ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1029.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1029/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2009 o dovolání obviněné PhDr. A. U., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 61 To 470/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 160/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné PhDr. A. U. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 19 T 160/2007, byla obviněná PhDr. A. U. uznána vinnou trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustila tím, že
1) v době od 10. 4. 2007 do 24. 4. 2007 opakovaně několikrát denně telefonicky kontaktovala pracovníky trestní kanceláře Krajského soudu v Praze, kdy slovně napadala předsedkyni senátu 1 T JUDr. E. M. výrazy „krávo, svině“, přičemž v průběhu hovoru poškozené dále přála nemoc, smrt, smrt jejích dětí a další tragédie s tím, že dne 24. 4. 2007 při rozhovoru s pracovnicí trestní kanceláře L. J. uvedla, že JUDr. M. zabije, když tento výrok slyšel i v místnosti přítomný Mgr. P. S., a tohoto jednání se dopouštěla v souvislosti s výkonem funkce JUDr. M. ve věci vedené u Krajského soudu Praha pod sp. zn. 1 T 7/2005, v níž byl vyhlášen odsuzující rozsudek nad jejím manželem,
2) dne 24. 4. 2007 v době kolem 09,15 hodin telefonicky kontaktovala
JUDr. Š. H., státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství pro Prahu – západ, na kterou křičela a poté, co byla požádána, aby nezvyšovala hlas, vykřikla „ty svině, budeš poslouchat, zabiju“, poté, JUDr. H. hovor ukončila, aby obviněná obratem telefonicky kontaktovala vedoucí kanceláře OSZ pro Prahu – západ M. R., které sdělila, že JUDr. H. zabije, vyvraždí jí celou rodinu a má chodit s ochrankou, když tohoto jednání se dopustila v souvislosti s činností JUDr. H. při výkonu dozoru státní zástupkyně nad trestní věcí výše uvedenou.
Za to byla podle §156 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Obviněná tento rozsudek napadla odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 61 To 470/2008, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti tomuto usnesení podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., směřující, jak lze z jeho obsahu dovodit, proti výroku o vině i trestu.
Pokud se jedná o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tj. že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, není zcela zřejmé, o jaké námitky jej dovolatelka opírá. Nejvyšší soud z textu dovolání dovodil, že tomuto důvodu koresponduje námitka dovolatelky, že v odsuzujícím výroku nebyla uvedena forma zavinění ve vztahu k trestnému činu, jehož spácháním byla uznána vinnou.
Naproti tomu ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí dovolatelka celou řadu argumentů. Pochybení obou soudů spatřuje především v tom, že nezjistily náležitě skutkový stav a zamítly její návrhy na doplnění dokazování. Z neúplně zjištěného skutkového stavu pak byly podle jejího mínění vyvozeny nesprávné právní závěry. Dovolatelka je přesvědčena, že jí v žádném případě nebyl prokázán úmysl, což je patrné z odsuzujícího výroku, v němž není uvedena forma zavinění. Podle obviněné nebylo soudy náležitě odůvodněno, zda zjištěný skutek je skutečně trestným činem, zda byla naplněna nejen formální, ale i materiální stránka trestného činu. Podle jejího mínění totiž zjištěné jednání nevykazuje stupeň nebezpečnosti pro společnost odpovídající trestnému činu. Své výroky hodnotí dovolatelka pouze jako nevhodná vyjádření a výraz svých přání, ale nikoli jako výhrůžky s tím, že mohly nejvýše naplnit skutkovou podstatu přestupku podle §49 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., ale nikoli skutkovou podstatu trestného činu. V případě útoku pod bodem 2 výroku zdůrazňuje, že trval toliko 13 vteřin, když poté rozhovor sama ukončila. Výpověď svědkyně R. pak dovolatelka hodnotí jako čistě subjektivní interpretaci.
V další části dovolání poukazuje na ust. §3 odst. 4 tr. zák., podle kterého je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován i okolnostmi, za kterých byl trestný čin spáchán, mírou zavinění a pohnutkou. Tyto okolnosti však podle jejího názoru nebyly v předcházejícím řízení dostatečně prokazovány a zvažovány, když ona sama neměla dostatek prostoru se k nim vyjádřit. Soudům v této souvislosti vytýká, že neakceptovaly všechny její návrhy na doplnění dokazovaní.
Obviněná poukazuje na soudní rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1965 a 13/1973 Sb. rozh. tr., podle nichž je nutné u každé přitěžující, resp. polehčující okolnosti konkrétně vyhodnotit její význam pro zvýšení, resp. snížení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Přihlížet je přitom třeba nejen ke skutečnostem, které naplňují skutkovou podstatu trestného činu, ale i k dalším průvodním okolnostem, které skutek charakterizují a mají vliv na jeho konkrétní nebezpečnost.
Obviněná zdůrazňuje, že v její prospěch mělo být přihlédnuto i k tomu, že se činu dopustila pod vlivem tíživých osobních poměrů a že napomáhala při objasňování své trestné činnosti, když u hlavního líčení vypovídala přesto, že nebyla zachována lhůta k její přípravě.
Soudům konečně vytýká, že jejich rozhodnutí je nepřezkoumatelné, včetně výroku, kterým byly paušálně zhodnoceny a zamítnuty její návrhy na doplnění dokazování.
V petitu svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že by dle §265l odst. 3 tr. ř. byla přikázána k projednání jinému soudu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř.
V úvodu svého vyjádření poznamenává, že námitky dovolatelky považuje z větší části za totožné s těmi, které uplatnila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Přitom však právě z rozsudku soudu nalézacího je patrné, že se všemi těmito otázkami velmi pečlivě zabýval a pregnantně je v odůvodnění svého rozhodnutí vyhodnotil. Nejvyšší státní zástupkyně dále vyzdvihuje, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí u každého jednotlivého návrhu obviněné na provedení důkazu, který neakceptoval, podrobně rozebral důvody, které ho k tomu vedly. Posouzením důvodnosti návrhů obviněné na doplnění dokazovaní se poté zabýval i soud odvolací, který po přezkoumání odvolacích námitek obviněné neshledal v postupu soudu prvního stupně žádné vady.
Nejvyšší státní zástupkyně rovněž zdůrazňuje, že dovolání podané s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva a nikoli z hlediska procesních předpisů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nenaplňují ty námitky, které primárně směřují ke změně hodnocení skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení věci.
Nejvyšší státní zástupkyně má přitom za to, že dovolatelka ve své podstatě v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro ni příznivějším způsobem.
V souvislosti se způsobem, jakým obviněná uplatnila své výhrady, poukazuje na to, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, Odkazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03.
Ze shora uvedených důvodů uzavírá, že ne všechny výhrady, jež obviněná ve svém dovolání uplatnila, lze z pohledu ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantní.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle ní podřadit ty námitky, v nichž vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně hodnotily její jednání jako trestný čin, neboť v něm chybí úmyslné zavinění a není dostatečně společensky nebezpečné. Oproti tomuto tvrzení však nejvyšší státní zástupkyně zastává názor, že vylíčení obou dílčích skutků v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně velmi přesně reflektuje skutkové okolnosti, jež plynou z důkazů, které byly provedeny v dostatečné šíři a do té míry, že o nich nejsou důvodné pochybnosti. Z vylíčení těchto skutků je podle jejího mínění naprosto zřejmé, že obviněná jednala v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., když si lze stěží představit, jak by bylo možno se takového skutku dopustit z nedbalosti. Byla to obviněná, kdo opakovaně telefonoval pracovníkům soudů a státních zastupitelství, kteří žádným způsobem nezavdali příčinu k jejím slovním výpadům a výhrůžkám. Útoky obviněné spočívající v napadání justičních pracovníků byly vůči nim učiněny v souvislosti s výkonem jejich pracovní činnosti a pro výkon pravomoci veřejného činitele v trestní věci jejího manžela. Právě pro svou opakovanost, hrubost a intenzitu byly podle nejvyšší státní zástupkyně výhrůžky obviněné způsobilé vyvolat obavu z jejich uskutečnění, což podstatnou měrou zvyšuje společenskou nebezpečnost jejího jednání do míry nutné k naplnění znaků trestného činu.
Nejvyšší státní zástupkyně vyslovuje nesouhlas s námitkou, že soudy měly při hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněné zohlednit i ty skutečnosti, jež dovolatelka považuje za polehčující. Podle ust. §31 odst. 1, 3 tr. zák. až při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.), k možnosti nápravy a poměrům pachatele, avšak k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Své vyjádření nejvyšší státní zástupkyně uzavírá tvrzením, že obviněná napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkla žádnou vadu, která by fakticky (a nikoli jen formálně) zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. včetně dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněnou PhDr. A. U. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Tento dovolací důvod je naplněn, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Jak již bylo řečeno shora, v textu dovolání není výslovně uvedeno, jaký konkrétní výrok považuje dovolatelka za neúplný. Jediná námitka vytýkající neúplnost je výhrada vůči údajné absenci formy zavinění ve výroku rozsudku.
Taková námitka je zjevně neopodstatněná. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Trestného činu útoku na veřejného činitele dle §156 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením a ublížením na zdraví pro výkon pravomoci veřejného činitele. Tzv. právní věta, které je rovněž obligatorní součástí výroku odsuzujícího rozsudku, neobsahuje mezi znaky skutkové podstaty výslovné označení formy zavinění (na rozdíl od např. trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., §223 odst. 1 tr. zák. nebo trestného činu zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1, 2 tr. zák.). Nicméně ze znaků skutkové podstaty je evidentní, že se jedná o trestný čin úmyslný, který nelze spáchat z nedbalosti. Tomu zcela korespondují i skutková zjištění uvedená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku obvodního soudu : „slovně napadala…, uvedla, že ji zabije…, jednání se dopouštěla v souvislosti s výkonem funkce JUDr. M.,… křičela na ni zabiju…, sdělila, že JUDr. H. zabije a vyvraždí celou rodinu, a to v souvislosti s činností JUDr. H. při výkonu funkce státní zástupkyně“. Z tohoto popisu jednání obviněné je zřejmé, že obviněná se jej nemohla dopustit jinak než zaviněním ve formě úmyslu přímého dle §4 písm. a) tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě tohoto dovolacího důvodu lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování. Nad rámec své přezkumné povinnosti tedy Nejvyšší soud jenom stručně uvádí, že výhrady obviněné vůči postupu soudů dle §2 odst. 5, 6 tr. ř. jsou zcela neopodstatněné. Obvodní soud provedl velmi obsáhlé dokazování, které se zaměřilo na všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněné v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Pokud pak některé návrhy obviněné na doplnění dokazování jako nadbytečné podle §216 odst. 1 tr. ř. zamítl, podrobně a přesvědčivým způsobem odůvodnil, co jej k tomuto postupu vedlo (viz str. 7 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, obdobně str. 3 usnesení městského soudu, který k námitkám obviněného tento postup obvodního soudu přezkoumal). Konečně obviněná ani zásadním způsobem skutková zjištění soudů nezpochybňovala, prosazovala však jinou interpretaci jejich obsahu (mělo se jednat o její, byť nevhodná, přání, nikoli výhrůžky).
Relevantní z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitky obviněné tvrdící, že řádné vyhodnocení kritérií stupně nebezpečnosti činu podle §3 odst. 4 tr. zák., jehož se dopustila, vedou k závěru, že nedosahuje stupně odpovídající trestnému činu, kterým byla uznána vinnou.
Tyto námitky však shledal Nejvyšší soud rovněž zcela neopodstatněnými. Obvodní soud věnoval hodnocení stupně nebezpečnosti z pohledu kritérií §3 odst. 4 tr. zák. adekvátní pozornost. Důvodně dospěl k závěru, že nebezpečnost činu obviněné pro společnost je středně vysoká, když okolnosti tento stupeň snižující a okolnosti významu opačného jsou v podstatě v rovnováze. Nejvyšší soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Na straně jedné uvedený stupeň společenské nebezpečnosti zvyšuje, že se jej obviněná dopustila opakovaně vůči dvěma osobám v postavení veřejného činitele a to v souvislosti s trestním řízením pro pokus trestného činu vraždy, tedy extrémně závažnou agendou. Výhrůžky pronášela velice emotivně, takže nutně musely vzbudit u poškozených silné obavy o jejich život i život jejich rodinných příslušníků. Na druhé straně tento stupeň snižuje fakt, že se činu dopustila z obav o další osud svého manžela, byť z obsahu spisu je zřejmé, že k řízení v jeho trestní věci, tak k řízení proti sobě samé přistupuje značně nekriticky. V její prospěch nutno přičíst i to, že jde o osobu, která byla až dosud bezúhonná. Rozhodně však nelze na podkladě zhodnocení shora uvedených skutečností dospět k závěru, že by stupeň nebezpečnosti zjištěného jednání obviněné pro společnost byl nižší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.) a nedosahoval míry nezbytné pro naplnění materiální stránky skutkové podstaty trestného činu. Uložení trestu ve spodní polovině trestní sazby §156 odst. 1 tr. zák. podmíněně odloženého na kratší zkušební dobu pak citlivě vystihuje všechny aspekty posuzovaného případu a správně upřednostňuje výchovnou složku trestu.
IV.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné PhDr. A. U. zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr