ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2971.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2971/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně F. T. , zastoupené JUDr. P.V. advokátem proti žalovanému L. N., zastoupenému Mgr. J.R., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 92/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 7 Cmo 151/2005 – 181, ve znění opravného usnesení ze dne 3. dubna 2007, č. j. 7 Cmo 151/2005 – 192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do rukou jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2002, č. j. 42 Cm 92/2002 – 64, kterým tento soud ponechal vůči žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. července 2001, č. j. 42 Sm 297/2001 – 35 a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přitakal skutkovým závěrům soudu prvního stupně, dle kterých se právní předchůdkyně žalobkyně – A. P., a. s. v likvidaci (dále též jen „A.“) – domáhala proti žalovanému zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1,000.000,- Kč s postižními právy. Žalovaný vystavil na řad A. blankosměnku, na níž nebyl vyplněn údaj směnečné sumy, data splatnosti a čísla účtu, na něž má být placeno (dále jen „blankosměnka“) a dne 16. října 1997 uzavřel s A. dohodu o způsobu vyplnění blankosměnky (dále též jen „dohoda“). Blankosměnka sloužila k zajištění úvěru ve výši 4,200.000,- Kč, který A. poskytla společnosti D. P., s. r. o. (dále jen „D.“). Vzhledem k tomu, že D. neplnila povinnosti vyplývající jí ze smlouvy o úvěru, byla dopisem ze dne 13. července 1999 vyzvána k vrácení celého dluhu.
Dopisem ze dne 2. března 2001 byl žalovaný informován o způsobu vyplnění blankosměnky a vyzván, aby se v den splatnosti (21. března 2001), dostavil do místa platebního, kde mu měla být směnka předložena k placení. Žalovaný tak neučinil a ani ke dni podání žaloby na směnku ničeho neuhradil.
K námitce neoprávněného vyplnění blankosměnky z důvodu neplatnosti dohody, odvolací soud akcentoval, že žalovaný se mýlí, pokud ze skutečnosti, že nebyla výslovná dohoda o tom, jak bude který údaj na blankosměnce konkrétně doplněn, dovodil, že A. nemohla chybějící údaje doplnit vůbec. Z ustanovení čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), vyplývá, že pokud by majitel doplnil do směnky chybějící údaje v rozporu s dohodou o vyplnění blankosměnky, neznamená to tedy, že by majitel nebyl oprávněn směnku uplatnit, ale směnečný dlužník byl by zavázán jen v dohodnutém rozsahu. Přitom doplnil-li majitel do směnky chybějící údaje v rozporu s dohodou, musí směnečný dlužník tvrdit, v čem konkrétně do směnky doplněný údaj dohodě neodpovídá a jaká dohoda ohledně tohoto údaje byla mezi účastníky uzavřena, a toto své tvrzení musí v řízení o námitkách prokázat. Odvolací soud uzavřel, že vyplnila-li A. poté, co byl úvěrový dlužník v prodlení se splněním svých povinností z úvěrové smlouvy, směnečnou sumu tak, že odpovídala výši směnkou zajištěného dluhu, nijak nevybočila z rámce vyplňovacího oprávnění. Námitka žalovaného, že A. nebyla oprávněna blankosměnku doplnit, by mohla obstát jen za předpokladu, že by žalovaný tvrdil a prokázal, že úvěrový dlužník v dohodnutých lhůtách beze zbytku splnil všechny povinnosti vyplývající pro něj z úvěrové smlouvy, což žalovaný nikdy netvrdil, tím méně mohl prokázat.
K námitce „absolutní neplatnosti doplnění blankosměnky“, kterou žalovaný odůvodnil tím, že A. vyplnila čtyři blankosměnky zajišťující tentýž dluh na stejnou výši, tedy v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Skutečnost, že společníci D. zajistili úvěr nezávisle na sobě samostatnými blankosměnkami se dle názoru odvolacího soudu dobrým mravům nepříčí, neboť je pouze věcí úvahy věřitele (nejenom směnečného), zda se rozhodne zajišťovací instrument realizovat, případně proti kterému dlužníku, pokud je na straně povinné subjektů více.
V projednávané věci vznesl žalovaný námitky, že blankosměnkou hodlal zajistit pouze část úvěrového dluhu, že s textem dohody bylo manipulováno, že část úvěrového dluhu měla být uspokojena v rámci konkursního řízení vedeného na majetek společnosti D. a že úvěrový dluh vůči A. vůbec blankosměnkou nezajistil, až po marném uplynutí zákonné lhůty k jejich podání, proto se soud prvního stupně ani odvolací soud nemohl relevantností těchto námitek zabývat, neboť zásada koncentrace platí i pro řízení odvolací.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Tvrdí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel namítá, že dohoda musí být považována za neplatnou, neboť neobsahuje zcela určité ujednání o tom, jak má být blankosměnka vyplněna. Jestliže je dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky neplatná, nebylo dle dovolatele možné na základě této neplatné dohody vůbec blankosměnku vyplnit. V tom směru dovolatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 20 Cm 82/2004 – 100.
Rovněž podrobuje kritice postup odvolacího soudu, který se podle jeho soudu řádně nezabýval všemi argumenty a důkazy, které dovolatel uplatnil především námitkou, že měl v úmyslu zajistit pouze část úvěrového dluhu a nezabýval se ani námitkou, že s textem dohody bylo pravděpodobně manipulováno.
Dovolatel zpochybňuje správnost posouzení otázky řádného vyplnění blankosměnky, když právní předchůdkyně žalobkyně současně vyplnila několik blankosměnek, které ve stejný den jako on vystavili i ostatní společníci jako zajišťovací instrumenty, přičemž akcentuje, že vyplněním první blankosměnky na celou výši tehdejšího úvěrového dluhu bylo již realizováno a v podstatě konzumováno ručení. Právní předchůdkyně žalobkyně v žádném případě nemohla vyplnit několik blankosměnek, každou ve výši aktuální výše dluhu, maximálně by za dané situace mohlo být přípustné rozpočítání celkové částky mezi jednotlivé ručitele tak, aby směnečné sumy v součtu činily celkovou výši dluhu.
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozsudku. Namítá, že žádná z dovolatelem namítaných skutečností nemá po právní stránce zásadní právní význam a navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady kterými dovolatel vytýká odvolacímu soudu vady řízení spočívající v tom, že se nezabýval řádně všemi argumenty a důkazy, které dovolatel uplatnil, především námitkou, že měl v úmyslu zajistit pouze část úvěrového dluhu a námitkou, že s textem dohody bylo pravděpodobně manipulováno.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o určitost dohody pak postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledává ani v řešení otázky, zda lze současně vyplnit k zajištění téže pohledávky několik blankosměnek na celou výši zajištěné pohledávky. Tuto otázku již vyřešil Vrchní soud v Praze v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 71/2005, ve kterém uzavřel, že nejde o porušení zákona, má-li věřitel více zajištění své pohledávky, a taková překážka nebyla dohodnuta ani v dohodě o vyplnění blankosměnky. Konstatoval, že tvrzení žalovaného, že žalobkyně vymáhá část obligačního závazku dvakrát, pokud se domáhá plnění ze dvou směnek, které zajišťují splnění téhož obligačního závazku, neodpovídá skutečnosti. Bude-li obligační závazek nebo též některý ze směnečných závazků splněn, ubrání se dlužník povinnosti zaplatit zbývající směnku, a to i v případném výkonu rozhodnutí. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 19% daň z přidané hodnoty 1.957,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu