ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3202.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3202/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyň a) I. V., zastoupené JUDr. L. H., advokátem, a b) V. V., proti žalované JUDr. J. Č., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce K. V., o vyloučení věci z konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 217/2003, o dovolání žalobkyně Ilony Vaníčkové proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2007, č. j. 8 Cmo 272/2006-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 8. února 2007, č. j. 8 Cmo 272/2006-225, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 31. května 2006, č. j. 44 Cm 217/2003-191, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o vyloučení ideální jedné poloviny novostavby rodinného domu (blíže specifikovaného ve výroku rozhodnutí - dále jen „sporná věc“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce K. V..
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §149a a §149 odst. 4 občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni uzavření dohody o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví I. V. a úpadce, tj. ke dni 1. února 1996) a vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž k uvedenému datu „pokročily práce na domě tak, že šlo o stavbu a tedy nemovitost“ - uzavřel, že k účinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví jmenovaných (ohledně sporné věci) bylo „třeba vkladu do katastru nemovitostí“. Jelikož se tak k datu prohlášení konkursu na majetek úpadce (ke 12. květnu 1998) nestalo, „byla“ sporná věc v podílovém spoluvlastnictví I. V. a úpadce (§149 odst. 4 obč. zák.). V situaci, kdy I. V.byla vlastnicí pouze ideální jedné poloviny sporné věci, sepsala žalovaná správkyně konkursní podstaty úpadce „druhou polovinu“ této věci do konkursní podstaty oprávněně.
Nestala-li se Ilona Vaníčková vlastnicí sporné věci jako celku, ale pouze její ideální poloviny, nemohla ji (v rozsahu, v němž nebyla vlastnicí) darovací smlouvou (uzavřenou dne 10. dubna 2001) převést na V. V.; ani žalobě této žalobkyně tak „nemohlo být vyhověno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně I. V. dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka zdůrazňuje, že z výslechu svědků a dalších provedených důkazů je zřejmé, že sporná věc k datu uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů „coby samostatná nemovitost neexistovala“. K uvedenému datu totiž „byly postaveny a dokončeny základy domu a kotelna“, přičemž „montovaný rodinný domek byl složen nepostavený na zahradě“.
Novostavba domu je - pokračuje dovolatelka - věcí movitou, když není spojena pevně se zemí; je jen „skládankou“ postavenou na základech. Ke dni uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přitom „novostavba nebyla zkolaudována“ (a dosud není) a „do doby kolaudace se nemusela do katastru nemovitostí zapisovat“, pročež nebylo možno „podmiňovat účinnost této dohody vkladem do katastru nemovitostí“. Výlučnou vlastnicí sporné věci se tak stala dle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolatelka.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli dovolatelka avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti polemikou se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na kterých soudy nižších stupňů vybudovaly své právní posouzení věci (rozuměj zjištění o stadiu výstavby sporné věci) . Uplatňuje tak (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ale na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze.
Dále Nejvyšší soud dodává, že na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k dovolatelce by nic nezměnila ani akceptace skutkového a právního stavu předestřeného dovolatelkou. Nebyla-li by totiž sporná věc stavbou zapisovanou do katastru nemovitostí, respektive šlo-li by - jak tvrdí dovolatelka - o věc movitou, pozbyla by vlastnické právo ke sporné věci darovací smlouvou uzavřenou s V. V.; nesvědčilo by jí tak právo, které vylučovalo zařazení sporné věci do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Žalobkyně V. V., která by případně mohla takovou skutkovou a právní verzi případu prosazovat, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodala.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně I. V. bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu