ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1117.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1117/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. října 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 8 To 53/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 3/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 46 T 3/2009, byl obviněný R. M. v bodě 1/ výroku uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 1. 10. 2008 v době mezi 02.00 až 02.25 hodin ve svém bydlišti, ve druhém patře domu v P., K., po předchozí slovní rozepři, v podnapilém stavu a v úmyslu usmrtit, vystřelil ze vzdálenosti cca 75 – 100 cm na přítomného poškozeného D. B., sedícího v tom okamžiku v křesle, z nelegálně držené střelné zbraně – samonabíjecí pistole zn. CZ vzor 24, ráže 9 mm Browning Court, zasáhl ho do hrudníku a způsobil mu povrchní průstřel levé paže s poraněním měkkých tkání, průstřel levé poloviny hrudníku a břicha se vstřelem v zevní části levé prsní krajiny v oblasti šestého žebra, výstřelem na zádech v oblasti jedenáctého žebra, střelnou zlomeninu šestého a jedenáctého žebra, průstřel dolního laloku levé plíce, brániční klenby a pohmoždění sleziny, v důsledku čehož došlo k zakrvácení levé poloviny dutiny hrudní a dutiny břišní, následně jej udeřil pažbou zbraně do hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu týlní krajiny délky 0,8 cm, přičemž v důsledku průstřelu hrudníku poškozeného došlo u něho k těžkému, život ohrožujícímu poranění v souvislosti s narůstajícím krvácením do tělních dutin s krevní ztrátou a útlakem důležitých orgánů, s nímž musel být převezen do Ú. v. n. ve S., kde byl okamžitě operován, jinak by byl život poškozeného bezprostředně ohrožen“. V bodě 2/ výroku byl dále uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době, nejméně dne 1. 10. 2008, přechovával ve svém bydlišti v P., K., bez povolení střelnou zbraň, a to samonabíjecí pistoli zn. CZ vzor 24, ráže 9 mm Browning Court, se zásobníkem a šesti kusy ostrých nábojů ráže 9 mm Browning Court, přestože se jedná o zbraň kategorie A uvedenou v §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, podléhající zvláštnímu povolení k jejímu držení, které obžalovaný neměl, tedy bez povolení si opatřil střelnou zbraň a přechovával ji“.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku popsané samonabíjecí pistole zn. CZ vzor 24, ráže 9 mm Browning Court, se zásobníkem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozené V. z. p. ČR se sídlem v P., O., škodu ve výši 126.154,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 8 To 53/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil toliko ve výroku, jímž byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl, že se podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyslovuje zabrání věci, a to v rozsudku popsané samonabíjecí pistole zn. CZ vzor 24, ráže 9 mm Browning Court, se zásobníkem. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. 6. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně výslovně napadl výrok o vině pod bodem 1/ z rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., a v návaznosti na to i výrok o uložení úhrnného trestu odnětí svobody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že úmysl pachatele je jeho vnitřní záležitostí a při jeho prokazování je proto zapotřebí vycházet především z jeho vlastní výpovědi, kterou lze jako jinak zásadní důkaz zpochybnit pouze v případě, jestliže ostatní důkazy pachatelem předkládanou verzi zcela vylučují. Dále zdůraznil, že ne každý útok střelnou zbraní ráže 9 mm Browning Court, tedy zbraní výrazně méně účinnou než například ráže 9 mm Luger, musí být nutně veden úmyslem (byť nepřímým) někoho usmrtit. V této souvislosti znovu zopakoval svou konstantní obhajobu, že držel předmětnou zbraň namířenou někam směrem k poškozenému, máchal s ní a křičel na něho něco v tom smyslu, aby odešel z jeho bytu. Zbraň předsunutím spouště natáhl z demonstrativních důvodů a pokud byl připraven vystřelit, tak pouze někam do prostoru místnosti, aby v případě, že pouhá demonstrace zbraní nepostačí, dodal na důrazu tomuto svému požadavku. K výstřelu pak podle dovolatele došlo omylem, pravděpodobně z důvodů zjištěného oslabeného spoušťového odporu zbraně. Není tedy pravdou, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud, že dovolatel nenabídl jakoukoliv jinou přijatelnou variantu vysvětlení vnitřního důvodu pro své počínání, jehož podstatou bylo natažení střelné zbraně a zmáčknutí její spouště v okamžiku, kdy zbraní z krátké vzdálenosti mířil proti trupu sedícího poškozeného.
Dovolatelem uváděný motiv jednání nebyl podle jeho přesvědčení žádným z ve věci provedených důkazů vyvrácen. Dovolatel zdůraznil skutečnost, že ač vystřelil z bezprostřední blízkosti, výstřel směřoval proti paži poškozeného a nikoliv přímo na životně důležité orgány. Přestože z reakce poškozeného nebylo patrno, že byl zasažen (vstal a začal se s ním o zbraň přetahovat), dovolatel nepokračoval v žádném dalším jednání, které by nasvědčovalo jeho úmyslu poškozeného usmrtit (např. opětovným výstřelem nebo pokusem o něj). K usmrcení poškozeného navíc neměl žádnou konkrétní pohnutku. Své počínání s odvoláním na analogii legis označil za jakýsi „výstřel v nepřímém úmyslu“ a současně poukázal na to, že mezi úmyslem nepřímým a vědomou nedbalostí bývá velmi těžko rozlišitelná hranice, zvláště pak u jednání spočívajícího v ublížení na zdraví, jehož motiv nebyl blíže zjištěn.
Dovolatel současně namítl formulační nepřesnost ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, v níž se hovoří o „povrchním průstřelu paže“, což považuje za zjevně nelogické slovní spojení. Zpochybnil také použití termínu „bezprostředně“ v souvislosti s ohrožením života poškozeného s tím, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zřetelně vyplynulo, že život poškozeného by byl bez včasného operačního zákroku ohrožen jen krvácením a útlakem vnitřních orgánů a teprve tak bylo jeho zranění způsobilé přivodit mu smrt. Z toho lze podle jeho názoru jednoznačně dovodit, že samotným útokem k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného nedošlo, jak lze u pokusu o usmrcení předpokládat, když zároveň nebyly přímo zasaženy žádné pro život důležité orgány.
S ohledem na shora uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zrušil napadenou část rozsudku soudu prvního stupně a sám při nezměněném výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odszt. 1 tr. zák. rozhodl na základě částečně modifikovaného popisu skutku tak, že se dovolatel uznává vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a uložil mu tomu odpovídající trest odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal důvodnými uplatněné skutkové a právní námitky, dovolatel navrhl, „nechť je toto dovolání považováno i za napadení samotného výroku o trestu, a to z důvodu nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody v délce 12 let“.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 9. 9. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání či práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný R. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace však v daném případě nenastala, neboť dovolatel byl mimo jiné uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., za který zákon stanoví trest odnětí svobody v rozmezí od deseti do patnácti let. Dovolateli tedy byl uložen přípustný trest v rozmezí zákonné trestní sazby.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl proto dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy bez zřetele ke zjištěným skutkovým okolnostem činu dovodily jeho vražedný úmysl (§4 tr. zák.), ačkoliv zjištěný způsob střelby (zbraň primárně směřovala vůči paži poškozeného), vlastnosti zbraně (její menší výkon a slabý odpor spouště), absence případného dalšího výstřelu, jakož i chybějící motiv k vraždě svědčily ve skutečnosti pouze o tom, že dovolatel sice úmyslně jednal, nikoli však se záměrem poškozeného usmrtit.
K opodstatněnosti této části námitek dovolatele učinil Nejvyšší soud následující závěry:
V obecné rovině je zapotřebí nejprve poukázat na to, že trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí. Pokusu tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být vždy bezpečně prokázán úmysl (§4 tr. zák.) tento trestný čin spáchat. K závěru o tom však nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě způsobit smrt. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§4 písm. a/ tr. zák.) či nepřímý (§4 písm. b/ tr. zák.) směřoval ke způsobení smrti. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti jiného). Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění . Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle.
Jinými slovy, u nepřímého úmyslu (§4 písm. b/ tr. zák.) musí být zjištěno (prokázáno) vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. V judikatuře se zdůrazňuje, že vždy je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod. (srov. přiměřeně např. R 19/1969 SbRt.).
Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, P. Šámal v Komentáři k trestnímu zákonu upozorňuje na to, že v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Uvedené kladné stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku.
Při správném posouzení shora naznačených otázek se zároveň nelze obejít bez spolehlivého zjištění toho, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu neobyčejně značný, třebaže motiv jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Nebyl-li zjištěn motiv trestného činu, nebyl trestný čin náležitě objasněn, a je tím ztíženo rozhodnutí o vině. Teprve motiv trestného činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu . To znamená, že zjišťování pohnutek, ať jsou či nejsou znakem skutkové podstaty trestného činu, je třeba věnovat stejnou pozornost jako zjišťování všech jiných rozhodných skutečností. Nestačí se jen pohnutky dohadovat z povahy činu.
Rovněž Ústavní soud přikládá zjištění pohnutky činu velký význam. Např. v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 681/2006 se uvádí, že „objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejich základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo lze dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele“. V rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 433/02 Ústavní soud konstatuje, že „závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních okolností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat. Tyto závěry však nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí“.
Výše uvedené zásady soudy rozhodující v dané trestní věci neporušily.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že formulace jeho jednání v tzv. skutkové větě výroku soudu prvního stupně je poněkud nepřesná a nevýstižná (např. „zasáhl ho do hrudníku a způsobil mu povrchní průstřel levé paže“) a navíc se zde používá dikce zákona („v úmyslu usmrtit“), která ovšem patří do tzv. právní věty výroku. Na druhé straně však skutkový stav věci, jak byl soudem prvního stupně po pečlivém rozboru provedených důkazů zjištěn a rozveden v odůvodnění jeho rozhodnutí i v navazujícím rozhodnutí odvolacího soudu, nevzbuzuje pochybnosti o skutečném průběhu skutkového děje.
Skutková zjištění, ze kterých oba soudy vycházely, lze stručně shrnout tak, že podnapilý dovolatel v důsledku negativního postoje k osobě poškozeného D. B., ho ohrožoval svojí nelegálně drženou vojenskou pistolí CZ vzor 24, ráže 9 mm Browning (krátký), kterou - připravenou k výstřelu - na něj posléze zamířil a stiskl spoušť. Poškozený v té době seděl v křesle a hlaveň zbraně směřovala ze strany na jeho hrudník. Vypálená střela ráže 9 mm zasáhla nejprve paži poškozeného, na níž způsobila povrchní poranění měkkých tkání (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně), poté vnikla do levé prsní krajiny (tzv. vstřel), proletěla trupem poškozeného a tělo opustila zády v oblasti jedenáctého žebra (tzv. výstřel). Poškozený přitom utrpěl závažná poranění spojená s narůstajícím krvácením do tělních dutin (viz v rozsudku uvedený podrobný popis), která ho bezprostředně ohrožovala na životě. K fatálnímu následku (smrti) pak nedošlo jen v důsledku toho, že poškozenému byla poskytnuta okamžitá odborná pomoc na specializovaném lékařském pracovišti (Ú. v. n. v P. – S.), kde musel být okamžitě operován.
Jak vyplývá z obou napadených rozhodnutí, soudy při hodnocení dovolatelova úmyslu spáchat trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve formě srozumění (eventuální úmysl) správně přikládaly zásadní význam zjištěným okolnostem objektivní povahy, zejména způsobu provedení činu, kdy dovolatel použil střelnou zbraň k výstřelu zblízka a mířil do míst, kde se nacházejí orgány důležité pro život. Přitom je obecně známo, že střelné zbraně jsou způsobilé, resp. přímo určeny k tomu, aby při použití vůči lidem vyvolaly zraňující nebo smrtící efekt. Této rozhodné skutečnosti si dovolatel musel být vědom. Jestliže tedy věděl, že pistole je nabitá, a úmyslně vystřelil směrem na hrudník poškozeného, musel počítat i s tím, že jej zastřelí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně konstatoval (str. 5), že poněkud snížený odbor spouště inkriminované zbraně (cca 1,4 kg) byl zároveň dostatečně silný, aby ke spuštění zbraně nemohlo dojít náhodně (nechtěně). Jestliže dovolatel uvádí, že výkon náboje ráže 9 mm Browning (krátký) je nižší než např. výkon náboje 9 mm Luger, a v tomto smyslu naznačuje, že má slabší ranivé účinky, nelze mu v technické rovině - bez odborného vyjádření znalce - oponovat. Pro posouzení síly použitého prostředku (pistole) to však nemá podstatnější význam, neboť účinky použitého náboje ráže 9 mm Browning (krátký) byly více než dostatečné. Jak bylo zjištěno, ani primární zásah paže a poté šestého a konečně jedenáctého žebra, včetně vnitřních orgánů poškozeného, neměl na kinetickou energii vypálené střely prakticky žádný vliv, neboť dokázala prostřelit celou střední část těla.
Byť to dovolatel výslovně nenamítal, Nejvyšší soud se zabýval i posouzením toho, zda na základě skutkových zjištění soudů případně nejde ze strany dovolatele o lhostejnost k následku (ať již pravou či nepravou). Projev dovolatelovy vůle - výstřel z pistole vyšší ráže na malou vzdálenost do trupu jiné osoby - však dokládá do té míry aktivní vztah k následku, že zároveň mimo pochybnost vyjadřuje srozumění nejen s poraněním poškozeného, ale i s jeho případným usmrcením (§4 písm. b/ tr. zák.).
Soudy se správně zabývaly nejen výše popsanými okolnostmi objektivní povahy, ale přihlédly též k okolnostem subjektivní povahy jako byla malicherná pohnutka činu (zdánlivě nevýznamná rozepře s poškozeným) ve spojení s osobními vlastnostmi dovolatele. Odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 6) poukázal na posudky znalců, z nichž bylo zjištěno, že dovolatel je postižen poruchou osobnosti, která se projevuje „nezdrženlivostí, nestálostí, zvýšenou povolností vůči sobě a dissocialitou“. Nadměrně požívá alkohol a rozvinula se u něj závislost a depravace osobnosti projevující se oploštěním vyšších citů. Odvolací soud nepřehlédl ani závěr znalce, že v průběhu kritického večera se u dovolatele patrně stupňoval jakýsi negativní odpor vůči poškozenému, který posléze vyvrcholil použitím zbraně. Soud prvního stupně pak vzal v úvahu i to, že dovolatel se v podobné situaci ocitl již v minulosti, kdy po požití alkoholu napadl za použití nože jinou osobu tak nebezpečně, že jí způsobil těžká zranění, která by při neposkytnutí lékařské pomoci vedla rovněž ke smrti.
Lze tedy uzavřít, že soudy k závěru o srozumění dovolatele s usmrcením poškozeného dospěly po důkladném uvážení všech okolností posuzovaného případu, kde objektivní i subjektivní prvky byly navzájem logicky provázány. Za tohoto stavu pak nelze soudům vytknout, pokud jednání dovolatele (skutek po bodem 1/) právně posoudily jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jak se toho ve svém mimořádném opravném prostředku domáhal dovolatel.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích neshledal Nejvyšší soud dovolání obviněného R. M. ani v jeho jinak relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným.
Proto bylo rozhodnuto tak, že podané dovolání se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler