ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5429.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5429/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: A. V., zastoupená advokátkou, proti žalovaným 1) O. p. b. h. v P., s.p. v likvidaci, zastoupený advokátkou, 2) M. č. P., 3) M. B., 4) Ing. H. B., žalovaní 3) a 4) zastoupeni advokátem, 5) L. V., 6) J. M., 7) C. V., zastoupený opatrovníkem advokátem, 8) V. V., 7) žalovaný, zastoupený opatrovníkem advokátem, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 55/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. 19 Co 311/2008-133, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2008, č.j. 11 C 55/2006-77, kterým byla zamítnuta žaloba, v níž se žalobkyně domáhala vůči žalovaným vydání tří čtvrtin domu č.p. 71 na st. p.č. 27/1 o výměře 409 m2, tří čtvrtin stavební parcely 27/1 o výměře 409 m2 a tří čtvrtin p.č. 26, ostatní plocha o výměře 247 m2, všechny nemovitosti v k.ú. Vyšehrad, zapsány na LV č. 52 u Katastrálního úřadu P. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 7) a 8) a ve vztahu ke státu změněn tak, že žalobkyně byla povinna zaplatit ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení žalovaného 7) částku 11.424,- Kč a žalovaného 8) částku 9.600,- Kč (mezi ostatními účastníky byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně). Žalobkyně byla též zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení ve prospěch žalovaných 1), 3) a 4). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 5) a 6) nebyla nikomu stanovena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž původními spoluvlastníky domu č.p. 71 na p.č. 27/1, parcely p.č. 27/1 a p.č. 26 v k.ú. V. byli K. V. v rozsahu ¼ a E. V., rozená V., v rozsahu ¾; ta dne 22. 5. 1980 zemřela. Jejím jediným dědicem byl K. V. (původní žalobce a právní předchůdce žalobkyně). Vlastnictví k ¾ nemovitostí přešlo na Československý stát – ONV v P. v důsledku rozhodnutí Lidového soudu trestního v P. ze dne 18. 6. 1955. Po nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. požádal K. V. o vydání nemovitostí. Ty mu byly vydány tak, že co do jedné čtvrtiny mu bylo vyhověno podle zákona č. 403/1990 Sb., a dále mu byly vydány tři čtvrtiny nemovitostí jako osobě oprávněné po E. V., jeho sestře, podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to dohodou ze dne 14. 10. 1991. K. V. vlastnictví k nemovitostem převedl kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1991 na M. B. a Ing. H. B., kteří jsou jejich současnými vlastníky a jsou zapsáni v katastru nemovitostí. K. V. zemřel dne 11. 5. 1993. K. V. podal výzvu k vydání věci, avšak v době předcházející nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. mu nemohlo být vyhověno pro trvalý pobyt mimo republiku. K. V. se též obrátil s výzvou na vydání věci podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. na M. a Ing. H. B. a později podal žalobu na vydání id. 3/4 nemovitostí proti nim a proti 5) až 8) žalovanému, kteří jsou dědici K. V., původního restituenta.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 30. 10. 1991, kterou byly předmětné nemovitosti převedeny na žalobce 3) a 4) je platná, neboť ke kupní smlouvě byla připojena plná moc zmocňující V. B. k zastupování K. V. v řízení o restituci majetku a též k prodeji předmětných nemovitostí. Odvolací soud též považoval za správné závěry soudu prvního stupně týkající se nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných 1) a 2), neboť proti nim již nesměřovala žádná žalobní tvrzení. Ani žalovaní 3) a 4) nejsou pasivně věcně legitimováni, neboť nemovitosti koupili na základě platné kupní smlouvy a povinnost podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. nepřechází na osoby další, které restituovanou věc získaly na základě smluvního převodu. Žaloba nemůže být podle odvolacího soudu úspěšná ani proti žalovaným 5) až 8), tedy dědicům restituenta K. V. Ten nemovitosti za svého života platně prodal, tyto nemovitosti tak nebyly předmětem dědictví, a proto povinnost podle §5 odst. 5 uvedeného zákona na ně nepřešla. Podle odvolacího soudu nebyl důvod vyčkávat výsledku řízení, které je paralelně vedeno k žalobě o určení, že nemovitosti patřily do dědictví po zůstaviteli K. V., neboť tuto otázku jako předběžnou si soud již vyřešil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost a důvodnost opírala o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Namítala, že se soudy neřídily závazným právním názorem, který byl Nejvyšším soudem vysloven ve zrušovacím rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 386/2006. Dovolatelka tvrdila, že V. B. byl zplnomocněn pouze k zastupování K. V. v restitučním řízení, nikoliv však ke zcizení nemovitostí vydaných v restituci. Z důvodu neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1991 bylo proto zapotřebí předmětné nemovitosti v dědictví po K. V. dodatečně projednat, čemuž však soudy svým postupem zabránily. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní 3) a 4) se k dovolání písemně vyjádřili a navrhli, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
K povaze nároku oprávněné osoby podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. za situace, kdy osoba, jíž byla věc vydána, ji později převedla na jiného, a to v době, kdy tak – ještě před rozšířením osobní působnosti Ústavním soudem i na osoby s pobytem mimo území ČR – mohla učinit v souladu se zákonem, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 434/2000 a 28 Cdo 792/2002. Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že podle §5 odst. 5 cit. zákona mohou oprávněné osoby svůj nárok proti jiné oprávněné osobě, jíž byla věc vydána a která ji v mezidobí převedla na jiného, uplatnit žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Nyní nastalá situace je však na rozdíl od výše uvedených ještě modifikována skutečností, že oprávněná osoba, které byly předmětné nemovitosti vydány, již zemřela, aniž by na dědice tyto nemovitosti přešly, neboť oprávněná osoba je před svou smrtí převedla na třetí osoby.
Žalobkyně se zajisté může pokusit domáhat dodatečného projednání dědictví a pokusit se zatížit dědice po K. V. adekvátní částkou (podílem) z dříve převedených ¾ hodnoty nemovitostí jako dluhem. K. V. však zemřel 11. 5. 1993, tedy více než rok před nabytím účinnosti nálezu ÚS č. 164/1994 Sb., jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu. Vycházíme-li ze zákonné konstrukce nabytí dědictví smrtí zůstavitele, pak dědici (žalovaní 5 – 8) v té době nemohli být stiženi povinností uhradit pasivum dědictví, neboť žádný dluh zůstavitele ke dni jeho úmrtí neexistoval (a zpětně jeho vznik nelze z nálezu č. 164/1994 Sb. dovodit). Kdyby ostatně takový dluh existoval, dědicům by nemohla být odepřena možnost (právo) dědictví odmítnout, aby nebyli např. nepřiměřeně zatíženi přechodem dluhu (podílu z něj).
Zbývá ještě vyřešit, zda případně nevzniká později nastoupivší oprávněné osobě nárok na vydání bezdůvodného obohacení přímo proti dědicům oprávněné osoby „předchozí“ (dříve nastoupivší). Dovolací soud je přesvědčen, že takový nárok konstruovat nelze. Hovoří pro to tři důvody.
První spočívá v gramatickém znění zákona, který v §5 konstruuje nárok nově nastoupivší oprávněné osoby pouze proti „osobám, kterým byla věc vydána“ – tedy proti osobám již dříve ex lege oprávněným.
Druhý důvod je zcela prostý: mají snad žalovaní 5 – 8, kteří se oprávněnými osobami nestali, být zatíženi platební povinností, aniž by předtím měli jakýkoli profit z restituce? Nejvyšší soud se nedomnívá, že by tomu tak mělo být a přiměřeně odkazuje na nález ÚS sp. zn. I. ÚS 118/98, podle něhož by výkonem restitučních práv neměly vznikat „nové křivdy“.
A konečně třetí důvod tkví v legislativním stavu v souvislosti s nálezem č. 164/1994 Sb. Ústavní soud si zrušením podmínky trvalého pobytu počínal jako negativní zákonodárce a sám deklaroval, že by měl český zákonodárný sbor upravit právní situaci nově nastoupivších oprávněných osob (srov. též závěr navazujícího nálezu č. 2/1997 Sb.). To se však dosud nestalo. Zákonná mezera mezi ustanovením §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. a požadavkem žalobkyně je přitom tak flagrantní, že se Nejvyšší soud necítí být oprávněn ji vyplňovat vlastní interpretací, zjevně překračující únosnou roli soudu.
Nejvyšší soud podotýká, že je vázán skutkovým základem věci, jak jej zjistily nižší instance. Tím spíše pak nehodlá zpochybnit závěry odvolacího soudu o platnosti zmocnění K. V. V. B. i k zastoupení ve věci kupní smlouvy ze 30. 10. 1991, jež vycházejí právě ze skutkových zjištění předtím učiněných (str. 5, 6 rozsudku odvolacího soudu o pravosti podpisu a uznání zmocnění k prodeji).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázky z hlediska hmotného práva správně. Nelze dovodit ani naprostou novost judikátu či kontradikci senátů dovolací instance nebo odvolacích soudů ohledně těchto otázek (odst. 3 §237 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nejsou podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. splněny a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Odmítnutí dovolání založilo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo (některých) žalovaných na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud však využil oprávnění daného ustanovením §150 o. s. ř. (důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v neuspokojení restitučního nároku žalobkyně) a náhradu nákladů řízení žalovaným 3) a 4), kteří se k dovolání vyjádřili, v tomto řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu