ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2830.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2830/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. M. U., advokátkou, se, proti žalovanému JUDr. P.F., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně „R. p.“ v. o. s., o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 8/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2006, č. j. 3 Cmo 176/2006-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem (jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1604/2005, jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. června 2005, č. j. 6 Cmo 35/2003-64, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 20. prosince 2002, č. j. 13 Cm 8/2000-44, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, aby ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně byly vyloučeny ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítaje, že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zejména nesouhlasí s právním závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1604/2005 (podle něhož na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona a zajištění takových závazků trvá, i když třetí osoby nedaly souhlas ke změně v osobě dlužníka). Přitom poukazuje na odlišné řešení obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 465/2002.
Zdůrazňuje, že předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu „bylo evidentně porušeno základní právo žalobce na spravedlivý proces“, a to „pro extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených právních závěrů, když v předchozím řízení došlo ke svévolné nesprávné aplikaci jednoduchého práva v neprospěch žalobce“.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká „nedostatečné zjištění skutkového stavu věci“, když tento „odmítl návrhy na provedení důkazů“ výslechy svědků. Podle „dodatečného zjištění“ dovolatele přitom „není pravdivé tvrzení žalovaného, že sídlo úpadkyně se nachází v O.- K., a šlo tak „vždy pouze o fiktivní sídlo“.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkou promlčení zástavního práva, zastávaje přitom názor, že „předmětné zástavní právo jakožto právo majetkové se promlčelo po promlčení zástavní pohledávky“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora uvedených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu věci a neprovedení navržených důkazů, když dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel k dispozici nemá a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je seznatelné, proč neprovedl i další žalobcem navrhované důkazy.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani co do závěru, podle něhož na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, s tím, že zajištění takových závazků trvá, i když třetí osoby nedaly souhlas ke změně v osobě dlužníka. Jde o závěr formulovaný a odůvodněný v rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia ze dne 5. října 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněného pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se velký senát Nejvyššího soudu vypořádal s odlišným názorem vyjádřeným právě v dovolatelem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 465/2002. Přitom výše uvedený závěr obstál i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud nálezem ze dne 25. září 2007, sp. zn. PL. ÚS 85/06, zamítl.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani jeho závěry ohledně přípustnosti (důvodnosti) námitky promlčení. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na již ustálenou judikaturu představovanou rozhodnutími uveřejněnými pod čísly 45/2004 a 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§205a, §211a o. s. ř.) a k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (skutečnost, že část argumentace odvolacího soudu - viz strana 9 druhý odstavec - výše zmíněným závěrům Nejvyššího soudu neodpovídá, nemá v dané věci na posouzení námitky promlčení vliv).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu