ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2307.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2307/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci navrhovatele M. s. z. v P., za účasti R. s. r. o. v likvidaci, D. R., zastoupeného JUDr. F. Š., advokátem a Doc. Ing. A. K., CSc., , o zrušení obchodní společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 8/2006, o dovolání D. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 14 Cmo 210/2008-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání D. R. (dále též jen „jediný společník“) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne7. listopadu 2006, č. j. 77 Cm 8/2006-24, kterým byla obchodní společnost R. s. r. o. (dále též jen „společnost“) zrušena s likvidací (bod I. výroku), její likvidátorkou byla jmenována Doc. Ing. A. K., CSc. (bod II. výroku) a bylo rozhodnuto o poplatkové povinnosti a nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
Odvolací soud konstatoval, že jediný společník nebrojí proti závěru soudu prvního stupně o nečinnosti společnosti ve smyslu ustanovení §68 odst. 6 písm. a/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“), ale zdůrazňuje, že za tento stav nese odpovědnost správce jeho konkursní podstaty.
K tomu uvedl, že podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2007, sp. zn. 59 K 3/2004, byl 100% obchodní podíl jediného společníka ve společnosti ze soupisu majetku jeho konkursní podstaty vyloučen, neboť se jej pro nezájem nepodařilo zpeněžit. Vyloučením obchodního podílu z konkursní podstaty pozbylo ve vztahu k němu uplatnění ustanovení §148 odst. 3 obch. zák. a práva jediného společníka k obchodnímu podílu se v plném rozsahu obnovila. Od tohoto okamžiku mohl (i v průběhu odvolacího řízení) sám jediný společník jmenovat jednatele společnosti a učinit další úkony potřebné k obnovení činnosti společnosti, zůstal však nečinný. Důvod pro zrušení společnosti s likvidací rozhodnutím soudu tak nadále trvá.
Proti usnesení odvolacího soudu podal jediný společník dovolání, maje je za přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Uvádí, že v době, kdy správce konkursní podstaty „převzal“ (v důsledku prohlášení konkursu na majetek dovolatele dne 20. dubna 2004) 100% obchodní podíl ve společnosti, společnost provozovala obchodní činnost a měla zásoby zboží. Dovolatel se domnívá, že „převzetím“ obchodního podílu ve společnosti (a následným odvoláním dosavadní jednatelky) na správce konkursní podstaty „plně přešla veškerá odpovědnost za chod“ společnosti, „která v té době byla plně funkční“.
Zdůrazňuje, že dříve nemohl s obchodním podílem nakládat, dovolatel připouští, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 59 K 3/2004-256, jež mu bylo doručeno 13. dubna 2007, mu byl obchodní podíl „vrácen“ (rozuměj: vyloučen z jeho konkursní podstaty). Má však za to, že ani po jeho vyloučení z konkursní podstaty nemohl s obchodním podílem nakládat, tedy ani jmenovat jednatele společnosti „zejména již proto, že probíhalo předmětné řízení o zrušení společnosti s likvidací, kde již byla jmenována likvidátorka“, a také proto, že již uběhla dvouletá lhůta „ke jmenování jednatele společnosti“.
Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud posoudil, zda:
1) správce konkursní podstaty, který „převzal“ 100% obchodní podíl ve společnosti, je povinen zajistit „chod“ společnosti (jmenovat k tomuto účelu jednatele společnosti),
2) v případě, že správce konkursní podstaty povinnost uvedenou ad. 1) nemá, běží lhůta uvedená v ustanovení §68 odst. 6 písm. a/ obch. zák.,
3) návrh nebyl podán předčasně, neboť „nebylo napevno prokázáno“, kdy došlo k odvolání jednatelky společnosti.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Učinil tak především proto, že posouzení toho, kdo odpovídá za nečinnost společnosti není pro rozhodnutí o jejím zrušení podle ustanovení §68 odst. 6 písm. a) obch. zák. významné a odvolací soud na něm své rozhodnutí ani nezaložil. Otázka formulovaná dovolatelem ad. 1) nadto již byla v rozhodovací praxi vyřešena. V usnesení uveřejněném pod číslem 94/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek je formulován a odůvodněn závěr, podle něhož správce konkursní podstaty je ve smyslu ustanovení §14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, oprávněn a povinen vykonávat veškerá akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty (což platí bez zřetele k tomu, zda akcie byly sepsány jako majetek úpadce nebo jako majetek jiných osob). Tento závěr – k němuž se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1347/2006 – se pak beze zbytku prosadí i ve vztahu k výkonu práv společníka správcem konkursní podstaty podle ustanovení §148 odst. 3 obch. zák.
Dále pak proto, že proti závěru, na kterém je usnesení odvolacího soudu postaveno – že společnost po dobu delší než dva roky neprovozuje žádnou činnost, pročež jsou naplněny předpoklady pro její zrušení s likvidací – dovolatel nikterak nebrojí. Právní posouzení (ne)činnosti společnosti v posledních dvou letech z pohledu rozhodnutí o jejím zrušení s likvidací je nadto posouzením stavu konkrétní společnosti, které má význam právě a jen pro projednávanou věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel mohl – od okamžiku vyloučení jeho obchodního podílu z konkursní podstaty – sám jmenovat jednatele společnosti a činit další úkony potřebné k obnovení činnosti společnosti, je pak i v souladu s hmotným právem (a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak).
A konečně pak proto, že obchodní zákoník ani zákon o konkursu a vyrovnání v žádném ze svých ustanovení nestanoví, že by se v důsledku prohlášení konkursu na majetek (jediného) společníka stavěla lhůta upravená v ustanovení §68 odst. 6 písm. a/ obch. zák. Pak ovšem nepřichází možnost stavení této lhůty v úvahu a pro tento zcela zřejmý úsudek důvod připustit dovolání dán není.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že nebylo prokázáno, kdy došlo k odvolání jednatelky společnosti, neboť vystihuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání jediného společníka bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu