ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4024.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4024/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. M. V., CSc., jako správce konkursní podstaty úpadce B. K., proti žalované J. T., zastoupené Mgr. L. J., advokátem, o zaplacení částky 2,889.131,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 10/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006, č. j. 15 Cmo 176/2006-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 15 Cmo 176/2006-106, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 28. února 2006, č. j. 45 Cm 10/2004-73, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 2,500.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 9. května 2004 do zaplacení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 13. září 1995 byl podán věřitelský návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka B. K. (dále jen „úpadce“);
2) Dne 18. září 1996 úpadce a jeho manželka E. K. (jako dárci) a žalovaná (jako obdarovaná) uzavřeli smlouvu (dále jen „darovací smlouva“), kterou dárci převedli na žalovanou nemovitosti specifikované ve smlouvě (dále jen „nemovitosti“);
3) Žalovaná prohlášením o vkladu ze dne 2. dubna 1998 vložila nemovitosti do společnosti H. P. s. r. o., (tato společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 19. června 1998, její jednatelkou je E.K. /jedna z dárců dle darovací smlouvy/ a jedním ze společníků v době od zápisu do obchodního rejstříku do 11. července 2000 byla společnost K., s. r. o.) [viz úplný výpis z obchodního rejstříku uvedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem oddíl C, vložka 13838];
4) Nemovitosti byly v této souvislosti oceněny znaleckými posudky „na částky“ 2,547.390,- Kč, respektive 2,889.130,- Kč a dohodou žalované a zakládané společnosti byla „cena vkladu“ určena částkou 2,500.000,- Kč;
5) Usnesením ze dne 14. července 1997, sp. zn. K 124/95, prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalobce;
6) Dopisy ze dne 13. října a 10. listopadu 2003 žalobce vůči žalované uplatnil neúčinnost darovací smlouvy, oznámil jí, že peněžitou náhradu za nemovitosti ve výši 2,889.131,80 Kč „zapsal“ do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a žalovanou vyzval, aby do konce října (resp. listopadu) 2003 zmíněnou částku uhradila; výzvy nebyly žalované doručeny, když tato se na adrese, na kterou byly doručovány, nezdržovala;
7) Usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce (obsahující údaje - jméno úpadce B. K., datum prohlášení konkursu, tj. 14. července 1997, spisovou značku K 124/95 a jméno správce - Ing. M. V., CSc., bylo vyvěšeno na úřední desce Krajského soudu v Ústí nad Labem 14. července 1997 a na úřední desce Okresního soudu v Chomutově od 23. července 1997 do 25. srpna 1997;
8) Žaloba v projednávané věci byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručena 14. ledna 2004.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §13 odst. 3, §15 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb. (dále jen „ZKV“) - uzavřel, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce bylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu i na úřední desce okresního soudu, v jehož obvodu má úpadce bydliště, ve vhodném zkráceném znění a jako nedůvodnou tak vyhodnotil výhradu žalované, že „účinky prohlášení konkursu nenastaly“. Přitakal soudu prvního stupně rovněž v závěru, že darovací smlouva je neúčinný právní úkon, jakož i v tom, že za situace, kdy žalovaná již není vlastníkem nemovitostí, se žalobce po právu domáhal vrácení náhradního plnění z neúčinného právního úkonu do konkursní podstaty.
K námitce promlčení uplatněné žalovanou za odvolacího řízení s poukazem na ustanovení §118b, §119a a §205a a §211a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zdůraznil, že námitku promlčení lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení (tj. i v řízení odvolacím), nicméně v režimu neúplné apelace, o který jde i v dané věci, se odvolací soud takovou námitkou může zabývat jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. V situaci, kdy „nelze dovodit, že by nároky vyplývající z uplatněného práva žalobcem v žalobě byly promlčeny a nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nejsou ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. odvolacím důvodem, neboť je nelze podřadit pod výjimky uvedené v písmenech a) až e) tohoto zákonného ustanovení a nemohou být proto v odvolacím řízení uplatněny a odvolací soud k nim nemůže z tohoto důvodu přihlížet“, pokládal námitku promlčení „za irelevantní“, když „z důkazů provedených v prvostupňovém řízení promlčení nevyplývá“.
„Pro úplnost“ dodal, že právo správce požadovat vrácení plnění z neúčinného právního úkonu do konkursní podstaty se nepromlčuje (nebylo-li promlčeno již ke dni prohlášení konkursu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř..
Dovolatelka setrvává na námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, když nikdy nenastaly účinky prohlášení konkursu na majetek úpadce. V této souvislosti nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož bylo usnesení o prohlášení konkursu ve zkráceném znění vyvěšeno na úřední desce 14. července 1997 a současně zpochybňuje závěr o jeho náležitostech (§13 ZKV). Akcentuje, že z výroku usnesení není patrné, zda jde o prohlášení konkursu nebo vyrovnání a zda ustanovený správce je správcem konkursním nebo vyrovnávacím a poukazuje na absenci výzvy vůči věřitelům úpadce „týkající se uplatnění pohledávek“.
Dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně jí uplatněné námitky promlčení, odmítajíc názor, podle něhož se právo domáhat se vydání náhrady za plnění z neúčinných právních úkonů nepromlčuje. Potud zdůrazňuje, že jde o majetkové právo, které promlčení podléhá.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má pak rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Respektuje shora uvedené, Nejvyšší soud shledává pro účely posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamnými námitky, jimiž žalovaná zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů, podle něhož bylo usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce vyvěšeno na úřední desce soudu a obsahovalo shora uvedené údaje. V tomto směru totiž - posuzováno podle obsahu – dovolatelka namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a uplatňuje tak (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 124/2005 a přímo ve vztahu ke konkursu téhož úpadce též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1679/2007).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska jeho závěru ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou v průběhu odvolacího řízení.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neobstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož se právo správce konkursní podstaty na vrácení plnění z neúčinných právních úkonů do konkursní podstaty nepromlčuje. V době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu totiž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněném pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož není žádný zákonný důvod, pro který by bylo možno vyloučit promlčení nároku na peněžitou náhradu za plnění z neúčinného právního úkonu nebo z odporovatelného právního úkonu. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru však nemá vliv na řešení otázky (ne)přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přes výše uvedené totiž nelze přehlédnout, že závěr o nepromlčitelnosti práva správce konkursní podstaty odvolací soud učinil (jen) „pro úplnost“, když primárně uzavřel, že ze skutkového stavu zjištěného na základě důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně promlčení žalobou uplatněného „nároku“ nevyplývá. Zmíněný závěr, na němž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, jednak nebyl dovoláním zpochybněn, jednak odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Potud Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí uveřejněná pod čísly 45/2004 a 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterých formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§205a, §211a o. s. ř.) a k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. V této souvislosti zdůraznil, že systém neúplné apelace má za cíl zvýšit odpovědnost účastníků řízení (tím, že je vede k tomu, aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatnili již před soudem prvního stupně a neponechávali si je až na odvolací řízení) a ve svých důsledcích zrychlit projednávání sporů a zamezit účelovému jednání účastníků se záměrem prodlužovat soudní řízení a oddalovat konečné rozhodnutí soudu. Proto nemůže být v neprospěch žalobce, který důkazní břemeno nenese ve vztahu k promlčení práva, vznese-li žalovaný až v průběhu odvolacího řízení námitku promlčení a z okolností ve spise a skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že marně uplynula promlčecí doba. Soud nemůže k námitce vznesené v odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost. Námitka promlčení je bezdůvodná, pokud z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba.
Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu