ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3182.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3182/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně P. a g. r. a l. f., a. s., , zastoupené JUDr. P. H., advokátem, , proti žalovanému V. T., zastoupenému JUDr. P. S., advokátem, , o zaplacení částky 2,800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Cm 156/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2007, č. j. 1 Cmo 25/2005-401, takto:
I. Dovolání žalovaného se v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku ze dne 10. ledna 2007, č. j. 1 Cmo 25/2005-401, jímž Vrchní soud v Olomouci uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,800.000,- Kč, zamítá.
II. Ve zbývající části měnícího výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2007, č. j. 1 Cmo 25/2005-401, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 2 Cm 156/97-359, zamítl žalobu o zaplacení částky 2,800.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od podání žaloby (9. září 1996) do zaplacení.
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel z toho, že:
1) prohlášením o ručitelském závazku ze dne 22. srpna 1995 (dále jen „prohlášení o ručení“) se žalobkyně podle ustanovení §303 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zavázala uspokojit věřitele – A. P., a. s. (dále jen „banka“) v případě, že mu dlužník (žalovaný) nesplatí úvěr poskytnutý na základě smlouvy o úvěru, která „má být uzavřena mezi dlužníkem a věřitelem, za předpokladu, že celková výše jistiny poskytnutého úvěru bude činit nejvýše 4,000.000,- Kč, s tím, že ručitelský závazek se vztahuje na 70 % jistiny úvěru tj. 2,800.000,- Kč a nevztahuje se na nesplacené úroky z poskytnutého úvěru a s tím, že prohlášení o ručení je účinné, pokud - mimo jiné - peněžní prostředky z poskytnutého úvěru budou uvolňovány účelově na základě předložených faktur (bod III. 2. prohlášení o ručení);
2) dne 31. srpna 1995 byla mezi bankou a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru reg. č. 309551431 (dále jen „smlouva o úvěru“), ve které se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 4,000.000,- Kč na nákup strojů, zařízení a technologie na pěstování a zpracování hlívy ústřičné, a to bezhotovostně převodem na běžný účet žalovaného, po předložení prohlášení o ručení žalobkyně „ve výši 70 %“, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve sjednaných měsíčních splátkách a zaplatit úroky v sazbách specifikovaných ve smlouvě o úvěru;
3) v souladu se smlouvou o úvěru banka „připsala“ na běžný účet žalovaného (specifikovaný ve smlouvě o úvěru) dne 1. září 1995 částku 4,000.000,- Kč;
4) dne 1. září 1995 byly z běžného účtu žalovaného na základě deseti příkazů I. V. (osoby s dispozičním oprávněním k prostředkům na účtu žalovaného) provedeny platby v úhrnné výši 3,909.518,70 Kč a to z titulu úhrad faktur vystavených „T. spol. s r. o. – T. C.“ (dále jen „společnost“);
5) výše uvedené faktury vystavené společností byly fakturami „zálohovými“;
6) žalobkyně podle prohlášení o ručení postupně bance uhradila částku 2,800.000,- Kč a to bez vědomí žalovaného.
Odkazuje na ustanovení §497 a násl. obch. zák., soud prvního stupně uzavřel, že banka převedla částku 4,000.000,- Kč na účet žalovaného „na základě předložených faktur“ v souladu se smlouvou o úvěru a žalovanému vznikla povinnost poskytnuté peněžní prostředky vrátit „formou měsíčních splátek ve sjednané výši a termínech“.
Jelikož žalobkyně plnila bance bez vědomí dlužníka, shledal - v souladu s ustanovením §309 obch. zák. - přípustnými námitky, které by byl žalovaný oprávněn uplatit vůči bance, kdyby na něm tato splnění vymáhala. Akcentoval, že nebyly splněny podmínky pro vznik povinnosti žalobkyně plnit z titulu prohlášení o ručení, jelikož ve smlouvě o úvěru nebylo - na rozdíl od prohlášení o ručení - vázáno „uvolňování“ peněžních prostředků účelově na základě předložených faktur. „Úvěr poskytnutý bankou žalovanému tak nebyl od samého počátku pro nedodržení uvedené ručitelské podmínky zajištěn ručením“ a plnila-li žalobkyně bance, šlo o plnění, k němuž nebyla povinna. Přitom žalobkyně mohla ve smyslu ustanovení §549 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“) plnění odepřít, jelikož banka „umožnila, aby jí poskytnutý úvěr byl v rozporu s ručitelským prohlášením převeden v hotovosti ze dne na den na účet žalovaného“ a zavinila tak, že pohledávka nemohla být uspokojena žalovaným, neboť „žalovanému nemohly úvěrové prostředky sloužit ke splnění jeho podnikatelského záměru, a to i když se o jejich využití připravil i vlastní neopatrností“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. ledna 2007, č. j. 1 Cmo 25/2005-401, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 2,800.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 9. září 1996 do zaplacení.
Odvolací soud, maje za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl k právnímu závěru od soudu prvního stupně odlišnému.
Akcentoval, že žalobkyně zaplatila bance částku 2,800.000,- Kč, kterou žalovaný (dlužník ze smlouvy o úvěru) sám bance neuhradil. Žalovanému sice svědčí vůči žalobkyni námitky, které by byl oprávněn uplatit vůči bance, kdyby na něm tato splnění dluhu ze smlouvy o úvěru vymáhala, nicméně námitky žalovaného, podle kterých se prohlášení ručitele nestalo účinným (pro nepředložení faktur) a banka vyplácela peněžní prostředky na základě fingovaných faktur, námitkami ve smyslu ustanovení §309 obch. zák. nejsou.
Ve smlouvě o úvěru - pokračoval odvolací soud - žádné ujednání „o způsobu uvolňování peněžních prostředků účelově na základě předložených faktur“ obsaženo není a posouzení, zda byla splněna podmínka dle prohlášení o ručení (uvolňování peněžních prostředků na základě předložení faktur) bylo věcí žalobkyně (ručitelky).
Proto odvolací soud shledal žalobu důvodnou, a to včetně požadovaného úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně, když žalobkyně měla právo požadovat po žalovaném úrok z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby, přičemž tato sazba ke dni podání žaloby činila 10,5 %.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř..
Dovolatel poukazuje na obsah prohlášení o ručení s tím, že „…toto prohlášení je účinné, pokud peněžní prostředky budou uvolňovány účelově na základě předložených faktur“. Zdůrazňuje, že mu svědčí námitka neúčinnosti prohlášení o ručení ve smyslu ustanovení §309 obch. zák. a §549 obč. zák., přičemž postup banky, která „bez jeho vědomí“ vyplatila třetí osobě na základě jím nesignovaných faktur (vystavených za neuskutečněné plnění), byl důvodem, pro který měla žalobkyně „jako profesionál v poskytování záruk“ plnění bance odepřít.
Dále dovolatel poukazuje na „zjevné nesrovnalosti“ v rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že v jeho důvodech je uvedeno, že „odvolání není důvodné“, což je v rozporu s výrokem rozhodnutí, jakož i na to, že úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán v sazbě 15 %, byť odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zmiňuje že dvojnásobek diskontní sazby je 10,5 %.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř..
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Podle ustanovení §306 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu (odstavec 1). Ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Ručitel může použít k započtení i své pohledávky vůči věřiteli (odstavec 2).
Podle ustanovení §308 obch. zák. ručitel, jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele a je oprávněn požadovat všechny doklady a pomůcky, které má věřitel, jež jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníku.
Podle ustanovení §309 obch. zák. uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, může dlužník uplatnit vůči ručiteli všechny námitky, které byl oprávněn uplatit vůči věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal. Dlužník však nemůže vůči ručiteli uplatnit námitky, na které dlužník ručitele neupozornil bez zbytečného odkladu po doručení zprávy, že věřitel uplatnil nároky z ručení.
Podle ustanovení §332 obch. zák. jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Souhlas dlužníka není zapotřebí, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil (odstavec 1). Nevyplývá-li z právního vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou něco jiného, vstupuje třetí osoba splněním dlužníkova závazku do práv věřitele, který je povinen jí vydat a na ni převést všechny své důkazní prostředky (odstavec 2).
V projednávané věci je nepochybné, že banka v souladu se smlouvou o úvěru převedla na účet žalovaného částku 4,000.000,- Kč, přičemž žalovaný přes výzvy banky svůj závazek poskytnuté peněžní prostředky vrátit včetně sjednaných úroků nesplnil. Pro vznik povinnosti žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky přitom není rozhodné, že třetí osoba (I. V.), které žalovaný udělil dispoziční právo k nakládání s peněžními prostředky na účtu (§709 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném k 1. září 1995), tyto peněžní prostředky převedla (dala příkaz k jejich převodu) na účet společnosti.
Bez právního významu v tomto směru je i skutečnost, že úvěr bylo možno použít jen k účelu určenému ve smlouvě o úvěru, když je pouze na vůli věřitele, zda v případě, kdy dlužník použije peněžní prostředky k jinému, než ke sjednanému účelu, od smlouvy odstoupí a požádá o vrácení použitých peněžních prostředků s úroky, popřípadě uplatní vůči dlužníkovi sankce dohodnuté ve smyslu ustanovení §507 obch. zák. (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 841/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2007, pod číslem 58).
Neopodstatněnou, z pohledu věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud shledává rovněž argumentaci dovolatele, podle které žalobkyně neměla bance z důvodu nesplnění podmínky obsažené v prohlášení o ručení plnit. Je tomu tak již proto, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (v návaznosti na obsah spisu) není pochyb o tom, že příslušné faktury (byť - dle tvrzení žalovaného - zálohové) byly bance předloženy a žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel a úvěr čerpal s úmyslem jej použít na úhradu zálohových plateb společnosti [k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2003, sp. zn. 43 T 6/2000 (č. l. 233 spisu) a v jeho důvodech obsažená výpověď Vojtěcha Tomčaly a smlouva o poskytnutí zálohy na dodávky zboží ze dne 28. srpna 1995].
Plnila-li žalobkyně - za shora uvedené situace - bance částku 2,800.000,- Kč z titulu prohlášení o ručení, šlo o plnění realizované v souladu s ustanoveními §303 a násl. obch. zák. a v rozsahu poskytnutého plnění zaniklo právo banky domáhat se úhrady pohledávky ze smlouvy o úvěru vůči žalovanému; žalobkyně se tak stala - v souladu s ustanovením §308 obch. zák. - „novým“ věřitelem žalovaného (k tomu srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 2. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 475/05 odmítl).
Konečně na závěru o věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2,800.000,- Kč by ničeho nezměnila ani skutečnost, že by skutečně nebyly - v rozporu s prohlášením o ručení - bance předloženy „faktury“. I v této situaci by totiž v rozsahu plnění žalobkyně závazek žalovaného ve vztahu k bance zanikl (§332 obch. zák.) a žalobkyni by vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu toho, co bance plnila (k tomu srov. např. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 2,800.000,- Kč, zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalovaného v této části zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Ve zbývající části měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, tj. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení z částky 2,800.000,- Kč za dobu od 9. září 1996 do zaplacení, rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Je tomu tak zejména proto, že odvolací soud nepřihlédl k podání žalobkyně ze dne 28. června 2004 (č.l. 314), v němž žalobkyně konkretizovala, z jakých částek a za jaké období požaduje 15% úrok z prodlení (z částky 441.000,- Kč od 4. září 1196 /správně „1996“/, z částky 441.000,- Kč od 28. dubna 1997, z částky 441.000,- Kč od 26. listopadu 1997, z částky 189.000,- Kč od 17. dubna 1998, z částky 252.000,- Kč od 23. července 1998, z částky 252.000,- Kč od 3. prosince 1998 a z částky 784.000,- Kč od 9. prosince 1999, vždy do zaplacení). Rozhodnutí odvolacího soudu přitom neobstojí ani co do data vzniku prodlení (podle obsahu spisu je nepochybné, že ke dni 9. září 1996 žalobkyně bance v rozsahu částky 2,800.000,- Kč neplnila), ani co do sazby úroku z prodlení, vázané na dvojnásobek diskontní sazby, když podle ustanovení bodu 39., čl. VIII., zákona č. 370/2000 Sb., se ustanovení §369 odst. 1 obchodního zákoníku o úroku z prodlení použije i na vztahy vzniklé před účinností tohoto zákona, nastalo-li prodlení kdykoli počínaje dnem účinnosti tohoto zákona. Jinými slovy, nastalo-li prodlení před 1. lednem 2001 bylo nutno otázku výše úroku z prodlení řešit podle ustanovení §369 a §502 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení z částky 2,800.000,- Kč za dobu od 9. září 1996 do zaplacení a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu