ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.1336.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1336/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně B., a. s., zastoupené Mgr. T. R., advokátem, proti žalovaným 1/ Mgr. Ing. S. H., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně A. s. r. o., 2/ K., a. s., a 3/ Ing. M. K., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 Cm 53/2001, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2004, č. j. 33 Cm 53/2001-192, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. dubna 2004, č. j. 33 Cm 53/2001-234, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2006, č. j. 3 Cmo 95/2004, 3 Cmo 96/2004 - 274, takto:
I. Řízení o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2004, č. j. 33 Cm 53/2001-192,ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. dubna 2004, č. j. 33 Cm 53/2001-234, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2006, č. j. 3 Cmo 95/2004, 3 Cmo 96/2004 - 274, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem ze dne 6. února 2004, ve znění tamtéž označeného doplňujícího rozsudku ze dne 5. dubna 2004, Krajský soud v Ostravě na základě žaloby společnosti B., a. s. směřující proti 1/ správkyni konkursní podstaty úpadkyně A. s. r. o., 2/ společnosti K., a. s. a 3/ Ing. M. K., vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně budovu a pozemky parcelních čísel, blíže konkretizované v rozsudku (bod I. výroku rozsudku a bod I. výroku doplňujícího rozsudku).
Dále soud zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovaným určení pravosti pohledávek ve výši 3.642.588,70 Kč a 3.480.963,- Kč (body II. a III. výroku rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (body IV. až VI. výroku rozsudku a bod III. výroku doplňujícího rozsudku).
Soud se při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku na vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zabýval právními účinky kupní smlouvy kterou pozdější úpadkyně (jako prodávající) uzavřela dne 9. července 1999 se žalobkyní (jako kupující) a jejímž předmětem byl prodej sporných nemovitostí (dále též jen „kupní smlouva“) za kupní cenu v celkové výši 10.540.113,24 Kč (bez daně z přidané hodnoty), z čehož cena budovy činila 2.337.910,- Kč a cena ostatních nemovitostí (cena pozemků) činila 7.002.830,- Kč. Přitom uzavřel, že:
1/ Správkyně konkursní podstaty úpadkyně byla oprávněna sepsat nemovitosti podle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV do konkursní podstaty úpadkyně bez zřetele k tomu, že ustanovení §6 ZKV v podobě, jež výslovně umožňuje sepis majetku z neúčinných úkonů dlužníka, bylo vtěleno do zákona o konkursu a vyrovnání až novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. Dodal, že označená novela pouze výslovně stanovila to, co již dříve bylo dovozováno výkladem.
2/ Pro závěr, že k převodu vlastnictví k nemovitostem došlo ve lhůtě dle ustanovení §15 odst. 1 ZKV, je určující, že návrh na vklad vlastnického práva žalobkyně podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí byl podán 13. října 1999 (k tomuto datu nastaly i právní účinky vkladu) a vzhledem k tomu, že návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně byl podán 11. února 2000, uvedený úkon do této lhůty spadá.
3/ Kupní smlouva je platná. K námitce správkyně konkursní podstaty úpadkyně uvedl, že nepovažuje za rozhodné, že vůle smluvních stran (případně) nesměřovala k trvalému převodu vlastnického práva na žalobkyni a potud odkázal např. na tzv. zpětný leasing (jehož podstatou je že původní vlastník věc prodá a současně se stane jejím leasingovým nájemcem s perspektivou zpětného nabytí vlastnictví).
4/ Kupní smlouva není neúčinná ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV. Tuto neúčinnost nezpůsobuje skutečnost, že dlužník uspokojil věřitele vydáním zástavy (potud soud odkázal na ustanovení §165 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“ a na ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. /ve znění účinném v roce 1999/), nadto v situaci, kdy pozdější úpadkyně měla možnost převod odvrátit zaplacením dluhu nebo získat nemovitosti zpět (podle nájemní smlouvy uzavřené se žalobkyní 9. července 1999). Kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek ani co do výše sjednané kupní ceny a vylučovací žaloba je proto důvodná.
Zamítavý výrok co do požadavku na určení pravosti pohledávek žalobkyně odůvodnil soud předchozím závěrem o platnosti kupní smlouvy, podle níž jsou všechny pohledávky žalobkyně vyrovnány převodem nemovitostí na žalobkyni.
Proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku) podali odvolání všichni žalovaní. Odvolání druhé a třetího žalovaných Vrchní soud v Olomouci odmítl podle §218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) usnesením ze dne 1. února 2006, č. j. 3 Cmo 95/2004, 3 Cmo 96/2004-255, poukazuje na to, že vylučovací žaloba směřovala jen vůči první žalované (správkyni konkursní podstaty úpadkyně).
O odvolání první žalované (jež se týkalo i závislých výroků o nákladech řízení) rozhodl Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. a doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. K tomu dodal, že vzhledem k obsahu odvolání dále zaměřil svou pozornost na posouzení otázky platnosti a účinnosti kupní smlouvy, akcentuje současně, že vzhledem k §118b o. s. ř. bylo možné v dané věci přihlédnout jen k těm právně významným skutečnostem, jež účastníci uplatnili do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (nebo které do tohoto okamžiku alespoň vyšly najevo). Na tomto základě uzavřel, že:
1/ Je bez právního významu, zda pohnutkou k uzavření kupní smlouvy byla snaha (smluvních stran) o vypořádání vzájemných pohledávek nebo jakýkoli jiný cíl smlouvou sledovaný.
2/ Lze též přisvědčit soudu prvního stupně, že ani nabytí vlastnického práva s úmyslem neponechat si předmět koupě trvale pro sebe, nemůže zpochybnit platnost kupní smlouvy. Účelem kupní smlouvy je toliko převod vlastnictví k předmětu koupě z prodávajícího na kupujícího a zákon nestanoví (ve smyslu §588 a násl. obč. zák.) žádné další podmínky či omezení ohledně uvažované doby, po kterou hodlá nabyvatel věc vlastnit. Je tedy „nepochybně“ představitelné (a zákonu neodporující), aby kupující nabyl vlastnictví k věci na dobu časově již předem omezenou, s tím, že budou-li splněny sjednané podmínky, bude vlastnictví věci převedeno na jinou (od kupujícího odlišnou) osobu, a to i na původního vlastníka věci. Odvolací soud měl v této souvislosti za případný odkaz soudu prvního stupně na institut tzv. zpětného leasingu, připomínaje současně, že jde jen o příměr užitý na podporu názoru o platnosti kupní smlouvy a nikoli o kvalifikaci závazkového vztahu smluvních stran v dané věci.
3/ V souzené věci nešlo o sjednání tzv. propadné zástavy, když kupní smlouva byla uzavřena v době, kdy žalobkyni již vzniklo právo na uspokojení ze zástavy. Takovému postupu nebrání úvahy, jež se pojí k institutu tzv. propadné zástavy, uvedl odvolací soud, dovolávaje se potud závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005 sp. zn. 29 Odo 928/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2005, pod číslem 27.
4/ Platnost kupní smlouvy není dotčena ani v důsledku údajně neurčitě specifikovaného příslušenství převáděných nemovitostí. Použité zkratky „HIM“ a „DHIM“ jejichž prostřednictvím bylo identifikováno příslušenství nemovitostí v článku II. kupní smlouvy, představují obecně užívané (a tedy srozumitelné) označení pro hmotný (respektive drobný hmotný) investiční majetek. Navíc závěr, že předmět kupní smlouvy není co do příslušenství nemovitostí určitě a srozumitelně identifikován, což činí kupní smlouvu neplatnou dle §37 obč. zák., lze učinit až na základě zjištění, že příslušenství má být představováno právě nemovitostmi (pouze pro tento případ předepisuje zákon - v §46 odst. 1 obč. zák. - písemnou formu právního úkonu). Zkoumat dále projevenou vůli smluvních stran směrem k identifikaci jednotlivých movitých věcí a zabývat se platností smlouvy v tomto ohledu však již nebylo možné, neboť rozhodující skutečnosti (umožňující posouzení této otázky) neuplatnila první žalovaná ve lhůtě plynoucí z §118b o. s. ř. a tyto ani jinak nevyšly v řízení najevo.
5/ Poměřovat - pro účely posouzení neúčinnosti kupní smlouvy ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV - sjednanou kupní cenu s cenou určenou podle předpisů o oceňování majetku nemá žádný smysl (potud odvolací soud poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 162). Výše obvyklé ceny nebyla uspokojivě zjištěna znaleckými posudky (když žádný z nich tuto cenu nestanoví) a podle výpovědi svědka Č. se žalobkyni nepodařilo nemovitosti zpeněžit v době bezprostředně následující po uzavření kupní smlouvy ani za cenu dosahující výše kupní ceny sjednané v kupní smlouvě. Proto nelze uzavřít, že šlo o kupní smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek. Na tomto závěru nemohou dle odvolacího soudu ničeho změnit ani první žalovanou předložené „nabídky“ na odkup nemovitostí, jež první žalovaná obdržela v roce 2001; ty vzhledem k době, kdy byly učiněny, nevypovídají ničeho o obvyklé ceně nemovitostí v rozhodné době a nejsou cenou dosaženou při prodeji stejného či obdobného majetku.
První žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka v dovolání nejprve obsáhle popisuje důvody, které ji vedly (ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV) k soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně (srov. body III. až V. dovolání). Posléze vyslovuje nesouhlas se závěry napadených rozhodnutí, majíc je za nesprávná a nespravedlivá.
Dovolatelka především tvrdí, že v řízení byl prokázán prodej nemovitostí za nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena s ornou půdou o výměře cca 10.000 m2, totiž činila 10.540.113,24 Kč a cena čerpací stanice bez orné půdy (pouze stavba s pozemkem a technologií) činila dle kupní smlouvy 3.537.283,24 Kč. Přitom obecná (tržní) cena (rozuměj stavby s pozemkem a technologií) dle znaleckého posudku Ing. V. (znalce ustanoveného soudem) byla stanovena částkou 15.525.000,- Kč, tedy pětkrát vyšší než kupní cena. Znalecký posudek Ing. U. pak stanovil tržní cenu nemovitostí na 19 miliónů Kč. K tomu dovolatelka cituje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 130/2004 závěry týkající se nápadně nevýhodných podmínek.
Z odůvodnění jeho rozsudku je podle dovolatelky zřejmé, že odvolací soud pokládal sjednanou kupní cenu za odpovídající znaleckému posudku vypracovanému Ing. T. (jenž všechny nemovitosti ocenil částkou 9.340.740,- Kč) pro účely (jen) daně z převodu nemovitostí.
Odvolací soud - pokračuje dovolatelka - naopak nevzal v úvahu skutečnost, že obecná (tržní) cena dle znaleckého posudku Ing. V. (znalce ustanoveného soudem) byla stanovena částkou 15.525.000,- Kč a že po prohlášení konkursu se o čerpací stanici začali zajímat „potencionální“ kupci, kteří nabízeli částky kolem 20 miliónů Kč (přitom dovolatelka poznamenává, že tyto nabídky byly založeny spisu, avšak soud je nečetl k důkazu). Napadená rozhodnutí tak podle dovolatelky jednostranně zvýhodňují žalobkyni.
Dále se dovolatelka vyjadřuje k problematice tzv. „propadlé“ zástavy (správně má jít o tzv. propadnou zástavu), uvádějíc, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s hmotným právem, jsou-li odůvodněna tím, že zástavnímu věřiteli lze po splatnosti pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitosti tuto zástavu (nemovitost) převést.
Dovolatelka potud odkazuje na ustanovení §151a obč. zák., ve znění účinném do 31. srpna 1998 a do 31. března 2000, na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 30, ročníku 2003, části I., pod pořadovým číslem 47 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2359/2000 (jde o usnesení ze dne 17. července 2001, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), z nějž cituje.
Z ustanovení §151a obč. zák. (v rozhodném znění) je podle dovolatelky zřejmé, že zástavní věřitel má právo se uspokojit ze zástavy, což může realizovat zákonným způsobem tak, že poté, co získá vykonatelný titul, může podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci, případně (u soudcovského zástavního práva) na dražbu. Realizace zástavního práva tak, že zástavní věřitel nabyde zastavenou věc, není podle dovolatelky možná.
Za jediný možný a legální způsob převodu zajištěné věci považuje dovolatelka zajišťovací převod práva. Způsob, jakým nemovitosti nabyla žalobkyně, má dovolatelka za protiprávní a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že realizace zástavního práva převodem zastavené nemovitosti je správná, jelikož k převodu věci došlo až po splatnosti zajištěné pohledávky. Takový názor podle dovolatelky odporuje označenému nálezu Ústavního soudu i §151a obč. zák., neboť pro absolutní neplatnost takové smlouvy není podstatné, kdy se uzavře zástavní smlouva, na jejímž základě zástava propadne, nýbrž to, že k uspokojením zástavního věřitele došlo propadnutím zastavené věci.
Tím, že soudy neshledaly v nabytí zastavené věci žalobkyní absolutně neplatný právní úkon dle §39 obč. zák., porušily dle mínění dovolatelky články 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dále též jen „Listina“) a článek 90 Ústavy.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že soudy nižších stupňů řešily věc v rozporu s hmotným právem, s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 21 Cdo 2359/2000 a 29 Odo 130/2004) a s judikaturou Ústavního soudu (nálezem sp. zn. II. ÚS 119/01).
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako neopodstatněné. K nápadně nevýhodným podmínkám žalobkyně uvádí, že rozdělení celkové kupní ceny (10.540.113,24 Kč) na tři nestejné části bylo mezi účastníky kupní smlouvy čistě formální otázkou, že pro posouzení případných nápadně nevýhodných podmínek je podstatná celková výše kupní ceny a že znalecký posudek Ing. V. určil tržní cenu všech pozemků (včetně toho, jenž byl zastavěn čerpací stanicí) částkou 1.201.420,- Kč. Skutkové závěry soudů nižších stupňů o výši kupní ceny pak Nejvyšší soud není u dovolání, jež má být přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., oprávněn přezkoumávat.
K tzv. propadné zástavě žalobkyně uvádí, že dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2359/2000 odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131 (z nějž žalobkyně cituje).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolatelka dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (z nichž je ovšem vyloučeno uvažovat o dovolacím důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.), posuzováno podle obsahu však jde o kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b o. s. ř.
Úvodem Nejvyšší soud rovněž připomíná, že i s ohledem na výsledek odvolacího řízení ve vztahu ke druhé žalované a třetímu žalovanému probíhá na dovolací úrovni spor již jen mezi žalobkyní na straně jedné a dovolatelkou na straně druhé, takže změny týkající se postavení dalších žalovaných (konkrétně skutečnost, že na majetek druhé žalované byl 31. srpna 2009 prohlášen konkurs podle insolvenčního zákona, se již do rozhodování dovolacího soudu v této věci nepromítají.
V rozsahu, v němž je dovoláním napaden rozsudek soudu prvního stupně, není dána funkční příslušnost soudu k projednání dovolání; řízení o takovém podání proto Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v dané věci přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Důvod založit přípustnost dovolání dle označeného ustanovení (tak, že dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá ve vztahu k otázce týkající se tzv. propadných zástav; potud je totiž napadané rozhodnutí v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
K závěru, že nemá důvod založit přípustnost dovolání pro řešení této otázky, dospěl Nejvyšší soud již proto, že dovolání se ani nepokouší polemizovat se závěry obsaženými rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 928/2003, na který napadené rozhodnutí výslovně odkazuje a který uvedenou otázku zodpovídá shodně s odvolacím soudem. Dovolání toto rozhodnutí (z nějž napadené rozhodnutí vychází) ignoruje, takže ani Nejvyšší soud neshledává potřebu - vedle prostého odkazu na ně - opakovat a rozvíjet dále argumentaci v rozhodnutí obsaženou (z níž dále vychází i rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 15/2007 a 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, že nejde ani o rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01 (jenž se pojí s jinou situací), je v daných souvislostech očividný.
Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným k prověření výkladu odvolacího soudu vážícího se k ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, maje za to, že potud je napadené rozhodnutí v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 130/2004.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
V rozsudku sp. zn. 29 Odo 130/2004 Nejvyšší soud vysvětlil, že pro závěr o tom, zda dlužník ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV (v rozhodném znění) převedl věci ze svého majetku na jinou osobu za nápadně nevýhodných podmínek, je určující srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou.
Soud prvního stupně měl pro účely prověření kupní ceny sjednané v kupní smlouvě z 9. července 1999 k dispozici znalecký posudek Ing. T. z 21. června 1999 (předložený žalobkyní), v němž byly nemovitosti oceněny částkou 9.340.740,- Kč, dále znalecký posudek Ing. U. ze 4. dubna 2001 (předložený dovolatelkou), v němž byly nemovitosti oceněny k 13. říjnu 1999 částkou 19 miliónů Kč a konečně znalecký posudek Ing. V. z 5. února 2003 (vyhotovený na pokyn soudu), v němž byla obvyklá cena nemovitostí k 9. červenci 1999 stanovena za použití výnosové metody částkou 15.525.000,- Kč a za použití metody nákladového ocenění částkou 11.294.539,- Kč.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého výše obvyklé ceny nebyla uspokojivě zjištěna znaleckými posudky (když žádný z nich tuto cenu nestanoví), dokládá, že odvolací soud ve skutečnosti na požadavek srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou rezignoval.
V situaci, kdy se znalecké posudky předložené stranami sporu výrazně lišily, vyšla potřeba prověření sjednané kupní ceny znalcem ustanoveným soudem zjevně najevo ještě před prvním jednáním, jež se ve věci konalo (ještě před tímto prvním jednáním byl takový znalec /Ing. V./ soudem ustanoven a znalecký posudek mu byl zadán). Neměl-li odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) výsledky znaleckého dokazování provedeného soudem za dostatečně spolehlivé pro srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou a neučinil-li současně skutkově podložený závěr, podle kterého obvyklou cenu znaleckým dokazováním nelze zjistit, pak rozhodně nemohl zkoumání této otázky (pro výsledek sporu určující) ukončit pouhým konstatováním, že znaleckými posudky nebyla obvyklá cena uspokojivě zjištěna (nadto bez vysvětlení, v čem tyto posudky, zvláště pak posudek znalce ustanoveného soudem, nemá za uspokojivé).
Takový postup odvolacího soudu ve skutečnosti vedl k tomu, že úvahu o tom, zda je kupní cena srovnatelná s cenou obvyklou, nebylo možné za daných skutkových poměrů vyslovit.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. září 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu