ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.5122.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 5122/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce V. L., zastoupeného JUDr. J. C., advokátem proti žalovaným 1) M. K., zastoupenému JUDr. P. Š., advokátem a 2) Z. S., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 178/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2006, č. j. 4 Cmo 7/2006 – 110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud ve vztahu k žalovanému 1) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2003, č. j. 5 Cm 178/2002 – 35, kterým tento soud ponechal vůči oběma žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Ostravě dne 25. března 2002 pod č. j. 4 Sm 31/2002 – 8.
Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí především uvedl, že v posuzované věci je ze směnky zřejmé, že práva z této směnky byla nepřetržitou řadou rubopisů převedena na žalobce, který je jejím řádným majitelem, a je tedy aktivně legitimován. První žalovaný se podpisem směnky jako aval za výstavce za zaplacení směnky zaručil, měl proto povinnost jejímu majiteli zaplatit, neučinil-li tak výstavce.
Jeho námitka, že kauzální závazek, k jehož zajištění směnka sloužila, zanikl, se týká vztahu výstavce směnky T. P., s. r. o. a společnosti M. L. a. s. jako remitenta a původního majitele směnky. Podle čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále též jen „směnečný zákon“), nelze k této námitce přihlížet, když první žalovaný před soudem prvního stupně netvrdil skutečnosti, z nichž by se dalo dovodit, že žalobce nabyl směnku vědomě ke škodě směnečných dlužníků. Naopak první žalovaný tvrdil, že mu o okolnostech převodu směnky není nic známo. Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, který uplatněnou kauzální námitku posoudil správně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Tvrdí, že „přesto, že existuje judikatura, která se týká možnosti obrany avalisty vůči majiteli směnky v případě, že závazek ze směnky již byl splněn,“ nelze připustit takový právní stav, aby v případě, že avalista neměl žádnou možnost ovlivnit osud směnky, „znovu plnil na vystavenou směnku, přestože vlastní dluh již neexistuje“. Namítá, rovněž, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem, když k nařízenému jednání na den 27. dubna 2006 se z důvodu nemoci řádně a včas omluvil a požádal, aby jednání bylo odročeno. V postupu soudu spatřuje vadu řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř. K tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2006 sp. zn. 20 Cdo 2056/2000 a nález Ústavního soudu ze dne 17. července 2002 sp. zn. II. ÚS 145/02 a dále sp. zn. I. ÚS 18/04. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Námitky, jimiž vytýká odvolacímu soudu, že mu odňal možnost jednat před soudem, nejsou od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem.
Nadto Nejvyšší soud dodává, že jak patrno z úředního záznamu ve spisu na čl. 105, dovolatel sice svoji neúčast u jednání konaného 27. dubna 2006 v 10.15 hodin řádně omluvil, avšak o odročení jednání nepožádal. Pouhá omluva nepřítomnosti u jednání nezahrnuje žádost o odročení jednání z důležitého důvodu ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. Jestliže odvolací soud projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, postupoval v souladu s ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. a nelze dovodit, že by žalovanému byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25).
Po právní stránce zásadně významným pak nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěry, zda prvnímu žalovanému přísluší námitka zániku kauzy směnky. Podle ustanovení čl. I §17 směnečného zákona, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.
Výkladem ustanovení čl. I §17 směnečného zákona co do rozsahu námitek příslušejících směnečnému rukojmímu vůči majiteli indosované směnky se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Tak v rozsudku ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož směnečný ručitel sice nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta, může však uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. V rozsudku ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod číslem 94, dále uzavřel, že avalista nemůže uplatnit vůči majiteli směnky námitky příslušející výstavci směnky vlastní vůči jejímu prvnímu majiteli ani tehdy, nabyl-li tento majitel směnku nepoctivě, tj. jednal-li vědomě ke škodě dlužníka.
Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je tak se shora uvedenými závěry v souladu a přípustnost dovolání proto založena není.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu