ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.805.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 805/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce: st. m. O., zastoupené advokátem, proti žalované: E., s. s r. o., zastoupená advokátem, o určení neexistence předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 103/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2008, č. j. 56 Co 556/2007-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo učeno, že pozemek, parc. č. 434/1, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 434/2, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. 436, zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro M. k., pracoviště O. na LV č. 2577, nejsou zatíženy předkupním právem ve prospěch žalované na základě dohody účastníků ze dne 19. 10. 1990, ve znění dodatku č. 1 ze dne 29. 10. 1991 a dodatku č. 2 ze dne 22. 12. 1992, s právními účinky vkladu ke dni 21. 1. 1993.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2007, č. j. 56 C 103/2004-77, byla žaloba na určení neexistence předkupního práva zamítnuta. Současně byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku
14.131,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 30. 6. 2008, č. j. 56 Co 556/2007-111, rozsudek okresního soudu změnil tak, že předmětné pozemky nejsou zatíženy předkupním právem (výrok I.). Dále pak stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 14.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení (výrok III.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Odvolací soud dovodil, že pokud dodatek č. 2 smlouvy o zřízení předkupního práva k uvedeným nemovitostem (viz výše) ve prospěch žalované podepsal za žalobce tehdejší primátor bez předchozího rozhodnutí zastupitelstva či rady, byl právní úkon takto uzavřený neplatný vzhledem k nedodržení podmínek, jež tehdy platný a účinný zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákona č. 68/1993 Sb. (dále jen „zákon o obcích“), vyžadoval. Své rozhodnutí opřel krajský soud o ustálenou judikaturu, podle níž starosta (v tomto případě primátor) nemohl sám vytvářet vůli obce, mohl ji pouze prezentovat navenek.
Proti výrokům I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které opírá o přípustnost pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
a jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka je přesvědčena, že ust. §36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích není možné vykládat extenzivně, jak to učinil odvolací soud, neboť předkupní právo žalobce neomezuje v hospodaření s majetkem a nejedná se zde o prodej. Dále se dovolatelka domnívá, že by mělo být bráno v potaz, že byla po celou dobu v dobré víře v to, že vše je sjednáváno v souladu se zákonem a že primátor má oprávnění zřídit v její prospěch jménem žalobce předkupní právo. Dovolatelka je rovněž toho názoru, že žalobce v daném případě vykonává své právo v rozporu s dobrými mravy. Argumentuje také tím, že dřívější judikatura (jmenovitě rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 75/97) obdobnou situaci akceptovala a pro třetí osoby je podle ní právně významné jednání starosty, přičemž jeho právní úkony zavazují obec přímo. Současně dovolatelka namítá vydržení předkupního práva z její strany a také to, že odvolací soud se touto její námitkou nijak nezabýval, což mohlo mít podle jejího názoru za následek vadu řízení. Dovolatelka tedy navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud věc rozhodl správně, ohledně dovolatelkou vznesené námitky vydržení říká, že v případě předkupního práva se nejedná o způsobilý objekt vydržení, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost je pak tvrzena podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však důvodné není.
Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu příliš extenzivní výklad §36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích a současně tvrdí, že v případě zřízení předkupního práva nedochází k omezení žalobce v hospodaření s jeho majetkem, neboť se zde nejedná
o prodej, nelze s takovým tvrzením souhlasit. Dochází-li ke zřízení předkupního práva, nepochybně se jedná o hospodaření s majetkem obce (byť ještě ne přímo o samotný prodej), které podle ust. §14 odst. 1 písm. b) zákona o obcích spadá do samostatné působnosti obce. Oprávnění rozhodovat v rámci samostatné působnosti
o majetkoprávních úkonech obce náleží buď obecnímu zastupitelstvu (§36a zákona
o obcích) nebo radě (§45 zákona o obcích). Předkupní právo je dispozicí s majetkem
a ze své podstaty omezuje možnosti vlastníka, pokud jde o následné nakládání s tímto majetkem. To, že zákon o obcích v uvedeném případě explicitně nevyžaduje schválení zastupitelstvem či radou, neznamená, že tuto pravomoc má automaticky starosta obce (zde primátor, viz ust. §54 zákona o obcích). Není totiž v silách zákonodárce kasuisticky upravit každou jednotlivou situaci, jež může v právním životě obce nastat, a ani by to nebylo žádoucí. Starosta podle ust. §52 odst. 2 věty první zákona o obcích pouze zastupuje obec navenek a podle ustálené judikatury nemůže vytvářet vůli obce (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 103/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002). V situaci, kdy při absenci rozhodnutí zastupitelstva či rady rozhodl o celé věci pouze primátor, je takový právní úkon absolutně neplatný pro rozpor se zákonem podle ust. §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Dovolatelka tvrdí, že předkupní právo žalobce žádným způsobem neomezuje, tak tomu však není. Jednou ze základních zásad občanského práva je autonomie vůle subjektu, jež se projevuje mimo jiné jako svoboda výběru adresáta právního úkonu a svoboda volby obsahu právního úkonu. Pokud bylo zřízeno předkupní právo, je do značné míry omezena jak svoboda volby adresáta (vlastník, který zamýšlí určitou věc prodat, musí splnit svou nabídkovou povinnost vůči tomu, jemuž předkupní právo svědčí), tak svoboda volby obsahu právního úkonu (v tomto konkrétním případě byl stanoven způsob výpočtu ceny, za kterou by bylo nutné věc nabídnout ke koupi). Pokud tak bylo předkupní právo zřízeno osobou, která k tomu neměla zákonné oprávnění, byl by vlastník věci, v této situaci žalobce coby vlastník předmětných pozemků, omezen v dispozičním právu k těmto pozemkům, aniž by to skutečně sám zamýšlel.
Podle názoru dovolatelky by mělo být bráno v úvahu také to, že byla po celou dobu v dobré víře, že vše je sjednáváno v souladu se zákonem a že primátor má oprávnění zřídit v její prospěch jménem žalobce předkupní právo. Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že dovolatelka si mohla v zákoně ověřit, že primátor takové oprávnění nemá. Analogicky je možné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2939/2006, podle kterého je „postavení nabyvatele jako fyzické osoby jiné při nabytí věci od subjektu soukromého práva a jiné při nabývacím úkonu sjednaném s veřejnoprávním subjektem. Ve druhém případě je vyžadována zvýšená bdělost nabyvatele“. Dovolatelka je sice osobou právnickou a nikoliv fyzickou a v této fázi nebyla nabyvatelem, to však na věci nic nemění. Bylo by v rozporu s celkovou koncepcí zákona o obcích a rovněž s principem zastupitelské demokracie, aby o tak závažném právním úkonu, jakým je zřízení předkupního práva, mohla jménem obce rozhodnout jediná osoba, a to starosta (zde primátor).
Na podporu svých tvrzení dovolatelka rovněž uvádí, že se v případě žalobce jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Pomineme-li rozporuplnou argumentaci dovolatelky (na jedné straně dle jejího názoru probíhalo zřízení předkupního práva v souladu s ustanoveními zákona o obcích, na druhé straně se jeho zřízením měla obec dopustit obcházení zákona a jednání v rozporu s dobrými mravy), je zajímavé, že s tímto tvrzením dovolatelka přichází, neboť pokud by tomu tak skutečně bylo a soud by došel k závěru, že žalobce se dopustil jednání v rozporu s dobrými mravy, byl by právní úkon žalobce v podobě zřízení předkupního práva absolutně neplatný podle ust. §39 obč. zák., čehož dovolatelka jistě docílit nechtěla. Institut dobrých mravů je pouze korektivem, který se použije v případě, že aplikací pozitivního práva by došlo ke zjevně nespravedlivému výsledku, jinak řečeno k odstranění tvrdosti zákona. Jeho použití se však připouští zcela výjimečně, a to vzhledem k tomu, že příliš častým užíváním tohoto institutu by mohlo dojít k narušení jistoty občanskoprávních vztahů. Pokud by však došlo k porušení příslušných zákonných ustanovení, bylo by třeba postupovat způsobem, jaký zákon v případě takového porušení předvídá, a pro institut dobrých mravů by zde nebylo místo.
Ke skutečnosti, že se dovolatelka zaštiťuje rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 75/97, dovolací soud poznamenává, že jde o rozhodnutí ve světle novější judikatury překonané. Je nerozhodné, že se, jak dovolatelka uvádí, tato judikatura vyvinula později než citovaný rozsudek. Pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to, že judikatura je statická a nebyl by možný její kontinuální vývoj. Judikatura, podporující opačné stanovisko, než je vyjádřeno v citovaném rozsudku, je poměrně rozsáhlá a v některých případech bylo dokonce jedním z účastníků neúspěšně argumentováno právě citovaným rozsudkem. Jde například o již zmíněná rozhodnutí – usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2939/2006, či nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 721/2000, dále lze jmenovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1247/2004, a především pak nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 61/2001. V něm bylo uvedeno, že přestože v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích, není přítomno obdobné pregnantní ustanovení, jakým je dnešní ust. §103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, které právní úkony starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce, provedené bez takového předchozího schválení, výslovně označuje jako od počátku neplatné, byla tato zásada přítomna i v právní úpravě dřívější a vyplývala přímo z čl. 101 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (šlo o situaci, kdy starosta jménem obce bez souhlasu jejích orgánů avaloval směnku). I zde se zdálo být sporným podřazení institutu směnečného rukojemství pod ust. §36a zákona o obcích, Ústavní soud však dovodil, že svou povahou sem bezesporu náleží. Z toho vyplývá, že ust. §36a zákona o obcích nelze vykládat úzce formalisticky, ale naopak je třeba přihlédnout k účelu a smyslu tohoto ustanovení.
Dovolatelka namítá, že i kdyby nebylo předkupní právo sjednáno platně, nepochybně by na její straně došlo k jeho vydržení. Vydržení věcného předkupního práva však není pojmově možné, neboť se nejedná o právo, které připouští trvalý nebo opětovný výkon (viz ust. §129 odst. 2 obč. zák. a contrario). Realizovat předkupní právo lze pouze jedenkrát, a to jednorázově, takže držba takového práva nepřichází v úvahu a k vydržení tudíž nemůže dojít. Pokud se tedy dovolatelka ohrazuje proti tomu, že se odvolací soud jí vznesenou námitkou vydržení nezabýval (ve svém vyjádření k odvolání však vydržení nenamítala), je třeba zdůraznit, že i kdyby se odvolací soud touto námitkou zabýval, nemohlo to mít na jeho rozhodnutí žádný vliv, a to vzhledem k výše uvedeným skutečnostem.
Nejvyšší soud tedy došel k závěru, že dovolací důvod nebyl naplněn, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle ust. §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ust. §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem tedy 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu