ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.821.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 821/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované R. D., zastoupené advokátem, o zaplacení částek 125.767,- Kč a 119.233,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 230/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2008, č. j. 20 Co 508/2007-334, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, odmítá; jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, č. j. 13 C 230/2001-296, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 125.767,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), ohledně zaplacení částky 274.233,- Kč s příslušenstvím a ohledně části příslušenství z částky 125.767,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky III., IV. a V.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se z části důvodně domáhá plnění na základě postoupené pohledávky od spoluvlastníka ideální poloviny nemovitosti (penzionu), která vznikla vůči žalované jako bezdůvodné obohacení, když tato užívala k podnikání danou nemovitost, kterou nebylo možné užívat k podnikání dvěma subjekty, v rozhodné době výlučně sama, ačkoliv jí svědčilo vlastnické právo pouze v rozsahu jedné poloviny a nad rámec svého spoluvlastnictví, tj. v rozsahu druhé poloviny, přijímala plnění bez právního důvodu. Spoluvlastník P. L. nemohl v rozhodné době nemovitost užívat, ale bylo jeho právem podílet se na pravděpodobných výnosech z provozu penzionu a užívání bytové jednotky v nemovitosti. Při posuzování výše nároku pak soud prvního stupně vycházel ze závěrů znaleckého posudku, vypracovaného v řízení ustanoveným znalcem Ing. V. Při určení rozsahu bezdůvodného obohacení pak soud přihlédl k žalovanou uplatněné námitce promlčení, přičemž měl za to, že za dobu od 1. 1. 1999 do 6. 12. 1999 je dle §107 odst. 1 obč. zák. nárok promlčen.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. února 2008, č. j. 20 Co 508/2007-334, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 125.767,- Kč potvrdil, ohledně úroků z prodlení jej změnil tak, že tento úrok běží od 23. 5. 2002, jinak jej potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku ohledně částky 155.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně příslušenství z částky 119.233,- Kč rozsudek potvrdil (výrok II.), dále v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 119.233,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky IV., V. a VI.).
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející, doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné, zatímco odvolání žalované důvodným neshledal. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že v případě, kdy spoluvlastník užívá nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vzniká mu bezdůvodné obohacení na úkor dalšího spoluvlastníka. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu, odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, vyplývá z §137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, přičemž v řízení bylo nesporné, že žalovaná výlučně sama užívala nemovitost, a skutečnost, že druhý spoluvlastník neužíval nemovitost dobrovolně, je bez významu. Nárok žalobce z postoupené pohledávky – bezdůvodného obohacení uznal odvolací soud proto co do základu opodstatněným. Odvolací soud však přisvědčil žalobci, že nárok z bezdůvodného obohacení za rok 1999 bylo možno uplatnit až po uplynutí uvedeného kalendářního roku, tj. nejdříve dne 1. 1. 2000, kdy se druhý spoluvlastník a postupitel P. L. dozvěděl o tom, v jakém rozsahu došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§107 odst. 1 obč. zák.) Závěr soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 1999 do 6. 12. 1999, založený na předpokládané vědomosti oprávněného o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, již od počátku spoluvlastnictví, tak nemůže obstát. Žalobce tedy podal žalobu včas, tj. v dvouleté subjektivní promlčecí době. Odvolací soud proto v tomto ohledu rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, konkrétně proti výrokům pod body I. (podle obsahu dovolání jen proti potvrzující části) a III., které považuje za nesprávné, nezákonné a významně zasahující do majetkových práv žalované. V případě bodu III. pak přípustnost dovozuje přímo ze zákona s ohledem na rozdílnost právního posouzení věci prvoinstančním a odvolacím soudem. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že výroky byly vydány na základě nesprávného právního posouzení věci ze strany soudu, které má po právní stránce zásadní význam (výrok pod bodem I.), když jí bylo uloženo plnění, aniž by se fakticky jednalo o bezdůvodné obohacení, a dále i v tom, že napadené rozhodnutí nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Má tedy za to, že dovolání je činěno z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a dále z důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka uvádí, že neužívala předmětné nemovitosti nad rámec svého ideálního spoluvlastnického podílu, přičemž nebylo ani prokázáno, že by je užívala na úkor spoluvlastníka P. L. Nemohlo tedy dojít k bezdůvodnému obohacení na její straně. Soud nesprávně vycházel z celoročního užívání nemovitosti k podnikatelským účelům, což neodpovídá pravdě a bylo to i prokázáno, když lokalita je závislá na zimní sezóně. Žalovaná nikdy neměla příjmy z nemovitostí, které by měla odvádět žalobci (jeho právnímu předchůdci), což vyplývá z předložených daňových přiznání. Znalecký posudek je tak pouhou fikcí. Pohledávku postoupenou žalobci má za smyšlenou. Ohledně výroku III. žalovaná uvádí, že P. L. měl úplnou vědomost o faktickém užívání dotčených nemovitostí již od roku 1999, a nesouhlasí tedy s názorem odvolacího soudu týkajícím se počátku běhu subjektivní promlčecí doby, její dovolání se promlčení tak bylo důvodné. Dále poukazuje na skutečnost, že P. L. výslovně uvedl, že mu žalovaná nebránila v užívání dotčených nemovitostí, jeho neužívání nemovitosti tak bylo z jeho strany dobrovolné. K bezdůvodnému obohacení fakticky nedošlo, neboť žalovaná toliko vykonávala své spoluvlastnické právo, a je tak po ní požadováno něco, co nikdy neobdržela. Jde přitom o cílené a spekulativní jednání druhého spoluvlastníka, přičemž přednost by měla mít žaloba o stanovení způsobu užívání. Žalovaná tak nesouhlasí s hodnocením důkazů, když tyto byly hodnoceny výlučně ve prospěch žalobce a nikoliv uceleně ve vztahu k obsahu spisu a nezpochybnitelným právům žalované k předmětné nemovitosti.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam – písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci potvrdil odvolací soud ve výroku I. v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, a proto se lze přípustností dovolání v tomto rozsahu zabývat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31/2005). Námitky dovolatelky, pokud tedy směřují proti posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost jejího dovolání založit nemohou. To se také stalo v tomto případě, když dovolatelka uvádí, že nebylo prokázáno, že by užívala předmětné nemovitosti nad rámec svého ideálního spoluvlastnického podílu, soud nesprávně vycházel z celoročního užívání nemovitosti k podnikatelským účelům, nikdy neměla příjmy z nemovitostí, které by měla odvádět žalobci (jeho právnímu předchůdci), znalecký posudek je fikcí a pohledávka postoupená žalobci smyšlená, žalovaná nebránila spoluvlastníku v užívání dotčených nemovitostí, a proto žalovaná nesouhlasí s hodnocením důkazů.
Dovolací soud již dříve uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, jestliže neřeší otázku, kterou dovolatelé považují za právní otázku zásadního významu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/1999, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 206, vydaném nakladatelstvím C.H.BECK, svazek 2/2001). Při posuzování nároků žalobce pak soudy postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, která počítá s povinností spoluvlastníka, jemuž ze společně vlastněné věci plynou užitky nad rámec stanovený výší jeho spoluvlastnického podílu, vydat to, čím se takto obohatil, ostatním spoluvlastníkům (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/1999, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261, svazek 3/2001). Skutečnost, že druhý spoluvlastník neužíval nemovitost dobrovolně, je pak irelevantní.
Z výše uvedeného vyplývá, že zde není důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání směřujícího proti měnícímu výroku III. rozsudku odvolacího soudu, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat podle §242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto případě nestalo.
Odvolací soud totiž správně dovodil, že nárok z bezdůvodného obohacení za rok 1999 bylo možno uplatnit až po uplynutí uvedeného kalendářního roku, tj. nejdříve dne 1. 1. 2000, kdy se druhý spoluvlastník a postupitel P. L. dozvěděl o tom, v jakém rozsahu došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§107 odst. 1 obč. zák.). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve). Pro závěr dozvědět se o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a o tom, kdo je získal, je vždy rozhodující zjištění skutečného stavu v konkrétním případě (Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol., Občanský zákoník komentář – I. díl, 1. vyd., C.H. Beck v Praze, r. 2008, str. 554). Závěr soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 1999 do 6. 12. 1999, založený na předpokládané vědomosti oprávněného o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, již od počátku spoluvlastnictví, tak nebyl správný.
Dovolatelka ve svém dovolání vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem (viz výše uvedené námitky - nebylo prokázáno, že by užívala předmětné nemovitosti nad rámec svého ideálního spoluvlastnického podílu; soud nesprávně vycházel z celoročního užívání nemovitosti k podnikatelským účelům; nikdy neměla příjmy z nemovitostí, které by měla odvádět žalobci; znalecký posudek je fikcí
a pohledávka postoupená žalobci smyšlená; žalovaná nebránila spoluvlastníku v užívání dotčených nemovitostí). Tyto námitky ovšem představují námitky proti skutkovému zjištění, tedy dovolací důvod zakotvený v §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se však nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží přitom na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod 7/1998, sešit 7, str. 372, ročník 1998).
S ohledem na dovolatelkou zmíněné námitky je nutno uvést, že je na uvážení soudu, z jakých důkazů bude vycházet při svých skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit (viz §125 a §132 o. s. ř.). Z obsahu spisu v posuzované věci se přitom nepodává, že by skutková zjištění, ze kterých napadené rozhodnutí vychází, neměla oporu v provedeném dokazování, především pokud jde o tvrzení žalované, že nemovitost neužívala nad rámec svého ideálního podílu, když toto zjištění vychází ze znaleckého posudku Ing. T. V.; obdobně i u námitky ohledně obsazenosti penzionu v rozhodné době tuto skutečnost odborný posudek a následně i soud zohlednil; stejně tak i skutečnost, že žalovaná v nemovitosti podnikala, byla prokázána, když odvolací soud v tomto ohledu dokazování i doplnil. Otázka, zda žalovaná žalobci v užívání nemovitosti bránila či nikoliv, není pak pro posouzení dané věci právně významná, neboť rozhodující je to, že nemovitost, která nemohla být v rozhodném období užívána k podnikání dvěma subjekty, užívala k podnikání nad rámec svého spoluvlastnického podílu, přičemž z výpovědi žalobce v daném řízení lze usuzovat na jeho snahu o náhradu za neužívání nemovitosti.
Pokud dovolatelka v dovolání odkazuje i na důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vada řízení, pak tento následně nijak blíže nespecifikuje.
Nejvyšší soud sám přihlédl z úřední povinnosti i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), žádné však neshledal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání v naznačeném rozsahu zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení
§243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu