neplatným) ujednáním o propadné zástavě podle §169 písm. e) obč. zák. spočívá v okamžiku, kdy dochází k převodu práva; zatímco u zajišťovacího převodu se na základě smlouvy uzavřené podle §553 obč. zák. nositelem práva stává podmíněně věřitel a splnění závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho práva, v případě propadné zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem, kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele, je okamžik prodlení dlužníka se splněním závazku“ (k otázce realizace zajišťovacího převodu práva srov. zejména rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 495/2006).
V posuzovaném případě – jak z výše uvedeného i obsahu spisu vyplývá – žalovaný s žalobcem dne 14. 5. 1999 uzavřel dvě smlouvy, a to smlouvu kupní (§588 a násl. obč. zák.) a smlouvu označenou jako „leasingová“ (uzavíranou v mezích smluvní svobody v podobě nepojmenované smlouvy podle §51 a §491 obč. zák.; srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002). Kauzou (hospodářským důvodem) kupní smlouvy bylo ovšem nikoliv zajištění závazku žalovaného (o závazkový vztah z půjčky ani úvěru se zde nejedná), ani ujednání o převodu vlastnického práva pro případ nesplnění jiného závazku žalovaného (tedy ujednání o propadné zástavě), nýbrž směna zboží (nemovitostí) za peníze, sjednanou kupní cenu, jež byla prodávajícím současně vyplacena. Vlastnické právo k nemovitostem žalovaný pozbyl již na základě této kupní smlouvy, vkladem vlastnického práva (přecházejícího na žalobce) do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák). Právo žalovaného užívat nemovitosti bylo poté po té založeno závazkovým právním vztahem účastníků, leasingem, a při splnění podmínek sjednaných leasingovou smlouvou byl žalovaný oprávněn vlastnické právo k nemovitostem znovu nabýt (viz čl. 4.2 všeobecných smluvních podmínek, jež byly součástí leasingové smlouvy). Jelikož žalovaný sjednané podmínky smlouvy porušil, došlo k rozvázání smlouvy výpovědí pronajímatele (podle čl. 4.1.1 všeobecných smluvních podmínek). Ostatně, i žalované v dovolání (na jiném místě) připouští, že jednalo se o případ tzv. zpětného leasingu, jehož podstatou je, že původní vlastník věc prodá a současně se stane jejím leasingovým nájemcem s perspektivou zpětného nabytí vlastnictví. Ovšemže ani nabytí vlastnického práva s úmyslem neponechat si předmět koupě trvale pro sebe nemůže zpochybnit platnost uzavřené kupní (a spolu s ní leasingové) smlouvy.
K otázce ekvivalentnosti vzájemných plnění, výhodnosti či nevýhodnosti sjednaných smluvních podmínek pro některou ze smluvních stran a jejích případných důsledků na platnost smlouvy, lze uvést následující. Podle §49 obč. zák. účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Žalovaným namítané skutečnosti a „příkré“ nevýhodnosti sjednaných smluvních podmínek, při respektování principu smluvní autonomie, zásadně nemohou být pokládány za vadu právního úkonu, jehož následkem by mohla být jeho neplatnost, ale za důvod k odstoupení od smlouvy, byla-li současně svobodná vůle jednající osoby vyloučena stavem tísně. K platnosti odstoupení od smlouvy se přitom žalovaný v dovolání nevyjadřuje a proti hodnocení tohoto právnímu úkonu (který učinil až dne 5. 2. 2003 a jemuž soudy obou stupňů nepřiznaly právní účinky) námitky nevznáší, zejména nikterak nepolemizuje s konformními závěry soudů obou stupňů o absenci stavu tísně v jeho vědomí při uzavření kupní (a leasingové) smlouvy. Ostatně i otázka porovnání sjednaných vzájemných plnění – zejména obvyklé ceny převáděných nemovitostí v poměru ke sjednané kupní ceně – je nikoliv otázkou právní, nýbrž skutkovou, hodnotícím závěrem soudu o učiněných skutkových zjištěních, který prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. úspěšně zpochybnit nelze (srov. kupř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu č. 2, 1994, pod pořadovým číslem 19). Ačkoliv nelze vyloučit situaci, že v konkrétním případě může být podle jeho okolností smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek kvalifikována současně jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. (kupříkladu tam, kde vzájemně poskytnutá plnění jsou v hrubém nepoměru a smlouva i z jiného důvodu odporuje obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu; srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). O takový případ – vycházejíc z jedinečných skutkových okolností případu zjištěných odvolacím soudem – se v posuzované věci nejedná.
Žalovanému se tudíž prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo. Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci založil (a s nímž, krom nepřípustných námitek skutkové povahy, polemizoval žalovaný v dovolání), je v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalobci, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu