ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1292.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1292/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání obviněného Ing. M. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 To 57/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 1/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 To 57/2009.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 2 T 1/2008, byl obviněný Ing. M. Ch. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej dopustil tím, že
dne 11. 9. 2007 v přesně nezjištěné době kolem 23,00 hodin ve svém bydlišti na adrese K. V. – S. R., D., v bytě, po slovní hádce se svojí manželkou, poškozenou M. Ch., tuto v koupelně uvedeného bytu fyzicky napadl tím způsobem, že ji nejprve povalil do vany s napuštěnou vodou, poté poškozené potopil hlavu pod hladinu, když vzhledem ke svému intelektu a způsobu útoku musel vědět, že může poškozené způsobit smrt udušením z utopení a s tímto byl srozuměn, neboť poškozenou držel rukama za krk pod hladinou do doby, kdy se přestala bránit a zůstala bezvládně ležet pod hladinou, poté vypustil vodu z vany a vše oznámil telefonicky svojí matce MUDr. M. Ch., CSc., a na její výzvu dále přivolal prostřednictvím tísňové linky 155 Územní zdravotnickou záchrannou službu K. kraje, jejímuž lékaři se na místě podařilo u poškozené obnovit srdeční činnost; u poškozené však došlo jednáním obžalovaného k nedostatečnému sycení mozkové tkáně okysličenou krví v důsledku dušení při topení a tím k těžkému otoku mozku a mozkového kmene, v důsledku čehož poškozená dne 16. 9. 2007 v 08,00 hodin v nemocnici v K. V. zemřela.
Obviněnému Ing. M. Ch. byl podle §219 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání desíti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. S. škodu ve výši 28.347,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný (proti všem výrokům) a proti výroku o náhradě škody i poškozená M. S. Z podnětu odvolání poškozené Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 To 57/2009, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené M. S. škodu ve výši 268.347,- Kč. Odvolání obviněného naproti tomu zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť soudy podle něj nesprávně kvalifikovaly skutek popsaný ve výroku jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., ačkoli nebyly všechny znaky tohoto trestného činu prokázány způsobem, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
V odůvodnění svého dovolání namítá, že pokud vrchní soud dospěl k závěru, že při činu jednal instinktivně a automaticky, tedy bez podílu vůle, pak jinými slovy říká, že jednal nevědomě. Absentuje zde tedy složka vůle, kterou trestní zákon u úmyslných trestných činů dle §4 tr. zák. vyžaduje. Dovolatel dále vyjadřuje přesvědčení, že samotné úmyslné sražení poškozené do vany nemůže způsobit smrt a nenaplňuje tudíž skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Obviněný rovněž zpochybňuje závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu s tím, že postrádá oporu v provedeném dokazování, když vyjádření obviněného bezprostředně po činu samém, že poškozenou „zabil“, nelze dle jeho mínění brát jako důkaz o úmyslu poškozenou usmrtit.
V této souvislosti obviněný namítá, že před veřejným zasedáním vrchního soudu předložil další důkazy – znalecký posudek z oboru zdravotnictví vypracovaný Doc. MUDr. E. H., CSc., MBA, ze dne 12. 6. 2009 a dále znalecký posudek z oboru zdravotnictví zpracovaný MUDr. D. V. ze dne 20. 6. 2009. Ty podle jeho názoru jednoznačně vyvracejí závěry učiněné vrchním soudem. Tomuto soudu pak vytýká, že se žádným způsobem s těmito důkazy nevypořádal, stejně jako s dalším předloženým důkazem - odborným vyjádřením vypracovaným MUDr. J. B., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který rozporoval závěry ústavního znaleckého posudku vypracovaného Psychiatrickou léčebnou P. - B. Obviněný má za to, že vrchní soud jej tímto postupem zkrátil na jeho právech, když neprovedl důkazy, které předložil jeho obhájce, ani o nich nijak nerozhodl.
Dovolatel považuje za vadný i výrok rozsudku vrchního soudu o náhradě škody. Nárok na náhradu škody navýšený o částku 240.000,- Kč uplatnila podle jeho názoru poškozená M. S. až po zahájení nového hlavního líčení po vynesení prvého rozsudku krajského soudu, tedy nikoli včas, jak jí to ukládají ust. §43 odst. 3 tr. ř. a §206 odst. 2 tr. ř., takže tento nárok jí neměl být přiznán. Obviněný vyslovuje v této souvislosti názor, že poškozený nemá právo se svým nárokem na náhradu škody po zahájení dokazování v hlavním líčení disponovat, tedy ani měnit výši požadované částky, neboť ta musí být po celou dobu adhezního řízení neměnná.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data neveřejného zasedání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně naplňují deklarovaný důvod, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz §265f odst. 1 tr. ř., §265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn (k tomu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03). Obviněný naplnil deklarovaný dovolací důvod námitkou absence úmyslného zavinění ve vztahu k usmrcení poškozené jako obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod k odmítnutí dovolání dle §265i odst. 1 tr. ř. a tak přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu vymezeném ust. §265i odst. 3 tr. ř. a dospěl poté k následujícím závěrům.
Tvrzení obsažené v dovolání obviněného Ing. Ch., že vrchní soud dospěl k závěru, že v době činu jednal automaticky a instinktivně, a tudíž při absenci úmyslného zavinění, nemohl Nejvyšší soud akceptovat, neboť šlo o zjevně zkreslenou reprodukci závěrů odvolacího soudu. Ten na str. 5 odůvodnění rozsudku uvádí, že obviněný nepochybně jednal úmyslně, když poškozenou srazil do vany, přičemž poté musel instinktivně a automaticky očekávat její odpor či pokus o osvobození. Tomu podle závěrů vrchního soudu obviněný bránil, přičemž tato agresivní část jeho jednání byla zakončena, až když zaregistroval brýle poškozené, které vypluly na hladinu. Z toho naopak jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného posoudil odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím jako spáchané zaviněním ve formě úmyslu, který specifikoval jako nepřímý dle §4 písm. b) tr. zák. (viz str. 8 odůvodnění).
Pokud obviněný v dovolání dále namítá, že samotné úmyslné sražení poškozené do vany nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu vraždy, přehlíží, že nalézací soud (a ve shodě s ním i soud odvolací) spatřovaly naplnění znaků trestného činu nejen ve sražení poškozené do vany s napuštěnou vodou, ale dále (viz výrok rozsudku krajského soudu) v potopení hlavy poškozené pod hladinu a jejím držení pod vodou za krk až do doby, kdy se přestala bránit a zůstala bezvládně ležet pod hladinou. Tímto jednáním v souhrnu měl obviněný podle soudů naplnit skutkovou podstatu trestného činu vraždy dle §219 odst. 1 tr. zák. I tuto námitku tedy Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
K výhradám dovolatele týkajícím se údajně chybného výroku o náhradě škody Nejvyšší soud konstatoval, že šlo o námitku vybočující z rámce jím uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten sice připouští námitky proti jinému hmotně právnímu posouzení, za něž lze považovat i výrok o náhradě škody, avšak to musí spočívat v porušení hmotně právních ustanovení např. práva občanského, obchodního či pracovního, od nichž se odvozuje důvod a výše nároku na náhradu škody. Vzhledem k hmotně právní povaze dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jej proto nelze naplnit námitkami poukazujícími na vady spočívající v porušení procesních ustanovení trestního řádu upravujících uplatnění takového nároku.
Nad rámec své přezkumné povinnosti však Nejvyšší soud uvádí, že všeobecně respektovaná judikatura vztahující se k adheznímu řízení v případě, že byl základ nároku uplatněn řádně a včas, tj. v souladu s ust. §43 odst. 3 a §206 odst. 2 tr. ř. nejpozději před zahájením dokazování v hlavním líčení, připouští jeho upřesnění (tedy i navýšení) v závislosti na prováděném dokazování i v dalším stádiu řízení (k tomu viz č. II/1962, 50/1986 Sb. rozh. tr.). Obviněnému ovšem musí být v souladu s jeho právy dle §33 odst. 1 tr. ř. dána dostatečná možnost, aby se k takovému upřesnění nároku, jakož i k důkazům, o které se opírá, vyjádřil.
Za opodstatněnou však Nejvyšší soud shledal námitku vytýkající Vrchnímu soudu v Praze, že neprovedl a ani nijak nerozhodl o návrzích na doplnění dokazování, které obviněný prostřednictvím svého obhájce učinil písemně před veřejným zasedáním o jeho odvolání a poté opakovaně přímo v rámci tohoto veřejného zasedání.
V této souvislosti by ovšem bylo možno namítnout, že i tato námitka je ryze procesního charakteru a tudíž nenaplňuje obviněným deklarovaný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v ust. §265b tr. ř. Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu však v tomto ohledu jednoznačně usměrnila některá rozhodnutí Ústavního soudu.
Tak např. ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 55/04 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že „dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Neobstojí tak námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláním podaným z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem České republiky aplikovaného výkladu trestního řádu. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje, a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec“.
V dalším svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 376/03 Ústavní soud uvedl, že mezi „jednu ze skupin nesprávné realizace důkazního řízení, které mají za následek porušení základních práv a svobod a spravedlivého procesu, a vedou ke zrušení rozhodnutí, patří i případ tzv. opominutých důkazů. Jde o procesní situace, kdy bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut“ (obdobně viz III. ÚS 61/94, III. ÚS 2110/07).
Za opominutí důkazů se v souladu se shora zmíněnou judikaturou považují i případy, kdy návrhy na provedení konkrétního důkazu je soudem zamítnut bez věcně adekvátního odůvodnění, přičemž ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí chybí jakákoli zmínka či je zmíněno toliko okrajově, způsobem neodpovídajícím povaze a závažnosti věci.
V posuzovaném případě ze spisového materiálu vyplývá, že (viz čl. 849 a násl.) dne 22. 6. 2009 došla Vrchnímu soudu v Praze žádost obhájce obviněného o odročení veřejného zasedání spolu s návrhem na doplnění dokazování shora zmíněnými dvěma znaleckými posudky a odborným vyjádřením, jejichž písemná vyhotovení byla přiložena. Odvolací soud je tedy měl k dispozici před zahájením veřejného zasedání. Jde jednak o znalecký posudek zpracovaný znalcem z oboru zdravotnictví Doc. MUDr. E. H., CSc., MBA. Jeho závěry (viz č. l. 873-874) zásadním způsobem oponují závěrům již provedených znaleckých posudků, z nichž soud nalézací i odvolací při formování svých závěrů vycházely. Tento posudek zejména oponuje závěru, že by obviněný držel hlavu poškozené pod hladinou a naznačuje jiné možnosti důvodu jejího tonutí. Dále jde o znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. D. V. po konzultaci s MUDr. J. P., který oponuje dosavadním závěrům o typu tonutí poškozené i závěru o původu stop na jejím krku. Konečně jde o odborné vyjádření znalce z odvětví psychiatrie MUDr. J. B., které zastává kritické stanovisko k reviznímu znaleckému posudku o vyšetření duševního stavu obviněného.
Nicméně z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2009 není zřejmé, že by Vrchní soud v Praze o těchto návrzích jakkoli rozhodl. Nejvyšší soud provedl v neveřejném zasedání důkaz přehráním zvukového záznamu veřejného zasedání konaného před Vrchním soudem v Praze dne 15. 7. 2009. Z něj zjistil, že soudce zpravodaj pouze stručně zmínil existenci uvedených návrhů na doplnění dokazování, aniž by se blíže zabýval jejich obsahem. Předseda senátu pak po závěrečných návrzích stran těmto sdělil, že se těmito návrhy bude soud zabývat v rámci závěrečné porady.
Již tento postup nepovažuje Nejvyšší soud za zcela správný, neboť ust. §235 odst. 2, §216 odst. 1 a §263 odst. 6, 7 tr. ř. předpokládají, že o návrzích stran na doplnění dokazování, které byly učiněny v souvislosti s podaným odvoláním, bude rozhodnuto v průběhu veřejného zasedání o tomto dovolání, pokud je konáno. Postup vrchního soudu, který si rozhodnutí o návrzích obviněného na doplnění dokazování vyhradil do závěrečné porady, zkrátil práva obviněného v tom, že ve své závěrečné řeči nemohl na stanovisko odvolacího soudu k těmto návrhům adekvátně reagovat a přizpůsobit tomu svou obhajobu.
Za zásadnější pochybení však Nejvyšší soud považuje, že o stanovisku Vrchního soudu v Praze k těmto návrhům na doplnění dokazování není absolutně žádná zmínka ani v odůvodnění rozsudku. To činí tento rozsudek nepřezkoumatelným, když obviněný své odvolání opíral zejména o uvedené znalecké posudky a odborné vyjádření, kterými chtěl doplnit dosavadní dokazování a jež podle jeho přesvědčení měly zásadně zpochybnit skutková zjištění nalézacího soudu. Předseda senátu vrchního soudu, jak Nejvyšší soud ze zvukového záznamu zjistil, sice stručně v ústním odůvodnění verdiktu zmínil, že další dokazování považuje odvolací soud vzhledem k již provedeným důkazům za nadbytečné, šlo však o vyjádření v obecné rovině, postrádající argumenty konkrétně se vztahující k jednotlivým navrhovaným důkazům, které nijak blíže nereagovalo na znaleckými posudky a odborným vyjádřením tvrzené skutečnosti. Ty přitom (přinejmenším dle přesvědčení obviněného) představovaly zásadní oponenturu závěrů těch posudků, o které nalézací i odvolací soud opřely svůj závěr o vině obviněného. Nejvyšší soud tedy sice sdílí argument předsedy senátu vrchního soudu, že ve věci již bylo jak ohledně příčiny smrti poškozené, tak ohledně duševního stavu obviněného provedeno velice obsáhlé a důkladné dokazování, které soudy vyhodnotily tak, jak jim to ukládá ust. §2 odst. 6 tr. ř., i tak však neshledává, že by návrhy obviněného byly natolik marginálního významu, aby se jimi odvolací soud věcně vůbec nezabýval a odmítl je paušálním tvrzením, že již provedené dokazování se jeví jako dostatečné.
I s ohledem na velice závažný charakter trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, se uvedená procesní pochybení jeví Nejvyššímu soudu jako významná, výrazně zpochybňující přesvědčivost rozsudku vrchního soudu, byť tím Nejvyšší soud nijak nepresumuje, zda návrhy na doplnění dokazování jsou skutečně s to zapříčinit nějakou změnu napadených rozhodnutí. To však v tomto stádiu řízení nelze bez dalšího vyloučit. V tom, že odvolací soud nezaujal adekvátní, konkrétní a transparentní (alespoň pokud jde o písemné vyhotovení usnesení, které je stěžejní pro hodnocení přesvědčivosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí) stanovisko k těmto návrhům, spatřuje Nejvyšší soud pochybení takového rázu, které nelze napravit jinak, než zrušením rozsudku vrchního soudu a vrácením věci k novému projednání a rozhodnutí.
IV.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Ing. M. Ch. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 To 57/2009, v celém rozsahu.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchnímu soudu v Praze pak Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování jmenovaný soud musí zaujmout konkrétní stanovisko jednotlivě ke každému z důkazních návrhů obviněného, aby byly odstraněny eventuální pochybnosti, zda se s nimi skutečně seznámil, a toto řádně odůvodnit. Pokud dospěje k závěru, že v zájmu zachování principu rovnosti stran provede i důkazy navržené obviněným, bude na něm, aby tyto důkazy zhodnotil tak, jak mu to ukládá ust. §2 odst. 6 tr. ř., tj. jednotlivě i v souhrnu s důkazy již provedenými a poté zvážil, zda opodstatňují jiné rozhodnutí ve věci. Při tomto rozhodování bude vrchní soud vázán pokyny Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.), jakož i zákazem změny k horšímu dle §265s odst. 2 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zrušil mimo jiné i výrok o trestu odnětí svobody, který obviněný Ing. Ch. momentálně vykonával, bylo na Nejvyšším soudu, aby rozhodl také o případné vazbě obviněného. Nejvyšší soud v současném stádiu řízení důvody vazby u obviněného neshledal. Za jednoznačně vyloučené považoval vazební důvody dle §67 písm. b) i c) tr. ř., neboť v případě obviněného zjevně nehrozí, že by mařil dokazování, jehož se sám domáhá, ani zde není dána důvodná obava z pokračování v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, neboť ta měla být motivována situačně a vázala se výhradně k manželce obviněného. Nejvyšší soud neshledal ani důvody tzv. vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. ř., když obviněný byl až do svého pravomocného odsouzení na svobodě a uložený výkon trestu dobrovolně nastoupil.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr