ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3204.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3204/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. J. M., advokátkou, proti žalovanému Ing. M. S., zastoupenému JUDr. V. V., advokátem, o námitkách proti směnečným platebním rozkazům, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 92/99, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2008, č. j. 4 Cmo 493/2007-373, ve znění opravných usnesení ze dne 1. února 2008, č. j. 4 Cmo 493/2007-383, a ze dne 12. března 2008, č. j. 4 Cmo 493/2007-393, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2008, č. j. 4 Cmo 493/2007-373, ve znění opravných usnesení ze dne 1. února 2008, č. j. 4 Cmo 493/2007-383, a ze dne 12. března 2008, č. j. 4 Cmo 493/2007-393, o nákladech řízení, se odmítá.
III. Dovolání žalovaného proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2008, č. j. 4 Cmo 493/2007-373, ve znění opravných usnesení ze dne 1. února 2008, č. j. 4 Cmo 493/2007-383, a ze dne 12. března 2008, č. j. 4 Cmo 493/2007-393, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2004, č. j. 23 Cm 92/99-227, ve výrocích, jimiž byly zrušeny v celém rozsahu směnečné platební rozkazy Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 1998, č. j. 2 Sm 391/98-15, ze dne 10. prosince 1998, č. j. 2 Sm 392/98-13 a ze dne 9. srpna 1999, č. j. 2 Sm 217/99-5, dále v rozsahu částky 135.888,- Kč s 6% úrokem od 16. prosince 1997 do zaplacení, částky 453,- Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 5.958,- Kč směnečný platební rozkaz ze dne 9. srpna 1999, č. j. 2 Sm 216/99-5, a v rozsahu částky 2,005.814,90 Kč s 6% úrokem od 1. dubna 1997 do zaplacení, částky 6.680,- Kč a ve výroku o nákladech řízení směnečný platební rozkaz ze dne 9. srpna 1999, č. j. 2 Sm 218/99-6, (výrok I.), ve zbývající části pak rozsudek změnil tak, že ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. srpna 1999 (správně ze dne 12. ledna 1999), č. j. 2 Sm 446/98-18, v celém rozsahu a směnečný platební rozkaz ze dne 9. srpna 1999, č. j. 2 Sm 216/99-5, v rozsahu částky 146.885,70 Kč s 6% úrokem od 16. prosince 1997 do zaplacení, částky 489,- Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 6.454,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud vyšel - ve shodě se soudem prvního stupně - ze skutkových zjištění, podle kterých
1) žalobce jako prodávající uzavřel se žalovaným jako kupujícím smlouvu o prodeji podniku, datovanou dnem 31. prosince 1996 (dále jen „smlouva o prodeji podniku“), na jejímž základě se žalovaný zavázal zaplatit žalobci kupní cenu prodávaného podniku v celkové výši 6,052.484,- Kč;
2) k zajištění pohledávky žalobce na zaplacení části sjednané kupní ceny dle smlouvy o prodeji podniku (čtyř splátek po 282.773,70 Kč, splátky ve výši 2,015.793,30 Kč a splátky ve výši 1,366.060,20 Kč) vystavil žalovaný směnky, jejichž zaplacení se žalobce v dané věci domáhá;
3) žalovaný uhradil na kupní cenu dle smlouvy o prodeji podniku (vedle částky 1,539.536,- Kč uhrazené dne 2. ledna 1997, jejíž zaplacení nebylo zajištěno spornými směnkami) „formou zálohy“ dne 18. října 1996 (tedy ještě před podpisem smlouvy) částku 3,000.000,- Kč.
Odkazuje na ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), odvolací soud uzavřel, že žalovaným uplatněné kauzální námitky jsou přípustné a z větší části také důvodné. Sporné směnky, jak vyplynulo z provedeného dokazování, neměly v rozsahu částky 3,000.000,- Kč v době svého vystavení kauzu a jednalo se tudíž o směnky plané. Jelikož z celkové kupní ceny prodávaného podniku zajišťovaly sporné směnky zaplacení částky 4,512.948,30 Kč, zůstala (po složení výše uvedené zálohy) neuhrazena pouze část splátky (ve výši 146.885,70 Kč) splatné dne 15. prosince 1997 (zajištěné směnkou, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem ze dne 9. srpna 1999, č. j. 2 Sm 216/99-5) a celá splátka (ve výši 1,366.060,20 Kč) splatná dne 31. ledna 1998 (zajištěná směnkou, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem ze dne 12. ledna 1999, č. j. 2 Sm 446/98-18). Ve zbývajícím rozsahu proto shledal odvolací soud námitky žalovaného důvodnými.
Za nezpůsobilou zpochybnit správnost vydaných směnečných platebních rozkazů odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - považoval námitku započtení vzájemné pohledávky žalovaného vůči žalobci (vzniklé podle tvrzení žalovaného tím, že žalobce neoprávněně přijal plnění od dlužníků na úhradu pohledávek, jež přešly v souvislosti s prodejem podniku na žalovaného), akcentuje, že projev vůle směřující k započtení učinil žalovaný až v podaných námitkách. Správnost směnečného platebního rozkazu je přitom možné, jak plyne z povahy a účelu námitkového řízení, posuzovat jen podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání; skutečnosti, k nimž došlo až po této době, důvodem zrušení platebního rozkazu být nemohou. Potud odvolací soud také odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 63/2006 (jde o rozsudek ze dne 26. července 2007, uveřejněný pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud konečně (stejně jako soud prvního stupně) neshledal důvodnou ani námitku nepředložení směnky k placení. Uvedl, že i kdyby byla uvedená skutečnost prokázána, nemělo by to žádný vliv na existenci nároku majitele směnek vůči žalovanému „jako přímému dlužníku ze směnky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce v dovolání (směřujícím výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu) namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“)] a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně žalobce nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že žalovaný mu měl uhradit ještě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku zálohu na kupní cenu podniku ve výši 3,000.000,- Kč, maje zato, že soudy v rozporu s ustanoveními §125, §129 a §132 o. s. ř. „nevzaly dostatečně v úvahu“ všechny provedené důkazy, zejména předložené listiny, a při hodnocení jednotlivých důkazů navíc postupovaly jednostranně ve prospěch žalovaného. Podle přesvědčení žalobce bylo provedeným dokazováním zjištěno, že žádná záloha „na prodej podniku“ žalovaným zaplacena nebyla a za situace, kdy žalovaný smlouvu o prodeji podniku a předmětné směnky svobodně podepsal, ani zaplacena být nemohla. „Právní otázku“, zda „platné směnky, svobodně vystavené a svobodně podepsané“ mohou být zaplaceny před jejich vystavením (dovolacím soudem dosud neřešenou), tak odvolací soud podle názoru žalobce vyřešil v rozporu s „hmotným i směnečným právem“.
Žalovaný v dovolání (směřujícím výslovně proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu) namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný především nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu ohledně vznesené námitky započtení, maje zato, že odvolací soud měl při svém rozhodování k této námitce přihlížet. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepřihlédl ani k tomu, že žalobce při prodeji podniku „prodal“ žalovanému pohledávky, které v době uzavření smlouvy již neexistovaly a po prodeji podniku navíc část „prodaných pohledávek inkasoval ve svůj prospěch“. Tímto způsobem přitom byla žalobci v době vydání směnečných platebních rozkazů „prakticky celá kupní cena za prodej podniku“ již zaplacena.
Žalovaný rovněž setrvává na výhradě, podle níž dne 2. ledna 1997 zaplatil žalobci na kupní cenu podniku další částku 2,000.000,- Kč, což v řízení potvrdili i „vyslechnutí svědci“. Skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého bylo uvedeného dne zaplaceno na kupní cenu podniku pouze 1,539.536,- Kč, nemá podle názoru žalovaného oporu v provedeném dokazování.
Proto žalovaný požaduje, aby Nejvyšší soud „v napadených částech“ rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce není přípustné.
K podání dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 1999, č. j. 2 Sm 446/98-18, a část směnečného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 9. srpna 1999, č. j. 2 Sm 216/99-5) není žalobce subjektivně oprávněn, neboť v této části mu nebyla napadeným rozhodnutím způsobena žádná újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Dovolání směřující proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, když soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějších rozsudcích (zrušených odvolacím soudem) proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu (odvolací soud se ve zrušovacích rozhodnutích k právnímu posouzení věci nevyslovil a pouze uložil soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování a rozhodnutí náležitě odůvodnit), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když v mezích podaného dovolání se mu žádná otázka zásadního významu k řešení nepředkládá. Jakkoli totiž žalobce odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, argumentací o tom, že z provedeného dokazování plyne, že žalovaný před uzavřením smlouvy o prodeji podniku nezaplatil žalobci zálohu na kupní cenu ve výši 3,000.000,- Kč, ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá dovolatel k dispozici (k tomu srov. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
Žalovaný výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání proti tomuto výroku, jak bylo vysvětleno již výše, není přípustné, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ; není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelem, přičemž nejprve se věcí zabýval v rovině jejího právního posouzení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.).
Otázkou možnosti započtení pohledávky žalovaného v rámci procesní obrany v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který přiléhavě odkázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí také odvolací soud). V něm uzavřel, že včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá jeho právní moc a vykonatelnost. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. Jinými slovy, účelem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je přijetí závěru, zda směnečný platební rozkaz byl vydán právem (a bude ponechán zcela nebo z části v platnosti) nebo zda námitky žalovaného jsou důvodné (a platební rozkaz bude třeba zcela či zčásti zrušit). V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se tak již nerozhoduje o povinnosti zaplatit směnku.
Z výše popsané povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu pak vyplývá, že správnost takového platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k nimž došlo až po této době, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou. Byl-li projev vůle směřující k započtení žalovaným učiněn až v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nemůže tato procesní obrana, byť by byla shledána důvodnou, zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu; jde o důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat - v tomto případě projev vůle směřující k započtení byl učiněn po vydání směnečného platebního rozkazu, ale pohledávky se setkaly v době před jeho vydáním).
Jelikož od výše uvedených závěrů (k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil též např. v rozsudku uveřejněném pod číslem 104/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v usnesení ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2006) nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, shledává závěr odvolacího soudu o tom, že k námitce započtení uplatněné žalovaným až po vydání směnečných platebních rozkazů nelze při rozhodování o tom, zda budou tyto platební rozkazy ponechány v platnosti, přihlížet, správným.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nejsou způsobilé zpochybnit ani výhrady týkající se jednak (ne)existence některých pohledávek žalobce za třetími osobami v době uzavření smlouvy o prodeji podniku, jednak tvrzené úhrady kupní ceny prostřednictvím inkasa pohledávek, které měly v souvislosti s prodejem podniku přejít na žalovaného. Uvedené skutečnosti totiž nebyly uplatněny v rámci včas podaných námitek proti vydaným směnečným platebním rozkazům a dovolací soud (stejně tak jako soudy nižších stupňů) k nim proto vzhledem ke koncentraci směnečného řízení nemohl přihlížet.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze úspěšně napadat jakékoli skutkové zjištění odvolacího soudu, nýbrž jen takové, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly nebo nevyšly ani jinak v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro (následné) právní posouzení věci.
Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud vyhodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu (ve vztahu k výši částky, která byla žalovaným dne 2. ledna 1997 zaplacena na kupní cenu prodávaného podniku) nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přitom v projednávané věci dán není.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu (v části měnícího výroku ve věci samé) zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce ani žalovaný s dovoláním neuspěli a podle obsahu spisu se k dovolání protistrany nevyjádřili.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu