ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3193.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3193/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Dr. J. P., jako insolvenčního správce dlužnice L. H. I., s. r. o. v likvidaci, proti žalovanému Mgr. R. G., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně S.C. a. s., zastoupenému JUDr. P. K., advokátem, o určení pravosti pohledávky ve výši 19.051,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 38/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2007, č. j. 3 Cmo 26/2006-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. prosince 2005, č. j. 25 Cm 38/2005-21, zamítl Krajský soud v Ostravě incidenční žalobu, kterou se žalobkyně (L. H. I., s. r. o. v likvidaci) domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně S. Z. a. s. určení, že má vůči úpadkyni pohledávku ve výši 19.051,50 Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka opírající se o podnájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní (jako nájemkyní) a pozdější úpadkyní (jako podnájemkyní) ze dne 21. dubna 2000 (šlo o neuhrazené částky za podnájem a spotřebovanou energii) není promlčena. Jde totiž o obchodní závazkový vztah, takže promlčení doba není tříletá (jak dovodil soud prvního stupně), nýbrž čtyřletá.
Dovolání žalovaného opírající se co do přípustnosti dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu o ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Podstata dovolání tkví v kritice úsudku odvolacího soudu, že podnájemní smlouvu pokládal za obchodní závazkový vztah, když jen zčásti jde o podnájem nebytových prostor (podléhající režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor); ve zbývající části jde o podnájem nemovitosti dle §666 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a předmětem žalobcova podnikání není podnájem nebytových prostor či nemovitostí. Odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu nemá za této situace za přiléhavý.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i závazkový vztah upravený jen občanským zákoníkem (typicky právě vztahy nájemní a podnájemní), když podstatné je, zda jde o vztah založený (u tzv. relativních obchodů) za podmínek popsaných v §261 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). To se podává především z rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale i z dalších rozhodnutí. Přiléhavý je v této souvislosti i odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003 (který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), jenž se obdobnou problematikou zabývá (shodně s výše řečeným) ve vazbě na nájemní vztahy.
Zbývá dodat, že také otázku, zda osoba, která předmět nájemního či podnájemního vztahu pronajímá, musí mít tuto činnost zapsánu jako předmět podnikání (k tomu, aby byl naplněn požadavek formulovaný textem §261 odst. 1 obch. zák.) již Nejvyšší soud zodpověděl (ve shodě s napadeným rozhodnutím); učinil tak v rozsudku ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005 (jenž je veřejnosti opět k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž uzavřel, že taková podmínka se z textu označeného ustanovení neklade (že může jít i o závazek, který s podnikáním podnikatele /s předmětem jeho podnikání/ toliko souvisí /týká se jej/).
Zabývat se dovoláním v této věci za daného stavu meritorně, se Nejvyššímu soudu jeví zbytečným.
Nejvyšší soud doplňuje, že nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení byl prohlášen konkurs na majetek žalobkyně (Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2009 MSPH 91 INS 5352/2008-A-15) v insolvenčním řízení podle insolvenčního zákona. Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. jeho rozsudek ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), že usnesením o prohlášení konkursu na majetek některého z účastníků sporu vyvolaného konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb. se takový incidenční spor nepřerušuje. Proto jako s účastníkem řízení v této věci na místě žalobkyně od prohlášení konkursu bez dalšího jednal s jejím insolvenčním správcem coby osobou, na kterou prohlášením konkursu přešla dispoziční oprávnění k majetkové podstatě žalobkyně.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř. a ustanovením §25a odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že ve sporu o pravost popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu při rozhodování sporu vyvolaného konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb. v dovolacím řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu