ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1060.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1060/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Ing. V. L., advokátem, proti žalovanému P. K., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 143/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2007, č. j. 12 Cmo 10/2007-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 13. června 2006, č. j. 7 Cm 143/2005-62, jímž Městský soud v Praze zrušil v rozsahu směnečného peníze 400.000,- Kč s 6% úrokem z této částky od 17. března 2001 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 1.333,50 Kč směnečný platební rozkaz ze dne 23. července 2004, č. j. 7 Sm 58/2004-15.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaný se (ve výše uvedeném rozsahu) uplatněnou kauzální námitkou ubránil povinnosti uložené mu vydaným směnečným platebním rozkazem, když prokázal, že se dohodl s žalobkyní na tom, že právo na zaplacení sporné směnky (se směnečným penízem 700.000,- Kč) bude plně uspokojeno zaplacením částky 300.000,- Kč .
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. bod 12. přechodných ustanovení obsažených v čl. II., části první, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) [dále jen „o. s. ř.“], Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněné právní závěry, které odvolací soud učinil při výkladu konkrétního právního úkonu („dohody o ukončení zastoupení, vzájemné spolupráci a finančním vyrovnání“ ze dne 24. října 2002), postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výklad sporného právního úkonu, jak jej provedl odvolací soud, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem, když plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Důvod připustit dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2009
¨
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu