ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.850.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 850/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. L. K., proti žalovanému JUDr. P. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. h. a. s. „v likvidaci“, zastoupenému Mgr. R. G., advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 Cm 26/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cmo 195/2004-239, takto:
I. Dovolání proti třetímu až pátému výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cmo 195/2004 239, o nákladech řízením a o soudním poplatku, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cmo 195/2004 239, se zrušuje v prvním měnícím výroku o věci samé a ve třetím až pátém výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku. Dále se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2001, č. j. 33 Cm 26/2001-28, v prvním vyhovujícím výroku o věci samé a ve třetím výroku o nákladech řízení.
III. V rozsahu, v němž byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny ve výrocích o věci samé, se řízení zastavuje.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě na základě žaloby R. z., spořitelního a úvěrního družstva, směřující vůči žalovanému Doc. Ing. J.V., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. h. a. s. „v likvidaci“, určil, že žalobce má v konkursu úpadkyně pohledávku ve výši 32.289.956,49 Kč (bod I. výroku), v rozsahu, v němž se žalobkyně dále domáhala určení existence své pohledávky co do dalších částek (32.289.956,49 Kč a 30.391.417,30 Kč) žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud vyšel z toho, že žalobce ve skutečnosti do konkursu vedeného na majetek úpadkyně přihlásil pouze částku 62.681.373,79 Kč, u částky 32,289.956,49 Kč však uvedl dva samostatné právní důvody (směnku a převzetí dluhu), z nichž ke zjištění pohledávky stačí, obstojí-li jen jeden z nich.
Ve vztahu k vyhovujícímu výroku rozsudku se soud zabýval smlouvou o převzetí dluhu ze smlouvy o úvěru ve výši 32.289.956, 49 Kč uzavřené mezi pozdější úpadkyní, žalobcem a Mgr. V. dne 25. října 1999 (dále též jen „smlouva o převzetí dluhu“), kterou pokládal za platnou. To, zda pozdější úpadkyně dluh převzala nebo k němu pouze přistoupila, nepokládal za rozhodné, s tím, že v obou případech by byla žalobcovým dlužníkem a prokázala existenci pohledávky za úpadkyní jak z titulu smlouvy, tak z titulu směnky, ovšem s tím, že pohledávku lze uznat toliko z jednoho titulu.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba žalobce, aby bylo určeno, že má na základě úvěrové smlouvy ze dne 25. dubna 1999 vůči úpadkyni pohledávku ve výši 32,289.956,49 Kč (první výrok).
V zamítavém výroku o věci samé v napadené části co do částky 30.391.417,30 Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom „správném“ znění, že žaloba žalobce, aby bylo určeno, že má za úpadkyní pohledávku ve výši 30.391.417,30 Kč z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o budoucím splácení dluhu ze dne 25. října 1999, se zamítá (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok) a o soudním poplatku z odvolání (pátý výrok).
Odvolací soud o věci již rozhodoval jako s novým žalobcem s JUDr. L. K., jenž sporné pohledávky nabyl postoupením a o jehož procesním nástupnictví bylo rozhodnuto v konkursu vedeném na majetek úpadkyně. Na místě žalovaného již odvolací soud jednal s JUDr. P. K., jenž se v mezidobí stal novým správcem konkursní podstaty úpadkyně.
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku dále odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Původní žalobce (spořitelní a úvěrní družstvo) jako věřitel uzavřel s Mgr. V. V. (svým členem) jako dlužníkem dne 24. května 1999 smlouvu o úvěru (sepsanou formou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti), doplněnou dodatky č. 1 a 2, na jejímž základě poskytl jmenovanému úvěr ve výši 32 miliónů Kč (dále též jen „úvěrová smlouva“).
2/ Původní žalobce, Mgr. V. V. a pozdější úpadkyně uzavřeli dne 25. října 1999 smlouvu o převzetí dluhu, na základě které pozdější úpadkyně se souhlasem původního žalobce coby věřitele převzala závazek Mgr. V. z úvěrové smlouvy ve výši 32.289.956,49 Kč, s tím, že jde o vykonatelnou pohledávku.
3/ Původní žalobce přihlásil pohledávku označenou pod bodem 2/ do konkursu vedeného na majetek úpadkyně jako vykonatelnou. Správce konkursní podstaty vykonatelnost pohledávky neuznal a při přezkumném jednání dne 12. ledna 2001 pohledávku popřel.
Odvolací soud dovodil, že smlouva o převzetí dluhu byla uzavřena dle §531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a měnící (první) výrok svého rozsudku o věci samé pak odůvodnil tím, že jde o smlouvu absolutně neplatnou.
Potud odkázal na ustanovení §3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech (ve znění platném ke dni uzavření smlouvy o převzetí dluhu), o tom, že družstevní záložna je oprávněna poskytnout úvěry (pouze) svým členům. Souhlasila-li družstevní záložna se záměnou dlužníka, v jejímž důsledku se stal jejím dlužníkem „nečlen“, dopustila se tímto úkonem obcházení zákona, konkrétně výše označeného ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. Toto ustanovení brání nejen tomu, aby úvěr byl poskytnut „nečlenovi“, nýbrž i tomu, aby se dlužníkem stal namísto člena záložny někdo jiný.
Takový souhlas je proto úkonem absolutně neplatným dle §39 obč. zák., čímž se stala neplatnou i celá smlouva o převzetí dluhu. hodlal-li původní žalobce „ošetřit stav“, kdy dlužník Mgr. V. V. nebyl schopen dluh z úvěru uhradit, měl tak podle odvolacího soudu učinit postupem dle §531 odst. 2 obč. zák. (kdy by se vedle původního dlužníka ocitl formou kumulativní intercese další dlužník).
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výrokům o nákladech řízení a o soudním poplatku podal žalobce dovolání, jež je z obsahového hlediska kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“), požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí v napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o převzetí dluhu je absolutně neplatná pro obcházení zákona č. 87/1995 Sb., maje za nesprávný výklad §3 odst. 1 písm. b/ tohoto zákona. Podstatu jeho dovolací argumentace - opírající se o dikci §524 a §531 obč. zák. - lze shrnout tak, že v záměně osob na straně dlužníka nelze spatřovat obcházení označeného ustanovení, nebylo-li prokázáno, že rovněž úvěr poskytnutý členu spořitelního a úvěrního družstva byl určen pro nového dlužníka, který členem družstva není.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje dovolání odmítnout (maje za to, že v něm chybí vůle dovolání podat), potažmo zamítnout (jako nedůvodné). Dovolatel podle žalovaného nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že družstevní záložna může poskytnout úvěr toliko svému členovi a pouze ten může být z této smlouvy zavázán. Namítá pouze, že závazek nepřevzal v celém rozsahu, kterážto námitka neobstojí, neboť smlouvou o převzetí dluhu převzal dovolatel celý dluh z úvěrové smlouvy, takže by (nebýt neplatnosti tohoto úkonu) beze zbytku vstoupil do povinnosti původního dlužníka poskytnutý úvěr vrátit.
„Pro úplnost“ žalovaný dodal, že úvěrová smlouva mohla být platně uzavřena jen se členem záložny. Soud prvního stupně (jenž tak měl učinit z úřední povinnosti) tuto otázku nezkoumal; odvolací soud sice jeho pochybení nenapravil (ač na to bylo v odvolacím řízení poukazováno), správně však žalobu zamítl.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 (podle občanského soudního řádu ve stejném znění o odvolání rozhodoval odvolací soud).
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelovo podání (oproti mínění žalovaného) za řádné dovolání má (záměr napadnout tímto mimořádným opravným prostředkem označené výroky rozsudku odvolacího soudu je v něm jasně projeven). Odvolací soud pak výslovně vychází i z toho, že původní dlužník byl členem družstevní záložny.
V rozsahu, v němž toto dovolání výslovně směřuje proti třetímu až pátému výroku napadeného rozhodnutí, je Nejvyšší soud nicméně bez dalšího odmítl podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (k výrokům o nákladech řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a k výroku o soudním poplatku srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 29 Cdo 113/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti (prvnímu) měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dle ustanovení §531 obč. zák., kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal (odstavec 1). Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka (odstavec 2).
V této podobě platila citovaná ustanovení občanského zákoníku v době uzavření úvěrové smlouvy i smlouvy o převzetí dluhu a jde i o stávající znění zákona.
Podle ustanovení §1 zákona č. 87/1995 Sb. v původním, nenovelizovaném znění, jež platilo v době uzavření úvěrové smlouvy i smlouvy o převzetí dluhu (dále též jen „v rozhodném znění“), tento zákon upravuje postavení a činnost spořitelních a úvěrních družstev (dále jen „družstevní záložna“), pojištění vkladů členů v družstevních záložnách a dohled nad činností a hospodařením družstevních záložen (odstavec 1). D. z. je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž se rozumí přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách, a které dále poskytuje svým členům další služby pro uspokojování jejich potřeb (odstavec 3). D. z. je oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem (odstavec 6).
Z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb. (v rozhodném znění) se dále podává, že k činnostem, jež je družstevní záložna oprávněna vykonávat, náleží též poskytování úvěrů jejím členům (slovy písmene b/ je oprávněna /…/ „poskytovat úvěry svým členům“).
Poslanecký návrh pozdějšího zákona č. 87/1995 Sb. projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém prvním volebním období 1993 - 1996 jako tisk č. 1197. V obecné části důvodové zprávy se jako „třetí rys“ družstevní záložny uvádí, že „produkty své činnosti, nabízí a poskytuje jen členům, přičemž soubor činností, které může družstevní záložna vykonávat, je různou měrou, avšak vždy, omezen zákonem“. Ve zvláštní části důvodové zprávy se k §3 poslaneckého návrhu zákona uvádí, že „tímto zásadním ustanovením se taxativně uvádí, jaké činnosti je oprávněna družstevní záložna vykonávat a stanoví se, že tyto činnosti lze vykonávat jen pro své členy. Dále se uvádí taxativní výčet dalších činností, které je povoleno vykonávat v rámci hospodaření a dosahování účelu, pro který jsou družstevní záložny zakládány“.
Jakkoli text poslaneckého návrhu zákona doznal v průběhu projednávání v Poslanecké Sněmovně v §3 odst. 1 změn, když původně určoval, že „družstevní záložna je oprávněna vykonávat pouze pro své členy jen tyto činnosti: (…) b/ poskytovat úvěry, lze (po srovnání podoby obou verzí §3 odst. 1) z pasáží citovaných z důvodové zprávy usuzovat na záměr zákonodárce zajistit, aby finanční prostředky poskytované spořitelními a úvěrními družstvy sloužily výhradně potřebám jejich členů.
Žádné z těchto ustanovení ani žádné jiné ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. však nezakazuje, aby splacení poskytnutého úvěru bylo provedeno třetí osobou, která členem družstva není. Takovýto postup se výše zmíněnému nijak neprotiví, neboť tím, že určitá osoba poté, co byl členu družstevní záložny poskytnut úvěr, a poté, co se závazek člena poskytnutý úvěr družstevní záložně vrátit, stal splatným, převzala (jako někdo, kdo není členem družstevní záložny) závazek splnit dluh za člena družstva, nedošlo ke změně v osobě oprávněné k čerpání (již) poskytnutého úvěru.
Jinými slovy, výše citovaná ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. (v rozhodném znění) vymezují okruh osob, jimž mohou družstevní záložny poskytovat úvěry, nikoli osoby, jež mohou (musí) poskytnutý úvěr splatit. To ostatně připouští v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, podle jehož názoru je sice neplatné ujednání podle §531 odst. 1 obč. zák., avšak právně dovolené by bylo ujednání dle §531 odst. 2 obč. zák. (v jehož důsledku by úvěr opět mohla beze zbytku splatit i jiná osoba než člen družstva). Výklad podaný odvolacím soudem by nadto mohl platit jen po dobu, po kterou by družstevní záložna byla věřitelem pohledávky z úvěrové smlouvy. Není totiž nikterak vyloučeno, aby se družstevní záložna zbavila rizikové (včas nesplacené) pohledávky z úvěru poskytnuté jejímu členu (k rizikovým pohledávkám družstevní záložny srov. mutatis mutandis též závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2008, sp. zn. 29 Odo 324/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2008, pod číslem 154) tím, že ji postoupí za úplatu jiné osobě ve smyslu §524 a násl. obč. zák. Kdyby k převzetí dluhu došlo po změně v osobě věřitele (družstevní záložny), zjevně by argumentaci založenou na obcházení zákona nebylo možné nalézt.
Nejvyšší soud uzavírá, že úvaha o obcházení zákona by byla namístě, kdyby vyšlo najevo, že cílem celé transakce (uzavření úvěrové smlouvy a následně i smlouvy o převzetí dluhu) od počátku bylo zajistit, aby úvěr poskytnutý družstevní záložnou čerpal (pro své potřeby využil) někdo jiný, než její člen. Takový úsudek však ze zjištěného skutkového stavu věci neplyne (a nic takového nebylo v řízení ani tvrzeno).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy ve světle výše podaného výkladu správné není a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud tudíž, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v (prvním) měnícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušil.
V průběhu dovolacího řízení byl konkurs na majetek úpadkyně zrušen po splnění rozvrhového usnesení (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2009, které nabylo právní moci 25. března 2009). Jakmile nastal účinek zrušení konkursu na majetek úpadkyně (srov. §44 až §45 ZKV), pominuly též důvody vést dále incidenční spor o určení pravosti sporné pohledávky. Skončení konkursního řízení má za následek neodstranitelný nedostatek podmínek tohoto řízení (řízení, které spor vyvolalo, zde již není), vyvolávající v této věci nutnost postupu podle §104 odst. 1 o. s. ř. (srov. k tomu shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto zrušil v prvním vyhovujícím výroku o věci samé a ve třetím výroku o nákladech řízení i rozsudek soudu prvního stupně a řízení o určovací žalobě v popsaném rozsahu zastavil.
Nejvyšší soud se zřetelem k výše popsaným účinkům zrušení konkursu pokládá za vhodné doplnit, že v rozsahu, v němž se žalobce s pohledávkou, ohledně které bylo jeho dovolání důvodné, měl podílet na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadkyně (tedy ohledně částky, kterou by při zjištění pohledávky v konkursu při rozvrhu dostal) se může jejího vyplacení domáhat (z lepšího práva) vůči těm věřitelům, kteří podle rozvrhového usnesení obdrželi (v poměrném rozsahu) tuto částku na jeho úkor.
Výrok o nákladech řízení před soudy všech stupňů je odůvodněn celkovým výsledkem sporu (v němž v zásadě neuspěla převažující měrou žádná ze sporných stran) a vychází z ustanovení §25a odst. 1 ZKV a dále z ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 a §146 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu