ECLI:CZ:US:2006:4.US.475.05
sp. zn. IV. ÚS 475/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., se sídlem Praha 8 - Karlín, Za Poříčskou branou 6/256, IČ: 49241494, zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, PhD., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Vinohradská 37, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2005, č. j. 29 Odo 563/2003-83 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002, č. j. 4 Cmo 44/2002-57, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2005, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Porušení svých ústavně zaručených základních práv stěžovatelka spatřovala v nesprávné aplikaci a interpretaci ustanovení §151g občanského zákoníku a §308 obchodního zákoníku. Stěžovatelka má za to, že výklad obchodního zákoníku provedený v napadených rozhodnutích je extrémně restriktivní. Touto chybnou aplikací jednoduchého práva pak soudy dospěly k nesprávnému a nezákonnému rozhodnutí. Svá tvrzení opřela stěžovatelka o nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 303/04, II. ÚS 557/04, III. ÚS 31/97, III. US 189/95, I. ÚS 416/01, II. ÚS 277/99, I. ÚS 185/04 a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pressos Compania Naviera S. A. a další versus Belgie a Van Marle a další versus Nizozemí.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 575/2001 a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 10. 2005, které doplnil podáním ze dne 10. 11. 2005, uvedl, že svým rozhodnutím nevybočil z ústavních mezí výkladu "jednoduchého práva", jeho rozhodnutí je ústavně konformní a odkázal na argumentaci obsaženou v jeho rozsudku. Pokud jde o délku řízení před Nejvyšším soudem, je dokladem toho, že dovolací soud se věcí, jenž má zásadní precedenční význam, podrobně zabýval. Pokud nepřiznává obchodní zákoník plnivšímu ručiteli vstup do práv zástavního věřitele výslovně a vedou-li nadto některé zákonem neřešené situace (částečná úhrada pohledávky ručitelem, rozdíl mezi osobním a zástavním věřitelem) k závěru, že pravidlo dovozované stěžovatelkou (jen) výkladem, se nemůže bezezbytku prosadit, zvolil výklad zužující, a to takový, který především chrání řádně nabytá práva (původního) zástavního věřitele. Úkolem Nejvyššího soudu podle jeho názoru není doplňovat vůli zákonodárce tam, kde nebyla vůbec projevena. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 20. 9. 2005 odkázal na skutková zjištění a právní závěry, které jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí. Dle jeho názoru bylo odvolacím soudem důsledně postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
Vedlejší účastník řízení, správce konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Čkyně Ing. J. L., se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně vzdal.
Vyjádření účastníků řízení bylo stěžovatelce doručeno k podání repliky. Stěžovatelka ve svém oznámení o změně právního zástupce a vyjádření ze dne 20. 12. 2005 uvedla, že s ohledem na tvrzení Nejvyššího soudu, že názor Nejvyššího soudu obsažený v napadeném rozhodnutí je kolektivním názorem soudců Nejvyššího soudu na řešení dané problematiky a že ani teoretická pracoviště nevznesla výhrady ke správnosti nebo vhodnosti zveřejnění napadeného rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, je nutné, aby sporný právní výklad a tím i aplikace příslušných zákonných ustanovení, zejména §308 obchodního zákoníku, byla vyřešena a napravena rozhodnutím Ústavního soudu.
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 575/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 30. 5. 2001 žalobu konkursního věřitele o určení existence práva na oddělené uspokojení v konkursním řízení ve vztahu k pohledávce ve výši 759.836,- Kč. Důvodem k podání žaloby byla skutečnost, že Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozhodnutím ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 12 K 132/2000, prohlásil konkurs na majetek úpadce Zemědělské družstvo Čkyně (dále jen "úpadce"), přičemž správcem konkursní podstaty byl ustanoven Ing. J. L. Stěžovatelka přihlásila do konkursního řízení mimo jiné i pohledávku ve výši 759.836,- Kč a uplatnila právo na její oddělené uspokojení. Ke vzniku pohledávky došlo tím, že Komerční banka, a. s. (dále jen "KB, a. s.") poskytla na základě úvěrové smlouvy ze dne 17. 3. 1997 úpadci úvěr ve výši 2.000.000,- Kč, který stěžovatelka zajistila svým ručitelským závazkem ze dne 25. 3. 1997. Úvěr úpadce byl mimo to ještě zajištěn zástavní smlouvou ze dne 27. 3. 1997 uzavřenou mezi KB, a. s. a úpadcem na nemovitosti ve vlastnictví úpadce zapsané na LV č. 63 /nyní LV č. 1244/ pro katastrální území Dolany u Čkyně. Stěžovatelka z titulu svého ručitelského závazku zaplatila KB, a. s. zbytek nesplaceného úvěru ze smlouvy o úvěru ve výši 1.000.000,- Kč a s úpadcem uzavřela dne 22. 11. 1999 dohodu o úhradě tohoto závazku včetně příslušenství. Úpadce stěžovatelce zaplatil celkem 300.000,- Kč a stěžovatelka pak zbývající dlužnou částku ve výši 700.000,- s přísl. přihlásila do konkursního řízení úpadce s právem na oddělené uspokojení. Správce konkursní podstaty úpadce pohledávku uznal, avšak oznámením ze dne 16. 5. 2001 popřel oddělené uspokojení pohledávky z důvodu, že na návrh KB, a. s. ze dne 30. 5. 2000 příslušný katastrální úřad zástavní právo z LV č. 1244 pro k. ú. Dolany u Čkyně vymazal. Současně vyzval stěžovatelku k uplatnění svého nároku do 30 dnů u Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 13 Cm 575/2001, návrhu stěžovatelky vyhověl a určil, že uznaná pohledávka je pohledávkou s právem stěžovatelky na oddělené uspokojení. Na základě odvolání podaného správcem konkursní podstaty úpadce Vrchní soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku dovolání, které Nejvyšší soud jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu s tím, že zkoumané zástavní právo zaniklo podle §151g občanského zákoníku uspokojením pohledávky původní věřitelky (banky) ve výši 2.000.000,- Kč. Pokud stěžovatelka podle ustanovení §308 obchodního zákoníku vstoupila do práv věřitele, týká se tento přechod pouze dluhu, který stěžovatelka zapravila (759.836,- Kč). Zákon nemluví o současném přechodu práv z jiných závazkových vztahů, tedy ani ze smlouvy o zástavním právu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná; její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud především poukazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud dále podotýká, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "jednoduchého" práva (§14 a §21 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8).
K námitce stěžovatelky ohledně nesprávné aplikace a interpretace občanského a obchodního zákoníku provedené obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se v dané věci nejedná.
Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení "jednoduchého" práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů hmotného práva, zejména ustanovení §308 obchodního zákoníku. Stěžovatelka má za to, že pokud za úpadce v souladu se svým ručitelským závazkem zaplatila KB, a. s. celou dlužnou pohledávku ve výši 1.000.000,- Kč, nabyla vůči úpadci práva věřitele, tzn. ze zákona vstoupila do všech práv KB, a. s. vyplývajících nebo souvisejících s úvěrovou smlouvou a tudíž i do zajišťovacích práv KB, a. s. podle bodu 2 zástavní smlouvy ze dne 27. 3. 1997. Z tohoto důvodu má právo na oddělené uspokojení své pohledávky v rámci probíhajícího konkursního řízení.
Stěžovatelka své námitky v tomto směru rozvedla polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího i dovolacího řízení, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usilovala vyhovění svému nároku. Jak Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud se předmětnými námitkami zabývaly a ve svém rozhodnutí podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatelky pokud jde o interpretaci příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku se odvolací i dovolací soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí těchto soudů.
V projednávané věci obecné soudy aplikovaly ustanovení §308 obchodního zákoníku, podle jehož dikce "ručitel, jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele a je oprávněn požadovat všechny doklady a pomůcky, které má věřitel, a jež jsou potřebné k uplatní nároku vůči dlužníku". Jak Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, vycházel z skutkového zjištění stavu věci tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, když tento nebyl ani dovoláním zpochybněn. Podle závěrů Nejvyššího soudu není součástí práv věřitele, která na ručitele přecházejí (v intencích §308 obchodního zákoníku) splněním ručitelského závazku, zajištění tohoto závazku zástavním právem. Nejvyšší soud se ve své právní argumentaci ztotožnil s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že ustanovení §308 obchodního zákoníku je svou podstatou pouze "osobní subrogací v užším slova smyslu".
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, provedl tento soud podrobný výklad ustanovení §151a, §151g a §550 občanského zákoníku a §308 obchodního zákoníku včetně porovnání z hlediska historického výkladu a srovnání s dostupnou literaturou a ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem s tím, že rozdílná dikce ustanovení §550 občanského zákoníku a ustanovení §308 obchodního zákoníku nezakládá důvod k odlišnému výkladu uvedených ustanovení. Ručení podle názoru tohoto soudu, který vychází jak z právní teorie i soudní praxe, slouží k zajištění věřitelovy pohledávky.
Právní názory odvolacího soudu jakož i Nejvyššího soudu ČR obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal Ústavní soud v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Stěžovatelka podpírá svoji argumentaci v ústavní stížnosti odkazem na judikáty Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "ESLP").
Ústavní soud k tomu konstatuje, že argumentace stěžovatelky v tomto směru není korektní, neboť uvedené judikáty na případ stěžovatelky nedopadají.
V případě nálezů sp. zn. III. ÚS 189/95 a III. ÚS 31/97 jde o případy, kdy lze konkrétní ustanovení interpretovat dvojím způsobem, přičemž jedna interpretace je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami a druhá je s nimi rozporu. V takovém případě Ústavní soud konstatoval, že není dán důvod ke zrušení tohoto ustanovení a úkolem soudů při jeho aplikaci je interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. V nálezu sp. zn. II. ÚS 277/99 šlo o případ, kdy za situace existence dvou rovnocenných výkladů, z nichž jeden je extenzívní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu. V nálezu sp. zn. I.ÚS 185/04 Ústavní soud judikoval, že z jeho konstantní judikatury vyplývá, za jakých podmínek lze uvažovat o tom, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základním práv a svobod. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Ve věci sp. zn. II. ÚS 557/04 se pak jednalo o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v řízení, jehož účelem bylo, aby zástavní věřitel získal exekuční titul pro realizaci zástavního práva. Ve věci projednávané pod sp. zn. I. ÚS 416/01 šlo o přezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně. Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný. V dané věci se jednalo o zamítnutí žádostí stěžovatelů o propuštění z vazby na svobodu. Konečně v případě nálezu sp. zn. III. ÚS 303/04 byla posuzována otázka, kdy nesprávná aplikace práva má za následek porušení základních práv a svobod, tj. zejména jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možné akceptovat. Ústavní soud v tomto nálezu judikoval, že při případné hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější. Podle názoru Ústavního soudu se v projednávaném případě tak stalo.
Pokud se týká odkazů na judikáty ESLP ve věci Pressos Compania Naviera S. A. a další v. Belgie a Van Marle a další v. Nizozemí, uváděné kauzy ESLP se týkají pojmu "majetek", který se neomezuje na vlastnictví hmotného majetku. Soud v těchto případech shledal, že nároky stěžovatelů byly "aktivem" a spadaly pod ustanovení článku 1 Protokolu č. 1.
K tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud chybně argumentoval odkazem na zprávu kolegia bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1975, č. j. Cpj 34/74 - uveřejněnou pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 131 (257), Ústavní soud v souladu s názorem Nejvyššího soudu uvedeným v jeho vyjádření k obsahu ústavní stížnosti namítá, že tento poukaz stěžovatele nemá z ústavního hlediska žádný význam.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu