ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.414.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 414/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené JUDr. R. D., advokátem, proti žalované JUDr. E. H., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně L. spol. s r. o. v likvidaci, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 162/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2008, č. j. 13 Cmo 470/2007-234, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.712,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2007, č. j. 58 Cm 162/2002-192, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti žalované správkyni konkursní podstaty úpadkyně L., spol. s r. o. „v likvidaci“ (dále jen „úpadkyně“) domáhala vyloučení ve výroku specifikovaného pozemku (dále jen „sporný pozemek“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Vycházeje z toho, že žalobkyně vlastnictví sporného pozemku nabyla vydržením v roce 1962, soud konstatoval, že zástavní smlouva ze dne 26. srpna 1993 (dále jen „zástavní smlouva“), kterou Ing. A. K. (dále jen „zástavce“) zastavil k zajištění závazku pozdější úpadkyně u K. b., a. s. (dále též jen „zástavní věřitelka“) mimo jiné sporný pozemek (představující fakticky část pozemku
o celkové výměře 204.917 m2 v katastrálním území O., obci J., okrese P.; dále též jen „pozemek“), je neplatná, neboť zástavce dal do zástavy cizí nemovitost, aniž by s tím vlastnice nemovitosti souhlasila.
Zároveň však dovodil, že „zástavní věřitelka, která vycházela při ověřování vlastnického práva zástavce z údajů uvedených v katastru nemovitostí, se jen velmi obtížně mohla dozvědět o tom, že o pozemku … byla vedena v předchozích letech nepřesná či duplicitní evidence“, neboť vlastnické právo zástavce k pozemku v době uzavření zástavní smlouvy nikdo (ani žalobkyně) nezpochybňoval. Za nevýznamné měl přitom zjištění, podle něhož v dřívější evidenci nemovitostí existoval duplicitní záznam, neboť pozemek byl uváděn jak ve výměře 204.917 m2 ve vlastnictví socialistické organizace, tak ve výměře 39.665 m2 jako vlastnictví právních předchůdců Ing. J. T. (ve skutečnosti šlo o uvedení výměry přídělu, který byl z pozemku přidělen rodičům jmenovaného). S poukazem na ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1994 pak uzavřel, že zástavní věřitelka přijala zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn pozemek zastavit, pročež vkladem do katastru nemovitostí vzniklo (i) ke spornému pozemku zástavní právo.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporný pozemek ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyloučil.
Odvolací soud se ztotožnil s tím, že zástavní smlouvou byla ve smyslu ustanovení
§151d odst. 1 obč. zák. zastavena cizí věc, ne však s tím, že zástavní věřitelka při uzavření zástavní smlouvy jednala v dobré víře.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2008,
sp. zn. 21 Cdo 3293/2007 (vydaný ve skutkově obdobné věci, v níž byl žalobcem Ing. J. T.) – jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – odvolací soud dovodil, že zástavní věřitelka si měla při uzavření zástavní smlouvy v katastru nemovitostí ověřit, „zda k pozemku neexistuje jiné právo, jež by zpochybnilo možnost či právo zástavce nemovitost zastavit“ a nespokojit se pouze s doklady a tvrzeními zástavce, neboť jedině tak mohla zjistit „okolnosti zápisu i jiného vlastníka k tomuto pozemku“. Vzhledem k tomu, že v době uzavření zástavní smlouvy byli k (témuž) pozemku v katastru nemovitostí evidováni dva vlastníci (zástavce k výměře 204.917 m2 a Ing. Josef Tesařík k výměře 39.665 m2), nemohla zástavní věřitelka přijmout zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn celý pozemek zastavit.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že zástavní věřitelka při uzavření zástavní smlouvy nejednala v dobré víře, „takže je zástavní smlouva neplatná … a nezpůsobila žádné účinky“, ani zajištění pohledávky za úpadkyní sporným pozemkem, pročež není dán důvod pro zahrnutí sporného pozemku do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu obsáhlé dovolání, ve kterém co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu obecně tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) a co do návrhu žádá, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka předně namítá, že žalobkyně není vlastnicí sporného pozemku. Vycházejíc z toho, že žalobkyně nemohla vlastnictví ke spornému pozemku nabýt přídělem ve smyslu zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nesouhlasí
ani se závěrem, že žalobkyně vlastnické právo ke spornému pozemku později vydržela.
Jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 21 Cdo 3293/2007,
si podle názoru dovolatelky „doposavad nepovšimly zjevného rozporu mezi žalobkyní
(i Ing. T.) uplatňovaným důvodem, z něhož se domáhá určení neexistence dobré víry zástavního věřitele … a skutečným právním důvodem vzniku jejího vlastnického práva
ke spornému pozemku.“ Dovolatelka tvrdí: „Žalobkyně … argumentuje tak, že zástavní věřitel nebyl v dobré víře při uzavření zástavní smlouvy, když mohl ze zjednodušené evidence s původem přídělový plán (nikoli však již z relevantního výpisu z katastru nemovitostí) seznat s ohledem na duplicitní záznam, že k části pozemku může existovat vlastnické právo třetí osoby – Ing. T. U žalobkyně žádný takovýto duplicitní záznam v katastrální evidenci neexistoval, přesto vztahuje existenci záznamu o přídělu třetí osoby, která je zcela odlišná od ní samé, k sobě…“.
Podle dovolatelky žalobkyně nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku „určujícím rozsudkem Okresního soudu Praha – západ v roce 2007, a to dle rozsudku vydržením, nikoli přídělem“. Duplicitní záznam o přídělu (jiné) části pozemku třetí osobě tak nemůže mít pro zástavní věřitelku ani pro soud jakoukoli relevanci,
neboť příděl nebyl důvodem vzniku vlastnického práva ke spornému pozemku. „O tom, že by v evidenci katastru existoval jakýkoli záznam či údaj týkající se vydržení části pozemku 135/2 žalobkyní nenabídla žalobkyně nikdy žádný důkaz…“.
Dovolatelka je přesvědčena, že zástavní věřitelka nemohla a ani neměla z čeho usuzovat, že žalobkyně je vydržitelem sporného pozemku. Navíc má za to, že sporný pozemek „jako v rozhodné době neoddělenou a nesamostatnou část věci, tj. pozemku
135/2“, žalobkyně ani vydržet nemohla, i kdyby sama ohledně této části v dobré víře skutečně byla.
Podle dovolatelky se nelze domáhat určení vlastnického práva ke spornému pozemku na základě jeho vydržení a poté neplatnosti zástavní smlouvy pro nedostatek dobré víry zástavní věřitelky z důvodu duplicitního záznamu o přídělu jiné části pozemku Ing. J. T., „nadto když soud příděl označil za absolutně neplatný“.
Dále dovolatelka namítá, že soud nevzal v úvahu skutečnost zřejmou z listin předložených k důkazu, „a to, že se žalobkyně přídělu vzdala“.
Konečně – domnívajíc se, že ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění stanoví nevyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře – uvádí, že zástavní věřitelka byla v rozhodné době vlastněna Českou republikou, pročež má za to, že „její jednání při uzavírání zástavní smlouvy související s ověřováním údajů poskytovaných jinou státní institucí, jíž katastr nemovitostí je, muselo nutně podléhat všem představitelným standardům a požadavkům“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem nikdy nenamítala, že by žalobkyně nebyla vlastnicí sporného pozemku, neboť ho nevydržela. Názor žalované, podle něhož z hlediska dobré víry zástavní věřitelky záleží na tom, zda vlastnické právo žalobkyně vzniklo přídělem nebo vydržením, má žalobkyně za nesprávný. Podle žalobkyně je rozhodující, že záborový proces (revize první pozemkové reformy) i přídělové řízení byly z evidence nemovitostí seznatelné. Příděly byly sice vedeny ve zjednodušené evidenci, nicméně i ta tvoří součást katastrálního operátu a zástavní věřitelka s ní mohla a měla pracovat. Žalobkyně se domnívá, že žalovaná, která namítá, že sporný pozemek jako část pozemku žalobkyně ani vydržet nemohla, zaměňuje pozemek za parcelu. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní Judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 47; dále jen „SJ 47/2001“), podle něhož je nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání je přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), není však důvodné.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že (jak na to správně ve vyjádření k dovolání upozornila žalobkyně) závěr soudů obou stupňů, že žalobkyně vlastnické právo ke spornému pozemku nabyla vydržením v roce 1962, nebyl dosud žalovanou zpochybněn. V této otázce soudy vycházely z rozsudku Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 30. října 2006, č. j. 7 C 1659/2000-167, kterým bylo vůči Ing. A. K. určeno, že žalobkyně je vlastnicí sporného pozemku. Uplatnění tvrzení (či důkazů) majících za cíl prokázat opak – že k vydržení vlastnického práva žalobkyní nedošlo – v dovolacím řízením brání §241a odst. 4 o. s. ř.
Nelze hovořit o ani tom, že sporný pozemek byl „neoddělenou a nesamostatnou částí“ pozemku. Pro posouzení této otázky není významná skutečnost, že sporný pozemek nebyl označen parcelním číslem a zanesen do evidence nemovitostí (srov. závěry
SJ 47/2001), ale to, že při jeho následném zanesení do katastru nemovitostí jej nebylo třeba z pozemku nijak vydělovat.
I dovolací soud proto při rozhodování projednávané věci vychází z toho, že žalobkyně byla v době uzavření zástavní smlouvy vlastnicí sporného pozemku.
Jelikož zástavce zastavením pozemku ve výměře 204.917 m2 dal –
bez souhlasu žalobkyně – do zástavy i sporný pozemek, je v projednávané věci rozhodující posouzení otázky, zda zástavní věřitelka byla při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, že zástavce je oprávněn pozemek zastavit (§151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy).
Jak zjistil již soud prvního stupně, v době uzavření zástavní smlouvy byli k (témuž) pozemku v katastru nemovitostí evidováni dva vlastníci – zástavce k výměře 204.917 m2 a Ing. J. T. k výměře 39.665 m2. Ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 21. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 3293/2007, přitom Nejvyšší soud formuloval
a odůvodnil závěr, podle něhož je katastr nemovitostí, jako soubor údajů o nemovitostech, třeba chápat jako celek, který úplnou informaci podává teprve ve své komplexnosti. Výpis z katastru nemovitostí je (i když pro něj platí princip materiální a formální publicity) pouze dílčím údajem z katastru nemovitostí. Dobrá víra ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák. ve vztahu ke katastru nemovitostí předpokládá, že katastr nemovitostí je také jako jediný celek vnímán
a je s ním i takto zacházeno.
Jednání v dobré víře dále předpokládá, že zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy zachová běžnou (obvyklou) míru opatrnosti. V projednávané věci měla zástavní věřitelka při obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po ní požadovat (od ní očekávat), vlastnické poměry k zástavě ověřit v katastru nemovitostí a na základě tam vedených údajů měla mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě měla zjistit, že k zástavě existuje jiné právo, které zpochybňuje možnost pozemek zastavit.
Skutečnost, komu jiné právo k zástavě svědčilo (že z katastru nemovitostí nebylo seznatelné právo žalobkyně, ale právo třetí osoby), je z pohledu projednávané věci nevýznamná. Rozhodující je, že zástavní věřitelka by při zachování obvyklé míry opatrnosti zjistila údaj, zpochybňující oprávnění zástavce pozemek zastavit. Pokud dostatečnou opatrnost nezachovala, nelze hovořit o tom, že by mohla jednat v dobré víře,
že zástavce je oprávněn věc zastavit.
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. stanoví „nevyvratitelnou domněnku“ jednání v dobré víře. Zákon dobrou víru zástavního věřitele toliko presumuje, jinými slovy stanoví vyvratitelnou domněnku, podle níž se v pochybnostech má za to, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. V projednávané věci však byla tato domněnka žalobkyní vyvrácena, když bylo naopak prokázáno, že zástavní věřitelka nezachovala při sjednávání zástavní smlouvy potřebnou míru opatrnosti a nezajistila si dostatečné podklady k posouzení toho, zda je zástavce oprávněn (celý) pozemek zastavit. Ve světle uvedeného se jeví nepřiléhavým tvrzení dovolatelky, že jednání zástavní věřitelky při uzavírání zástavní smlouvy související s ověřováním údajů z katastru nemovitostí podléhalo „všem představitelným standardům a požadavkům“.
Jelikož dovolací námitky shledal nedůvodnými, Nejvyšší soud – při absenci vad, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) ve výši 4.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a celkem s připočtením náhrady za 19 % daň z přidané hodnoty činí 5.712,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu