ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3018.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3018/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v konkursní věci dlužnice P., a. s., zastoupené JUDr. O. D., advokátem, o návrhu věřitelů a) B., a. s., zastoupené Mgr. T. R., advokátem, a b) Ing. V. B., , jako správce konkursní podstaty úpadkyně B. s. r. o., zastoupeného JUDr. Z. H., advokátem, , na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 K 18/2003, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2006, č. j. 2 Ko 106/2005-601, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužnice usnesením ze dne 20. prosince 2006, č. j. 2 Ko 106/2005-601, potvrdil usnesení ze dne 12. května 2005, č. j. 24 K 18/2003-444, jímž Krajský soud v Brně prohlásil konkurs na majetek dlužnice.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §1 odst. 2, §4 odst. 2 a §12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. Pl ÚS 47/2004, uveřejněným pod číslem 181/2005 Sb. - přitakal závěru soudu prvního stupně, že dlužnice je v úpadku ve formě insolvence, když má více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých:
1) navrhující věřitel B., a. s. (dále jen „první věřitel“) má za dlužnicí splatnou pohledávku z titulu nájemného dle nájemní smlouvy ze dne 5. dubna 2000, uzavřené mezi Z. M. (jako pronajímatelem) a dlužnicí (jako nájemcem), a to ve výši nejméně 1,076.947,- Kč, s tím, že první věřitel vstoupil do práv pronajímatele (§680 odst. 2 občanského zákoníku), jelikož část předmětu nájmu nabyl ve veřejné dražbě konané 26. září 2000 (dále jen „dražba“);
2) „podání žaloby o určení neplatnosti dražby nepostačuje k vyvrácení skutečnosti uvedené ve veřejné listině (výpisech z katastru nemovitostí)“, která vlastnické právo ve prospěch prvního věřitele „potvrzuje“;
3) pohledávka prvního věřitele nezanikla splněním, když „do úschovy u advokáta i do soudní úschovy“ složili peníze podnájemci dlužnice, kteří nebyli v právním vztahu k prvnímu věřiteli, nýbrž ke dlužnici (viz závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek);
4) nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 181/2005 Sb., jímž bylo dnem 10. května 2005 zrušeno ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000., o veřejných dražbách, neměl na existenci pohledávky prvního věřitele vliv, jelikož ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zůstala práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu nedotčena;
5) navrhující věřitel Ing. V. B., správce konkursní podstaty úpadkyně B. s. r. o. (dále jen „druhý věřitel“) doložil pohledávku za dlužnicí „z bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí zapsaných do konkursní podstaty úpadkyně B. s. r. o. bez právního důvodu ve výši 814.516,- Kč“;
6) na povinnosti dlužnice platit druhému věřiteli „úhradu za užívání“ nemovitostí nic nemění, že vlastníkem nemovitostí byla třetí osoba („F. W. C.“ - dále jen „společnost“), která podala proti druhému věřiteli žalobu o jejich vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty (viz závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek);
Dlužnice tak - pokračoval odvolací soud - není schopna, nikoli jen ochotna, pohledávky věřitelů hradit, když ke dni prohlášení konkursu disponovala „penězi“ v částce 581.631,- Kč a neměla dostatek finančních prostředků na úhradu pohledávek obou navrhujících věřitelů, jež činily celkem 1,891.463,- Kč. Přitom nepřihlížel k hodnotě nemovitých a movitých věci ve vlastnictví dlužnice ani k výši jejího obchodního podílu ve společnosti (podle soudu prvního stupně hodnota nemovitostí činila 1,101.930,- Kč a hodnota obchodního podílu 100.000,- Kč), když „pro úpadek ve formě insolvence je rozhodující výše pohotových finančních prostředků“ Z hlediska schopnosti dlužnice hradit pohledávky navrhujících věřitelů nepřihlížel v souladu se závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ani k pohledávkám dlužnice za třetími osobami.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §238a odst. 1 písm. a) a §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že dražba, na základě které měl první věřitel nabýt vlastnictví k nemovitostem (a vstoupit tak do postavení pronajímatele), je neplatná, když byla provedena podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, kteréžto ustanovení bylo následně nálezem Ústavního soudu zrušeno. Právě „otázku účinnosti zrušení citovaného ustanovení“ dovolatelka shledává zásadně právně významnou.
Dále „nesouhlasí s názorem“, že by navrhující věřitelé své pohledávky řádně vyčíslili, a soudům nižších stupňů vytýká, že se bez řádného dokazování „s takovým vyčíslením“ ztotožnily. V této souvislosti k pohledávce druhého věřitele uvádí, že nájemné za užívání věcí vlastníku (společnosti) řádně platila, pročež „případná pohledávka měla být vymáhána vůči vlastníku“. Ve vztahu k pohledávce prvního věřitele upozorňuje, že „v úschovách je uložena částka převyšující 1,000.000,- Kč“, kterážto „údajnou pohledávku“ prvního věřitele pokrývá. Zpochybňuje rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož „pro úpadek ve formě insolvence je rozhodující výše pohotových finančních prostředků“, konstatujíc, že „soud by tak měl možnost účelově vylučovat jednotlivý majetek, kdy by to mělo za následek splnění podmínek pro prohlášení konkursu“.
Konečně namítá, že „při podání odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu by bylo nesprávné aplikovat ustanovení §205a o. s. ř., jelikož občanský soudní řád se pro konkursní řízení podle ustanovení §66a ZKV použije pouze přiměřeně.
Jelikož - podle názoru dovolatelky - žádný z navrhujících věřitelů nemá za dlužnicí pohledávku, požaduje, aby „dovolací soud přikázal věc odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
V doplnění dovolání ze dne 13. května 2008 dovolatelka upozorňuje, že „Městský soud v Brně vydal dne 10. prosince 2007 rozsudek pod sp. zn. 30 C 220/2000“, kterým „bylo rozhodnuto v neprospěch B. a. s. o neplatnosti dražby“.
Druhý věřitel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání [§238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] může být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.). O případ pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným neshledává.
V projednávané věci v prvé řadě předesílá, že při meritorním projednání odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně. Jen prostřednictvím těchto skutečností odvolací soud prověřuje závěr o tom, zda byl osvědčen úpadek dlužníka a zda byly splněny ostatní podmínky vyžadované zákonem k tomu, aby bylo možné konkurs prohlásit (včetně aktivní legitimace navrhujícího věřitele spočívající - v intencích §4 odst. 2 ZKV - v doložení jeho splatné pohledávky proti dlužníku) [k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 27/2005“].
Otázku zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu tak lze v hranicích dovolatelkou formulovaných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) posuzovat jen ve vztahu ke skutkovému stavu, který zde byl k datu vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pro posouzení přípustnosti dovolání jsou tak bez právního významu argumenty dovolatelky, založené na skutkových okolnostech, k nimž došlo po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Právně nevýznamné pak jsou rovněž výhrady vycházející ze skutečností či důkazů uplatněných v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů tak jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání nevýznamné námitky dovolatelky ohledně neplatnosti dražby, na základě které měl první věřitel nabýt vlastnické právo k předmětu dražby (a vstoupit do postavení pronajímatele). Veřejná nedobrovolná dražba je totiž neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud, přičemž neplatnost této dražby soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §48 zákona č. 26/2000 Sb., a to ani jako otázku předběžnou (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 54/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K účinkům nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. přitom Nejvyšší soud poukazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrad dovolatelky co do (ne)existence pohledávek navrhujících věřitelů. Skutečnost, že dlužnici případně vznikla pohledávka za třetími osobami (podnájemci), jakož i to, že podnájemci složili „do úschov“ částku přesahující 1,000.000,- Kč, je totiž - jde-li o existenci pohledávky prvního věřitele za dlužnicí - nevýznamná a závěr soudů nižších stupňů o existenci pohledávky druhého věřitele za dlužnicí plně odpovídá ustálené judikatuře (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 27/2003 a 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani řešení otázky (ne)schopnosti dlužnice po delší dobu plnit své splatné závazky. Právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru totiž postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc (viz např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž není v rozporu s hmotným právem (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 83/2004 a 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i bod XIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentace dovolatelky ohledně její schopnosti plnit závazky vůči navrhujícím věřitelům (vzhledem k majetku, k němuž odvolací soud nepřihlížel) je pro posouzení otázky zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu bezvýznamná již proto, že na závěr o úpadku ve formě insolvence (viz údaje obsažené v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně o hodnotě obchodního podílu dlužnice ve společnosti ve výši 100.000,-. Kč a o hodnotě nemovitostí ve výši 1,101.930,- Kč) nemají vliv.
Konečně námitka založená na - podle názoru dovolatelky - nesprávné aplikaci §205a o. s. ř. je pro posouzení přípustnosti dovolání bezcenná, když právní posouzení věci odvolacím soudem na aplikaci tohoto ustanovení nespočívá.
Jelikož dovolání dlužnice není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu