ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1571.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1571/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce W. N. L., zastoupeného Mgr. J. M., advokátem, proti žalované P. b. s. V. B., a. s., zastoupené JUDr. O. D., advokátem, za účasti I.C.A., spol. s r. o., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení částky 44,884.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 37/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 4 Cmo 159/2005-564, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 13/14 Cm 37/99-308, mimo jiné uložil žalované zaplatit tehdejší žalobkyni D. P. a. s., (dále jen „tehdejší žalobkyně“), částku 44,884.000,- Kč (jako jistiny pohledávky vzniklé na základě smlouvy ze dne 3. dubna 1995 „o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. lednem 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů, uzavřené mezi K. b. P., s. p. ú., a žalovanou - dále jen „smlouva“), částku 33,742.191,33 Kč (z titulu úroků ke dni 31. prosince 2003), částku 19,678.159,05 Kč (z titulu úroků z prodlení z úroků k 31. prosinci 2003) a částku 13,379.956,49 Kč (z titulu úroků z prodlení z jistiny k 31. prosinci 2003).
Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem vysloveným odvolacím soudem v usnesení ze dne 16. dubna 2003, č. j. 4 Cmo 256/2001-135, odkazuje na ustanovení §269 odst. 2 a §763 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), §125 odst. 1 a §127 hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) a §585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dovodil, že „obsah a právní režim původního zaniklého závazku není relevantní pro práva a závazky smluvních stran podle nového závazkového vztahu“ (rozuměj smlouvy). Současně zdůraznil, že smlouva je platná, když práva a závazky v ní vymezené jsou dostatečně určité a možnost uzavřít nepojmenovanou smlouvu vyplývá z ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., přičemž žalovaná ve smlouvě závazek co do důvodu i výše uznala.
Maje za prokázanou aktivní věcnou legitimaci tehdejší žalobkyně [viz smlouva o postoupení pohledávky ze dne 5. června 2001 uzavřená mezi K. b. P., s. p. ú. a C., Ltd., smlouva o postoupení pohledávky ze dne 31. října 2003, potvrzená 3. listopadu 2003, uzavřená mezi C., Ltd., a B. a. s. (dále jen „společnost“) a smlouva o postoupení pohledávky ze dne 9. dubna 2004, uzavřená mezi společností a tehdejší žalobkyní], jakož i výši pohledávky v rozsahu shora uvedeném, shledal soud prvního stupně žalobní požadavek (ve výše uvedeném rozsahu) opodstatněným.
Vrchní soud v Olomouci [poté, co usneseními ze dne 8. září 2005, č.j. 4 Cmo 159/2005-478 a ze dne 7. prosince 2005, č. j. 4 Cmo 159/2005-484, rozhodl podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby na místo tehdejší žalobkyně vstoupil Mgr. J. M. a následně na místo tohoto žalobkyně] k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 4 Cmo 159/2005-564, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé potvrdil.
Odvolací soud v prvé řadě neshledal opodstatněnou výhradu žalované, že jí nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Naopak přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žádost žalované o odročení jednání není včasná, když zástupce žalované byl práce neschopen od 4. ledna 2005, ale až „v den jednání soudu“ (11. ledna 2005) tuto skutečnost soudu sdělil a o odročení jednání požádal. Navíc soud prvního stupně neměl v okamžiku, kdy rozhodoval o tom, zda jednání odročí či nikoli, k dispozici „údaje o tom, proč omluva s žádostí o odročení jednání nebyla soudu prvního stupně doručena dříve“.
K platnosti smlouvy odvolací soud poukázal na právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí, který odpovídá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 415/2001 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002).
K námitce započtení uplatněné žalovanou v průběhu odvolacího řízení dále odvolací soud uzavřel, že při posouzení důvodnosti započtení nesmí soud přihlížet (v systému neúplné apelace) k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. V situaci, kdy žalovaná toliko uvedla, jakou částku započetla, s tím, že jde o nárok na náhradu škody, přičemž neuvedla nic o tom, kdy škoda vznikla, v čem spatřuje protiprávní úkon žalobce (jeho právních předchůdců) a jak dospěla k tvrzené výši škody, nelze vůbec posoudit, zda uplatňuje skutečnosti, jež namítala dříve, než soud prvního stupně rozhodl, nehledě na to, že „žádná z těchto skutečností v řízení před soudem prvního stupně uplatněna nebyla“.
Jako nedůvodnou shledal rovněž i výhradu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi Mgr. J. M. (jako postupitelem) a žalobkyní z důvodu, že pohledávka, jež měla být postoupena, zanikla započtením (viz shora uvedený závěr o nepřípustnosti skutkových novot ve vztahu k tvrzenému započtení).
Konečně jako nedůvodnou vyhodnotil odvolací soud námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené 9. dubna 2004 mezi společností (jako postupitelem) a tehdejší žalobkyní (jako postupníkem) [jde o postupní smlouvu uzavřenou 9. dubna 2004] z důvodu, že nebylo „respektováno“ ustanovení §196a obch. zák. Tato smlouva o postoupení pohledávky byla totiž uzavřena dříve, než rozhodl soud prvního stupně a výhrady proti ní žalovaná učinila až v odvolání, tj. v rozporu se zásadou neúplné apelace (§205 odst. 1 o. s. ř.).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci a b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zpochybňuje závěr o existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně akcentujíc, že smlouva o postoupení pohledávky, uzavřená mezi společností a tehdejší žalobkyní ze dne 9. dubna 2004, je neplatná pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., přičemž „k takové neplatnosti“ měl soud přihlédnout z úřední povinnosti. V této souvislosti poukazuje na totožnost osob (členů statutárních orgánů postupitele a postupníka), zdůrazňujíc, že hodnota převáděné pohledávky měla být - vzhledem k poměru její výše a sjednané úplaty k základnímu kapitálu obou společností - určena posudkem znalce jmenovaného soudem.
Ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené mezi tehdejší žalobkyní a Mgr. J. M. ze dne 29. dubna 2005 dovolatelka zastává názor, podle něhož je nutno ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. vztáhnout i na tento právní úkon, když vztah mezi původní žalobkyní a Mgr. J. M. byl vztahem „mezi advokátem a klientem“ a z tohoto důvodu bylo nutno Mgr. J. M. považovat za osobu blízkou tehdejší žalobkyni. Navíc, nestala-li se původní žalobkyně majitelkou pohledávky (vzhledem k dovolatelkou tvrzené neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi ní a společností), nejsou platné ani následné postupní smlouvy (rozuměj smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi tehdejší žalobkyní a Mgr. M. a mezi Mgr. M. a žalobkyní).
Existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud přitakal postupu soudu prvního stupně, který nevyhověl její žádosti o odročení jednání z důvodu „zdravotní neschopnosti“ jejího zástupce. Přitom dovozuje, že zmíněný postup soudů obou stupňů porušil její práva určená čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je vázán uplatněnými dovolacími důvody (včetně jejich obsahového vymezení), pročež se - z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně.
Vycházeje z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (završené rozsudkem ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, schváleným k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 11. února 2009), Nejvyšší soud shledává správným závěr odvolacího soudu, podle něhož skutková tvrzení žalované ohledně absence určení ceny postupované pohledávky znalcem ustanoveným soudem (§196a odst. 3 obch. zák.), na kterých žalovaná založila námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností (jako postupitelem) a tehdejší žalobkyní (jako postupníkem), byla uplatněna v rozporu se zásadou neúplné apelace.
Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že dovolatelkou zpochybňovaná smlouva o postoupení pohledávky ze dne 9. dubna 2004, byla spolu s návrhem podle ustanovení §107a o. s. ř. doručena soudu 20. dubna 2004 (viz č. j. 176-177), přičemž soud prvního stupně o singulární sukcesi rozhodl usnesením ze dne 9. června 2004, č. j. 13/14 Cm 37/99-181. I když námitku absolutní neplatnosti zmíněné smlouvy mohla žalovaná uplatnit i v průběhu odvolacího řízení, při posuzování její důvodnosti nebylo možno - vzhledem k principu neúplné apelace - přihlédnout k novým, z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř nepřípustným, skutkovým tvrzením. Jelikož skutková tvrzení o absenci ocenění postupované pohledávky znalcem určeným soudem, z nichž dovolatelka usuzovala na neplatnost postupní smlouvy, jakož i ohledně nezaplacení úplaty za postoupení, z nichž dovozovala neúčinnost této smlouvy, byla dovolatelkou uplatněna (v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř.) až v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud správně - bez ohledu na to, zda šlo o případ předvídaný ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. - k těmto nepřípustným skutkovým tvrzením nepřihlédl.
Nelze-li vzhledem k výše uvedenému považovat smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností a tehdejší žalobkyní za neplatnou, popř. neúčinnou, neobstojí ani výhrady dovolatelky ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace Mgr. M., respektive žalobkyně, založené na argumentaci, podle níž se jmenovaní (postupně) nemohli stát majiteli postupované pohledávky právě z důvodu neplatnosti shora zmíněné postupní smlouvy.
Smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi tehdejší žalobkyní (D. P., a. s.) a Mgr. M. přitom Nejvyšší soud neshledává neplatnou ani z hlediska dovolatelkou tvrzeného porušení ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., když dotčené ustanovení dopadá (kromě osob zastávajících funkce v tomto ustanovení vymezené) na jiné osoby, které jsou oprávněny jménem společnosti smlouvu uzavřít, nebo osoby jim blízké, přičemž Mgr. M., (pouze) z titulu zástupce tehdejší žalobkyně na základě plné moci, takovou osobou není (je tomu tak již proto, že nejedná jménem společnosti, ale jako její zástupce).
V situaci, kdy dovolatelka základ ani výši rozhodnutím soudů nižších stupňů přiznané pohledávky nezpochybňovala, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn po právu.
Důvodnou Nejvyšší soud neshledává ani argumentaci dovolatelky vycházející z názoru, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. zmatečnostní vadou, jejímž důsledkem bylo odnětí možnosti žalované jednat před soudem.
Podle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
Z výše citovaného ustanovení je zřejmé, že předpokladem pro to, aby soud vyhověl žádosti účastníka (jeho zástupce) o odročení jednání, je nejen existence důležitého důvodu pro odročení (o tom, že nemoc zástupce žalované takovým důvodem je, není pochyb), nýbrž i včasnost žádosti o odročení jednání. Přitom v poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud (ve shodě se soudy nižších stupňů) pochybnosti o tom, že předpoklad včasné žádosti o odročení jednání splněn nebyl.
Navíc dovolatelka polemizuje se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž ze strany zástupce žalované nešlo o včasnou omluvu a žádost o odročení jednání, jen potud, že „omluva a žádost o odročení jednání byla podána ze zdravotních důvodů a tyto důvody byly řádně doloženy dokladem o pracovní neschopnosti“, tj. aniž by současně zpochybnila jejich závěr, že nešlo o včasnou omluvu.
Konečně nelze přehlédnout, že u jednání soudu prvního stupně konaného 11. ledna 2005, ke kterému se vztahovala omluva zástupce žalované spojená s žádostí o odročení jednání, nebylo ve věci rozhodnuto. Z protokolu o jednání (viz č.l. 290- 293) je totiž zřejmé, že jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 18. ledna 2005, přičemž vyrozumění o odročení jednání bylo zástupci žalované doručeno 13. ledna 2005. Jelikož usnesením o odročení jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí není soud vázán (jde o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení - §170 odst. 2 o. s. ř.), není pochyb o tom, že až do okamžiku vyhlášení rozhodnutí (§119a odst. 1 o. s. ř.) žalované nic nebránilo, aby ve skutkové rovině uplatnila výhrady k postupním smlouvám (popř. dalším důkazům), z nichž soud prvního stupně dovodil aktivní věcnou legitimaci tehdejší žalobkyně. Přitom podle obsahu spisu neúčast u tohoto jednání žalovaná neomluvila a ani nepožádala o odročení jednání.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu