ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3041.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3041/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele J. M., zastoupeného Mgr. MUDr. Z.K., advokátem, za účasti 1) J. S. narozené zastoupené JUDr. J. S., advokátem, a 2) B. d. B., družstva, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 183/2002, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2007, č. j. 7 Cmo 119/2006-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit Janě Stejskalové na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.819,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
III. Navrhovatel a B. d.B., družstvo, nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 26. srpna 2005, č. j. 5 Cm 183/2002-188, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh na určení, že navrhovateli přísluší členská práva a povinnosti v B. d. B., družstvu, spojená s právem užívat byt č. 54, první kategorie o velikosti 1 + 1 v osmém nadzemním podlaží.
Přípustnost dovolání dovolatel opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítá, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi navrhovatelem a J.S. z 6. prosince 2002 (dále jen „dohoda o převodu“) je neplatná podle ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), protože J. S. nebyla uzavřena vážně a podle §49a obč. zák., když byla podepsána v omylu, neboť se domnívala, že podepisuje naprosto odlišný dokument, a jmenovaná se omylu dovolala. Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností a z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých „přímých“ důkazů odvolací soud - i soud prvního stupně - dospěl k závěru, že dohoda o převodu byla podepsána právě 21. prosince 2002. Dovolatel obsáhle argumentuje k závěru, že soudy nevycházely ze zjištěných skutečností, ale ze skutečností dle jejich názoru pravděpodobných. Zdůrazňuje, že platnost právního úkonu je nutné posuzovat na základě objektivně zjištěných skutečností. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v posouzení (ne)platnosti dohody o převodu v rozporu s hmotným právem. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
J. S. považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o převodu pro nevážnost vůle a omyl J. S. při jejím podepsání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť jde o posouzení konkrétního právního úkonu, jež má význam jen pro projednávanou věc. Při aplikaci ustanovení §37 odst. 1 a §49a obč. zák. odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů [které u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit nelze] a v jejich rámci přihlédl ke všem rozhodujícím okolnostem z pohledu hmotného práva.
Pro posouzení přípustnosti dovolání je nevýznamná námitka, že soudy obou stupňů neprovedly dovolatelem navržené důkazy a rozhodnutí odvolacího soudu tak vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, protože jde o námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi družstvy a jejich členy, jakož i mezi členy navzájem, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí členská práva a povinnosti, rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a odvolací soud správně ve věci rozhodl usnesením.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a navrhovateli vznikla povinnost hradit J.S. její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.750,- Kč podle §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996, ve znění pozdějších předpisů, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 769,50 Kč. B.d. B., družstvu podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu