ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2964.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2964/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyň a/ A. – C. a. s., b/ E. G., a. s., zastoupené JUDr. P. V., Ph. D., LL. M., advokátem, a c/ A. o. a. s., zastoupené JUDr. P. V., Ph. D., LL. M., advokátem, proti žalovanému Ing. A. P., jako správci konkursní podstaty úpadce M. d. z., Š. a. s. „v likvidaci“, zastoupenému JUDr. J. S., advokátem, o určení pravosti a pořadí pohledávek ve výši 207,213.513 Kč a 369,111.317,46 Kč, s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 108/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 3 Cmo 28/2005-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 12 Cm 108/2003-66, Krajský soud v Ostravě určil, že žalobkyně c/ má za úpadkyní pohledávku ze smlouvy o úvěru v celkové výši 369,111.317,46 Kč s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území Š. a listu vlastnictví pro katastrální území H. n. M. (výrok I.). V části, v níž se žalobkyně domáhaly určení práva na oddělené uspokojení pro pohledávku specifikovanou ve výroku I. z výtěžku zpeněžení nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území B., listu vlastnictví pro katastrální území H., listu vlastnictví pro katastrální území B. n. B., listu vlastnictví pro katastrální území O., listu vlastnictví pro katastrální území M. a listu vlastnictví pro katastrální území V. u P. (dále též jen „sporné nemovitosti“), a v části o určení pravosti a pořadí pohledávky žalobkyně c/ za úpadkyní ve výši 207,213.513,- Kč ze směnky cizí, vystavené dne 16. dubna 1996 (dále též jen „směnka“) I. A P. B., a. s. (dále jen „I.“), pak žalobu zamítl (výrok II.).
K odvolání žalobkyně c/ Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že určil, že žalobkyně c/ má právo na oddělené uspokojení pohledávky ze smlouvy o úvěru ve výši 369,111.317,46 Kč i z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí specifikovaných ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně a dále, že má za úpadkyní pohledávku ve výši 207,213.513,- Kč ze směnky.
Odvolací soud vyšel z toho, že
1) dne 28. prosince 1995 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost S. a. s. (dále jen „S.“); jejími zakladateli a členy jejího představenstva byli Ing. J. Š., Ing. R. T. a Ing. M. M., kteří byli současně členy představenstva pozdější úpadkyně;
2) S. a I. uzavřely dne 16. dubna 1996 smlouvu o úvěru, jíž se I. zavázala poskytnout (a podle níž poskytla) společnosti S. úvěr ve výši 180,000.000,- Kč na nákup 51 % akcií pozdější úpadkyně (dále jen „smlouva o úvěru“);
3) I. a pozdější úpadkyně uzavřely téhož dne zástavní smlouvy, na jejichž základě bylo ke sporným nemovitostem ve vlastnictví pozdější úpadkyně zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky I. za společností S. ze smlouvy o úvěru;
4) I. vystavila téhož dne k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru směnku cizí (s doložkou „nikoli na řad“) na směnečnou sumu 207,213.513,- Kč se splatností 15. prosince 1999, jíž jako směnečník akceptovala společnost S. a pozdější úpadkyně ji podepsala jako aval za směnečníka;
5) závazek ze smlouvy o úvěru nebyl splněn a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, sp. zn. 91 K 36/2003, byl na majetek společnosti S. prohlášen konkurs;
6) usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 K 35/2001, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný;
7) pohledávky ze smlouvy o úvěru a ze směnky byly přihlášeny do konkursu vedeného na majetek úpadkyně a posléze postoupeny na žalobkyni c/.
Vycházeje z ustanovení §151a a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. května 1996, odvolací soud uzavřel, že zástavní smlouvy, jimiž bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem, splňují obsahové i formální náležitosti označených ustanovení.
Nepřisvědčil námitce žalovaného, že jde o neplatné právní úkony z důvodu absence svobodné vůle jednajících stran, neboť na nedostatek vůle nelze usuzovat z pouhé skutečnosti, že zástavní smlouvy za zástavkyni (pozdější úpadkyni) a úvěrovou dlužnici (S.) podepsaly totožné fyzické osoby v postavení statutárních orgánů. Smluvními stranami jsou zástavní věřitelka a zástavkyně a skutečnost, že smlouvy podepsala i dlužnice, nemá na jejich obsah a postavení stran žádný vliv.
Neplatnost zástavních smluv nelze dovodit ani dle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť v době jejich uzavření (a uzavření úvěrové smlouvy) neplatilo ustanovení §161e odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle kterého společnost nesmí při nabývání vlastních akcií poskytovat zálohy a nesmí poskytovat půjčky ani úvěry pro účely nabytí jejich akcií, ani úvěry nebo půjčky poskytnuté na tyto účely nebo jiné závazky související s nabýváním jejich akcií zajišťovat.
Z existence personálního propojení úpadkyně a S. a „z pouhého tvrzení žalovaného“, že zajišťovaly smlouvu, která mohla umožnit ovládnutí úpadkyně společností S., odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - nedovodil ani naplnění podmínek pro odepření ochrany práva pro jeho výkon v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu zástavních smluv, ani z okolností jejich uzavření nevyplývá, že tyto právní úkony by opomíjely zajišťovací či kompenzační charakter institutu zástavní smlouvy, či by jich mělo být zneužito k poškození jedné ze stran (zejména úpadkyně) například tím, že by bylo zřejmé, že závazek hlavní nebude splněn.
Odvolací soud dále uzavřel, že žalobkyně c/ prokázala nabytí práv ze směnky smlouvou o převodu rektasměnky ze dne 12. prosince 2002 a předložením směnky, když smlouvy o převodu rektasměnky shledal, na rozdíl od soudu prvního stupně, platnými. Směnka obsahuje doložku „nikoli na řad“, jež sice zakazuje převádět směnku indosamentem, ale neznemožňuje „převod směnky dohodou“.
K námitce žalovaného, podle níž je směnečná suma zahrnuta v celkové výši pohledávky ze smlouvy o úvěru, pak uvedl, že je na úvaze žalobkyně c/ jako věřitelky, který způsob vymáhání plnění (jak uplatnění pohledávky zajištěné, tak nároku ze zajišťovací směnky) zvolí. V konkursním řízení je věcí správce konkursní podstaty, aby při rozvržení výtěžku zpeněžení konkursní podstaty navrhl uspokojení pouze jednoho z těchto nároků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Namítá, že předmětné zástavní smlouvy byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy a výkon práva z těchto zástavních smluv je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť zástavní smlouvy zajišťovaly závazek S. ze smlouvy o úvěru, jež umožnila této společnosti ovládnutí pozdější úpadkyně.
Odvolací soud nesprávně dovodil, že z obsahu zástavních smluv ani z okolností jejich uzavření nevyplývá, že by zástavní smlouvy mělo být zneužito k poškození úpadkyně tím, že závazek hlavní (ze smlouvy o úvěru) nebude splněn. Společnost S. byla založena managementem úpadkyně za účelem ovládnutí úpadkyně. Nedisponovala (s výjimkou základního jmění ve výši 1,002.000,- Kč) žádným majetkem, ze kterého by mohla své závazky ze smlouvy o úvěru hradit, takže bylo od počátku jasné, že je bude hradit, přímo či nepřímo, úpadkyně. Jestliže I. poskytla za těchto okolností „zcela nesolventní společnosti S. nesplatitelný úvěr, jednala v rozporu se základními etickými principy výkonu bankovnictví a bez zřetele k zájmům úpadkyně“. Výkon práv z takto vadně uzavřených zástavních smluv proto nemůže požívat zákonné ochrany.
Jestliže by zástavní smlouvy byly uzavřeny v době účinnosti ustanovení §161e odst. 1 obch. zák., šlo by o smlouvy absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že tímto ustanovením zakázané jednání bylo vždy v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a výslovně nebylo zákonem zakázáno jen proto, že zákonodárce nepředpokládal, že by k takovým excesům mohlo v obchodních vztazích docházet.
Ohledně uplatněné směnečné pohledávky žalobkyně c/ se domnívá, že pro ni platí výše uvedené argumenty týkající se zástavních smluv, a proto měl odvolací soud aplikovat ustanovení §265 obch. zák., neboť výkon práv z této směnky je rovněž v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Žalobkyně c/ uplatnila oba možné způsoby vymáhání plnění, tudíž neprovedla mezi těmito způsoby plnění volbu, o které se zmiňuje odvolací soud.
Požadavku odvolacího soudu, podle něhož je věcí správce konkursní podstaty, aby při rozvržení výtěžku zpeněžení navrhl uspokojení pouze jednoho z uplatněných nároků, pak podle dovolatele nelze vyhovět, neboť ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá právo správce takový výběr provádět.
Žalobkyně a/ uvedla, že se k důvodům dovolání nemůže vyjádřit.
Žalobkyně c/ ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
S ohledem na datum uzavření zástavních smluv a smlouvy o úvěru je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný zejména výklad obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. června 1996.
Zákaz poskytnutí finanční pomoci společností při nabývání jejích akcií (dále jen „finanční asistence“) byl do obchodního zákoníku včleněn (§161e obch. zák.) novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. s účinností od 1. července 1996, a to (jak plyne z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona) k provedení článku 23 Druhé směrnice Rady ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (77/91/EHS) (Úřední věstník Evropské Unie L 26, 31. 1. 1977, s. 1 - 13, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01, s. 8 - 20).
Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že finanční asistence je - per se - jednáním rozporným s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, a v důsledku toho je třeba na výkon práv vzniklých při takovém jednání v době před začleněním jejího zákazu do právního řádu České republiky bez dalšího aplikovat ustanovení §3 obč. zák., resp. ustanovení §265 obch. zák. Tak tomu však není (srov. např. odst. 5 preambule a článek 1 bod 6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/68/ES ze dne 6. září 2006, kterou se mění (Druhá) směrnice Rady 77/91/EHS, pokud jde o zakládání akciových společností a udržování a změnu jejich základního kapitálu, Úřední věstník Evropské Unie L 264, 25. 9. 2006, s. 32 - 36, jež finanční asistenci při splnění daných podmínek připouštějí).
V obecné rovině je nutno konstatovat, že výhodnost či nevýhodnost poskytnutí finanční asistence pro společnost závisí na okolnostech konkrétního případu. Nezakazoval-li právní řád do 30. června 1996 společnostem finanční asistenci poskytovat, pak rozhodnutí, zda ji společnost poskytne, bylo zásadně na uvážení jejího statutárního orgánu, jenž byl povinen postupovat s náležitou péčí (což mimo jiné znamenalo i povinnost členů statutárního orgánu dát přednost zájmům společnosti před zájmy vlastními). Porušení této povinnosti pak nemělo - samo o sobě - za následek neplatnost smlouvy či neposkytnutí právní ochrany právům nabytým věřitelem z takové smlouvy, nýbrž (zejména) vznik odpovědnosti členů statutárního orgánu za škodu tím společnosti způsobenou.
Jestliže by bylo v projednávané věci úmyslem I. i pozdější úpadkyně při uzavírání zástavních smluv dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (např. využití majetku pozdější úpadkyně k úhradě závazku S. - srov. v těchto souvislostech též ustanovení §255 a násl. zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), byly by zástavní smlouvy absolutně neplatnými právními úkony podle ustanovení §39 obč. zák. nikoli pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž pro rozpor se zákonem, případně pro jeho obcházení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod číslem 31 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2009, pod číslem 54).
Ačkoliv dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že tomu tak bylo (tvrdí-li, že „bylo od počátku jasné, že závazky ze smlouvy o úvěru bude hradit, přímo či nepřímo, úpadkyně“), Nejvyšší soud uzavírá, že ze skutečností tvrzených dovolatelem takový závěr učinit nelze. Pouze z toho, že S. neměla jiný majetek než prostředky vložené na splacení základního jmění ve výši 1,002.000,- Kč, nelze dovozovat, že byla „zcela nesolventní“ a že I. uzavírala smlouvu o úvěru a zástavní smlouvy s úmyslem dosáhnout uspokojení své pohledávky ze smlouvy o úvěru z prostředků pozdější úpadkyně. Opačný závěr by ve svém důsledku znemožnil prakticky jakékoliv úvěrové financování nově vzniklých společností, bez ohledu na to, jak kvalitní je jejich podnikatelský plán a jak vysoké je riziko, že poskytnutý úvěr nesplatí.
Důvodné nejsou ani námitky dovolatele ve vztahu k nároku ze směnky. Závěr odvolacího soudu, podle něhož může věřitel souběžně uplatnit zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky, je v souladu s ustálenou judikaturou. Okolnost, že žalobkyni náleží plnění jen jednou, by se v mimokonkursních poměrech projevila tím, že žalobě na plnění ze smlouvy o úvěru by nebylo možno vyhovět v rozsahu, v němž došlo k proplacení směnky, a v řízení směnečném by se dlužnice mohla bránit tzv. kauzálními námitkami podle čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového. Dokonce i v případě, že by věřitelka v obou sporech uspěla a získala dvě vykonatelná rozhodnutí, by se dlužnice mohla bránit dvojímu plnění v případném řízení o výkon rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 1141/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2009, pod číslem 70).
Promítnuto do poměrů konkursního řízení to znamená, že věřitelka může přihlásit do konkursu vedeného na majetek úpadkyně jak svojí pohledávku z úvěru, tak pohledávku ze zajišťovací směnky. V rozsahu, v němž se tyto pohledávky „kryjí“, se v konkursním řízení „chovají“ jako pohledávka jedna, tj. nesčítají se ani pro účely hlasování na schůzi konkursních věřitelů (§10 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, ani pro účely rozvrhu (§30 a násl. uvedeného zákona).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a §25a odst. 1 ZKV.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu