ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1345.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1345/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. listopadu 2009 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 5 To 242/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 32/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 4 T 32/2008, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., a obviněný T. T. návodem k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „obžalovaný L. K. na základě žádosti obžalovaného T. T. a pod příslibem finanční odměny, uzavřel s H. b., a. s., B., P., dne 26. 9. 2005 Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 2.400.000,- Kč určenou na koupi nemovitosti, když tuto stvrdil svým ověřeným podpisem na M. č. P., ačkoliv věděl, že nemovitost bude užívat a úvěr splácet obžalovaný T. T., a že sám není schopen poskytnutý úvěr splácet, neboť byl osobou bez zaměstnání a bez přístřeší; Návrh na uzavření smlouvy o úvěru s padělaným podpisem obžalovaného L. K. a falešné potvrzení o výši pracovního příjmu, ve kterém bylo uvedeno, že pracuje u firmy A., s. r. o., se sídlem v P., U.D., s průměrným čistým měsíčním příjmem 29.108,- Kč byly dne 16. 9. 2005 předloženy H. p. A. V., když na základě potvrzení o příjmu byl úvěr poskytnut, a to tak, že část úvěru ve výši 826.000,- Kč byla odeslána bankou na účet patřící JUDr. M. H., z tohoto účtu JUDr. M. H. pak byla zaslána částka 534.000,- Kč na účet který patřil manželce obžalovaného T. T. – K. T. a zbytek úvěru ve výši 1.574.000,- Kč byl zaslán na účet který patřil N. S.; a k tomuto jednání jej navedl obžalovaný T. T., který byl skutečným kupcem nemovitosti, na kterou byl úvěr poskytnut, neboť se domníval, že by sám neměl možnost úvěr získat, úvěr však nesplácel, a který obžalovaného L. K. utvrzoval v uzavření předmětné smlouvy tím, že byl přítomen všem jednáním směřujícím k získání úvěru; tímto jednáním vznikla H. b., a. s., škoda ve výši nejméně 2.400.000,- Kč“. Obviněný L. K. byl za výše uvedený trestný čin podle §250b odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 5 To 242/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 7. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. K. následně dovoláním, které současně - v části týkající se jeho osoby - směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že napadeným rozhodnutím potvrdil závěr soudu prvního stupně o jeho vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 tr. zák., ačkoli pro tento závěr nesvědčí nejen reálné okolnosti, za nichž byl skutek spáchán, ale dokonce ani skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a která odvolací soud akceptoval. V odůvodnění napadeného usnesení přitom konstatoval bezchybnost skutkových a právních závěrů učiněných soudem prvního stupně, aniž by se blíže zabýval námitkami obsaženými v podaném odvolání, a to s odůvodněním, že tyto námitky jsou v zásadě pouhým opakováním dosavadní obhajoby obviněného uplatněné již v předcházejícím řízení. Takový postup odvolacího soudu považuje dovolatel za nepřijatelný. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se jeho argumentací prakticky nezabýval, zatížil své rozhodnutí stejně jako prvoinstanční soud vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
Existenci výše namítané vady pak dovolatel spatřoval především v tom, že soudy nijak nepřihlédly ke zjištěným skutečnostem vyjádřeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7), podle nichž v bance nic nezařizoval, doklady jí nedodával a pouze podepisoval již připravené podklady pro žádost o úvěr. Předmětné dokumenty si předtím ani nepřečetl, neboť neměl k dispozici brýle a v době jejich podepisování byl často pod vlivem alkoholu. Navíc mělo původně jít o úvěr v nižší částce a to, že si spoluobviněný T. T. „na něj vypůjčil“ 2.400.000,- Kč, se dovolatel dozvěděl teprve zpětně až po uzavření smlouvy a poskytnutí žádaného úvěru, na kterém on sám nakonec nijak finančně neprofitoval. Pokud by se soudy těmito skutečnostmi zabývaly dostatečně pečlivě, musely by podle přesvědčení dovolatele dospět ke zcela odlišným závěrům stran rozsahu jeho viny a v návaznosti na tom mu uložit - pokud vůbec - podstatně mírnější trest. V této souvislosti dovolatel zopakoval svoji obhajobu, že se stal nastrčenou figurou v předem zosnovaném úvěrovém podvodu, na kterém se podílel nejen spoluobviněný T. T., ale pravděpodobně i svědkyně N. S. a A. V., na jejíž nevěrohodnou výpověď odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepochopitelně odkázal při úvahách o správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vydal usnesení, na jehož základě budou napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušeny a věc jim bude vrácena k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 6. 11. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání či práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, na kterých obviněný své dovolání založil, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace dovolatele, v jejímž rámci ze svého pohledu hodnotí skutkové okolnosti případu a prosazuje vlastní skutkovou verzi, popř. se zabývá jednáním dalších ve věci zainteresovaných osob z hlediska jejich a v návaznosti na tom i dovolatelovy případné trestnosti. Takové námitky v zásadě představují polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy a týkají se tak nikoli hmotně právního posouzení jednání obviněného, ale primárně procesní stránky věci.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že soudy při právním posouzení skutku nevzaly náležitý zřetel ani na vlastní skutková zjištění. Podle nich se vyjma podepisování dopředu připravených dokumentů potřebných pro vyřízení úvěru, na celé věci nijak aktivně nepodílel, neboť dokumenty, které podepisoval, předtím ani nečetl a jednal v přesvědčení, že má jít o úvěr mnohem nižší než konečných 2.400.000,- Kč, a že z celé akce sám nakonec neměl žádný finanční prospěch, resp. mu nebyla vyplacena ani dohodnutá odměna. Za těchto okolností je podle dovolatele zřejmé, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., tedy v tzv. kvalifikované skutkové podstatě s vyšší trestní sazbou.
K opodstatněnosti této části námitek dovolatele, jež důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, učinil Nejvyšší soud následující závěry:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo (mj.) při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a činem způsobí značnou škodu (tj. škodu ve výši nejméně 500.000,- Kč /§89 odst. 11 tr. zák./). Byť se jedná o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.) ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odst. 4 písm. b) postačí vzhledem k ustanovení §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.). Se zřetelem k povaze projednávaného případu pak Nejvyšší soud dále poznamenává, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být jenom účastník takové smlouvy, tzn. dlužník, věřitel nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele (srov. R 27/2001 SbRt.).
Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a rozvedeného v odůvodnění jeho rozsudku vyplynulo, že obviněný (dovolatel) byl účastníkem inkriminované Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 26. 9. 2005 uzavřené s H. b., a. s., B., P., kterou stvrdil svým ověřeným podpisem. Dále bylo zjištěno, že jednal za slíbenou finanční odměnu a zároveň se znalostí toho, že v době sepisování úvěrové smlouvy nebyl nikde zaměstnán, a že jako osoba bez přístřeší a se zanedbatelným příjmem by nebyl schopen sjednaný úvěr nikdy splácet. Přesto vědomě předložil falešné potvrzení o svém neexistujícím zaměstnání a výši v něm dosahované mzdy. To mělo za následek, že mu byl ke škodě výše uvedeného věřitele (banky) poskytnut úvěr na koupi nemovitosti ve výši 2.400.000,- Kč, ve skutečnosti ovšem ve prospěch spoluobviněného T. T., popř. dalších osob.
Za výše konstatovaného stavu věci pak soudům nelze vytknout, pokud v jednání dovolatele spatřovaly trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jehož znaky naplnil jak po objektivní, tak po subjektivní stránce. Jeho zavinění přitom zahrnovalo jak úmysl (§4 tr. zák.) vztahující se k jednání uvedenému v odstavci 1 §250b tr. zák., tak (přinejmenším) nedbalost (§5 tr. zák.) zahrnující následek podle odstavce 4 písm. b) citovaného ustanovení, tj. následek předpokládaný v kvalifikované skutkové podstatě. I pokud by dovolatel nakonec neměl ze svého jednání žádný majetkový prospěch, který ostatně ani není znakem skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., pak skutečnost, že výše způsobené škody významně (téměř pětinásobně) převýšila hranici značné škody, jakož i skutečnost, že dovolatel podvodně jednal ze zištných důvodů (pod příslibem finanční odměny), lze kvalifikaci jeho jednání i podle odstavce 4 písm. b) §250b tr. zák. akceptovat rovněž z materiálního hlediska (§88 odst. 1 tr. zák.).
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným.
Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. K. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dílem bylo zjevně neopodstatněné, rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá.O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler