ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4006.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4006/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně L. s. r. o., zastoupené Mgr. L. K., advokátem, proti žalované O. – společnosti s ručením omezeným (spol. s r. o.), zastoupené JUDr. V. M., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 128/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2007, č. j. 12 Cmo 421/2006- 222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou jejího advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2006, č.j. 45 Cm 128/2002-190, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. května 2002, č. j. 53 Sm 85/2002 – 9. Šlo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud zrušil usnesením ze dne 6. září 2005, č. j. 12 Cmo 158/2005 – 107 a věc vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že ač z protokolu o jednání u soudu prvního stupně dne 13. července 2006 neplyne, že by oba přítomní účastníci byli poučeni dle §119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, a proto mohli v souladu s ustanovením §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. i v rámci odvolacího řízení navrhovat nové důkazy a v případě žalobkyně též nová tvrzení, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně (o čemž byli v odvolacím řízení poučeni), pro žalovaného přesto i nadále platila zásada koncentrace řízení, vyjádřená v §175 odst. 4 o. s. ř., která se uplatní podle §211 o. s. ř. i pro odvolací řízení. Z toho důvodu nemohl odvolací soud hodnotit nová tvrzení žalované nezahrnutá do námitek, že smlouva o smlouvě budoucí či její část mohou být neplatné a že uplatnění směnky žalobkyní je rozporné s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku.
K námitce žalované, že směnku nepodepsala svobodně, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Aby podpis žalované na směnce byl nesvobodným projevem vůle, který by měl za následek materiální neplatnost směnečného závazku žalované, musela by být donucena k podpisu fyzicky (tj. přímo) nebo psychicky (nepřímo) tím, že by na její vůli působila bezprávná výhružka. Aby bylo možné považovat určité jednání za donucení, musel by nátlak dosahovat určité intenzity. O psychické donucení jde tehdy, je-li určité osobě či jejím blízkým vyhrožováno těžkou újmou, jako je ohrožení života, svobody nebo tělesné integrity.
Důkazní břemeno k tvrzení nesvobodného podpisu směnky tíží vždy žalovanou. Je-li směnka podepisována beze svědků, jak tomu bylo v tomto případě, je unesení důkazního břemena vždy obtížné a pokud chce žalovaná nesvobodu svého úkonu prokázat, je „v podstatě nezbytné“, aby bez prodlení po vynuceném podpisu vyhledala polici a podala trestní oznámení. Žalovaná takto v dané věci nepostupovala; směnku podepsala v postavení výstavce směnky vlastní dne 1. února 2001, avšak trestní oznámení učinil p. K., jednatel žalované, až v listopadu 2001. Kromě toho sám jednatel žalované uvedl, že mu výslovně fyzickým násilím vyhrožováno nebylo. Tvrzení žalované zpochybňuje dle názoru odvolacího soudu též skutečnost, že s žalobkyní vedla i po podpisu směnky a uzavření kupní smlouvy další jednání o případném prodeji obchodního podílu jednatele žalované ve společnosti O. s. r. o. Sama okolnost, že proti jednateli žalobkyně je vedeno trestní stíhání, případně, že již byl pravomocně shledán vinným ze spáchání přípravy k trestnému činu podvodu (viz rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. ledna 2006, č. j. 3 T 217/2003, na č. l. 159 spisu) nevypovídá nic o tom, zda směnka byla dne 1. února 2001 podepsána svobodně či nikoliv. Žalovaná tedy neprokázala tvrzenou nesvobodu při vystavení směnky.
K námitce žalované, že žalobkyně byla oprávněna uplatnit směnku pouze v případě, že by nebyl uskutečněn prodej nemovitostí žalované jako prodávající žalobkyni jako kupující, přičemž uvedený prodej se realizoval, odvolací soud uvedl, že toto tvrzení je svým obsahem tzv. kauzální námitkou podle čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“). Podle čl. I. §17 směnečného zákona, který podle čl. I. §77 téhož zákona platí i pro směnky vlastní, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Dlužník, může vznášet vůči majiteli směnky jen takové kauzální námitky, které mají původ v jeho vztahu k majiteli směnky.
Odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 6. září 2005, kde uvedl, že chce-li se žalovaná, výstavce směnky vlastní, ubránit námitkou ze svého vlastního vztahu k žalobkyni, spadající pod ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona, musí v prvé řadě konkrétně specifikovat obsah svého právního vztahu k žalobkyni, jinými slovy obsah tzv. směnečné dohody (důvod vystavení směnky), uzavřené mezi ní a žalobkyní, završené vystavením směnky a musí uvést, jakým způsobem následně důvod vystavení směnky odpadl a dále musí tato svá tvrzení prokázat. Obě potřebná tvrzení žalovaná uvedla, avšak její tvrzení o důvodu vystavení směnky bylo zpochybněno u soudu prvního stupně uvedeným tvrzením žalobkyně, že směnka měla souvislost se smluvní pokutou dohodnutou v čl. 1.4. smlouvy ze dne 21. prosince 2000 o smlouvě budoucí, jejíž výše 5,000.000,- Kč odpovídá též výši směnečného peníze.
Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně, dle kterých žalovaná dne 1. února 2001 písemně uznala tento závazek ze smluvní pokuty, přičemž žalobkyně v dopise ze dne 1. února 2001 požadovala zaplacení smluvní pokuty do 8. února 2001, tedy do dne odpovídajícího splatnosti směnky. Kromě toho jednatel žalované pan J. K. ve své výpovědi (č. l. 147 spisu) uvedl, že neví, zda se směnka nějak vázala ke smluvní pokutě ze smlouvy o smlouvě budoucí. Tím byl zásadně zpochybněn obsah směnečné dohody tvrzený v námitkách.
Odvolací soud uzavřel, že ve směnečných sporech není žalobce povinen tvrdit ani prokazovat důvod vzniku směnečného závazku žalovaného. Břemeno tvrzení s následným břemenem důkazním tíží vždy žalovaného, který musí konkrétně uvést, jak zněla a v čem konkrétně byla porušena směnečná dohoda. Žalovaná svou verzi obsahu směnečné dohody neprokázala, proto shledal odvolací soud i tuto část námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nedůvodnou. Proto napadený rozsudek podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do přípustnosti, odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., co do důvodů odkázala na §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž podrobuje kritice postup soudů obou stupňů, zejména nepřipuštění důkazů a hodnocení skutkových tvrzení. Za otázku zásadního právního významu pak považuje, zda ve směnečném řízení musí být požadavek na to, aby soud odepřel právní ochranu (§3 odst. 1 občanského zákoníku), výslovně vznesen již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Namítá, že v dané věci vznesen byl, i když v jiné formulaci, přičemž podle dovolatelky, musí mít soud uvedené hledisko na zřeteli vždy, i když se ho účastník řízení výslovně nedovolá.
Dále dovolatelka argumentuje tím, že závěry soudů obou stupňů týkající se směnečné dohody jsou nepřezkoumatelné, neboť vycházejí jen z části důkazního materiálu. Vytýká soudům obou stupňů, že pominuly přednesy žalované strany, z nichž vyplývá, že tu žádná dohoda nebyla. Napadá závěr odvolacího soudu, že směnečnou dohodou bylo zajištění smluvní pokuty ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, aniž by se současně zabýval platností této smlouvy, popřípadě alespoň neplatností ujednání o smluvní pokutě v této smlouvě obsažené.
Za další otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje, zda je v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu v případě zajišťovací směnky nezbytné vyložit důvody neexistence právního nároku, který měl být zajištěn, anebo postačuje tvrzení, že takový právní nárok tu není.
Dovolatelka navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a žádá, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatelka považuje za zásadně právně významné posouzení toho, zda se zásada koncentrace řízení vztahuje i na námitku uplatnění směnky v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku a zda je nutné již v námitkách vyložit důvody neexistence právního nároku, který měl být zajištěn směnkou, anebo postačuje tvrzení, že takový právní nárok tu není.
Předestřené otázky dovolací soud zásadně právně významnými neshledává, neboť z ustálené judikatury vyplývá, že je odvolací soud vyřešil správně (viz např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 20/2000, ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 161/2005, ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 282/2004 a ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Z toho pohledu jsou pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamné námitky, kterými dovolatelka podrobuje kritice postup soudů obou stupňů, zejména nepřipuštění důkazů a hodnocení skutkových tvrzení, stejně jako námitka, že dovolatelka rozpor uplatnění směnky s dobrými mravy namítla „i když v jiné formulaci“.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) proto dovolání přípustné není. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50% ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 19% daň z přidané hodnoty 1.957,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu