ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1519.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1519/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovolání podaném J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 360/2008 ze dne 20. 5. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 144/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 3 T 144/2006 ze dne 18. 3. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (bod A1/, dále jen tr. zák.), trojnásobným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (body B2, B3, B4), trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod B5/) a dvojnásobným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (body 1/-2/), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákupu a prodeje nemovitostí, včetně zprostředkovatelské činnosti, na dobu deseti roků. Dle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto i o zproštění obžaloby M. K.
V předmětné věci podal J. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 4 To 360/2008 dne 20. 5. 2008 tak, že dle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. jej částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body A1, B3, B5, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného V. Č. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (bod II/a; původně body A1, B3) a trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod II/b;, původně bod B5), za něž (a za trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn) mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil stejný trest zákazu činnosti, nyní v trvání sedmi let. Dle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal J. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti trestního řízení a jeho jednání nesprávně posoudil jako trestné činy. Takto se domnívá, že pod první z uvedených dovolacích důvodů lze podřadit i závažná procesní pochybení, i když je samotné hmotně právní posouzení skutku v souladu se zákonem (poukázal na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 55/04). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který sice připustil, že odůvodnění rozsudku okresního soudu mohlo být obšírnější, nicméně nepovažoval prvostupňový rozsudek za nepřezkoumatelný. I tak ale provedl odvolací soud podrobné odůvodnění ve vztahu k jednotlivým skutkům, což v rozhodnutí soudu prvního stupně zcela absentuje (dovolatel přitom podrobně poukázal na obsah jednotlivých stran odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z toho důvodu však nemohl dovolatel řádné odůvodnění napadnout již ve svém odvolání. Je tedy názoru, že odvolací soud měl rozsudek napadený odvoláním pro nepřezkoumatelnost zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Pokud tak neučinil, porušil základní zásadu trestního řízení a právo dovolatele na obhajobu a na spravedlivý proces. K jednotlivým skutkům pak uvedl, že (pokud jde o skutek pod bodem II/a) nesouhlasí se závěrem soudu, že právní úkony (vystavení příjmových dokladů o zaplacení kupní ceny poškozeným manželům Č., uzavření smlouvy o půjčce mezi jmenovanými poškozenými a dovolatelovou společností) byly simulované. Poškozený (svědek Č.) nebyl totiž nijak omezen ve způsobilosti k právním úkonům a při podpisu smlouvy o půjčce musel vědět, k čemu se zavazuje, že tedy dovolatelově realitní kanceláři předmětnou částku půjčuje, když platnost této smlouvy později ani nikdy nenapadl ani od ní neodstoupil. Domnívá se proto, že smlouva je platná a nemohla vzniknout povinnost dovolatele kupní cenu vrátit. K bodu II/b uvedl, že poškozená V. potvrdila, že půjčku společnosti R. J. N., s. r. o., poskytla dobrovolně, když mu věřila, a nikoli pod nátlakem. Jeho jednání tedy nelze posuzovat jako vylákání půjčky od ní a z toho, že jí společnost peníze později nevrátila, nelze dovozovat srozumění dovolatele s tím, že jeho společnost nebyla schopna plnit své závazky proto, že v době uzavření smlouvy o půjčce měla již splatný dluh vůči poškozenému Š. Nelze tedy jeho jednání posuzovat jako úmyslné spáchání trestného činu podvodu. Ohledně bodu B2 poukázal na to, že poté, co převzal od poškozeného Š. zálohu na nákup pozemků od manželů K., činil kroky k uzavření smlouvy s nimi, a ačkoliv k tomu nedošlo, je i nadále připraven převod dokončit. Žaloba na zaplacení dlužné částky ze dne 7. 10. 2004 podaná poškozeným Š. byla však podána proti P. N. – N. H. N. R. Ohledně bodu B4 má za to, že z důkazů je zřejmé vyplacení zálohy ve výši 300.000,- Kč přijaté od pana Š. dovolatelovou realitní kanceláří panu J. Nesouhlasí tak s názorem soudu, že by mu smlouva o postoupení nájemního bytu bránila vyplatit zálohu tomuto svědkovi. Ke skutku 1/ uvedl, že nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů, že mu odstoupení od uzavřené leasingové smlouvy společností Č. P. L., a. s., bylo doručeno, neboť není povinností prokuristy organizovat chod společnosti tak, aby se k osobám kompetentním k učinění příslušného rozhodnutí dostaly potřebné podklady. Není tedy možné jeho jednání posuzovat jako úmyslný trestný čin zpronevěry, ale mohlo by jít nejvýše o jednání nedbalostní. Automobil byl přitom jeho společností vrácen zpět, což také vyvrací úmysl spáchat daný trestný čin. K bodu 2/ uvedl, že společnost R. J. N., s. r. o., byla v registru zapsána jako vlastník vozidla Volvo S 80. S ohledem na to se mohl domnívat, že je oprávněna převést vozidlo na pana Č., což opět vylučuje úmyslné zavinění trestného činu zpronevěry. Ke všem skutkům pak obecně namítl, že veškerého jednání kladeného mu za vinu se dopustil pouze jako zmocněnec jiné fyzické osoby nebo jako prokurista obchodní společnosti. Povinnost vrátit svěřené věci (finanční částky poskytnuté mu jako kupní cena za kupované nemovitosti, resp. svěřené vozy) nestíhala tedy jeho jako fyzickou osobu, ale zmíněnou společnost či jinou osobu (P. N. - N. H. N. R.). Má tak za to, že byl naplněn i dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na závěr svého podání dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek z citovaných důvodů a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Uvedl, že pokud jde o argumentaci dovolatele, v níž tvrdí porušení některých procesních ustanovení a zpochybňuje především dostatečnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tato se zcela míjí s uplatněnými dovolacími důvody. Dle jeho názoru se lze ztotožnit i s názorem odvolacího soudu, který k obdobné námitce obviněného konstatoval, že odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích mohlo být v některých momentech širší, avšak i tak je dostatečné a nezakládá jeho nepřezkoumatelnost. S ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. rovněž platí, že dovolání je nutné směřovat proti výroku rozhodnutí, nikoli proti odůvodnění. K dovolatelově obecné námitce, že není trestně odpovědný proto, že v řadě jednotlivých skutků vystupoval jako zmocněnec podnikatelky P. N. – N. H. N. R. nebo jako prokurista společnosti R. J. N., s. r. o., státní zástupce uvedl, že ze striktně formálního hlediska z něj tato skutečnost nečiní stranu sjednaných civilně právních vztahů (zprostředkovatelské smlouvy apod.). Ve všech případech bez ohledu na formální postavení byl ovšem obviněný vždy osobou, která reálně vedla související jednání a tedy poškozeným tvrdila rozhodné skutečnosti a sjednávala závazkové vztahy a přebírala svěřené finanční prostředky. Za takových okolností, bez ohledu na paralelně existující civilně právní vztahy, obviněný nese odpovědnost za své faktické jednání v trestně právní rovině, odvíjející se od skutečnosti, že to byl on, kdo reálně v posuzovaných případech si buď přisvojil cizí svěřenou věc nebo jednal vůči druhým podvodně. Ke skutku pod bodem II/a státní zástupce uvedl, že ze skutkových zjištění vyplývá, že k žádnému vyplacení kupní ceny poškozenému či vyrovnání vzájemných pohledávek nedošlo, přičemž poškozený k podpisu příslušných listin přistoupil pouze na základě naléhání obviněného, že jinak žádné peníze nedostane, a to (pokud jde o smlouvu o půjčce) v době, kdy již po nějakou dobu měl obviněný u sebe svěřenou cizí věc (konkrétně finanční prostředky poškozeného), s níž byl povinen sjednaným způsobem naložit, avšak tak neučinil a tuto věc si přisvojil. Ohledně skutku II/b konstatoval, že dovolatel jednoznačně jednal s podvodným, minimálně nepřímým, úmyslem ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť o schopnostech společnosti splácet dluhy, resp. o postoji dovolatele k takovým krokům, svědčí i konečný stav úhrad jednotlivým poškozeným. K bodům B2 a B4 uvedl, že námitky dovolatele se zcela rozchází se skutkovými zjištěními učiněnými soudy, a proto k nim není možné přihlížet. Ke skutkům 1/ a 2/ konstatoval, že ani zde není možné dovolateli přisvědčit, neboť v obou případech podepsal příslušné smlouvy ohledně pronájmu vozidla, resp. poskytnutí úvěru na jeho koupi, a bylo tudíž fakticky na něm, aby i nadále s druhou stranou dále jednal. V prvním případě měl tedy poté, co byl informován o odstoupení od smlouvy, vrátit vozidlo poškozenému jako oprávněnému vlastníkovi, ve druhém pak byl povinen respektovat smlouvu o zajišťovacím převodu práva a postupovat v jejím smyslu. Pokud tak ale neučinil, naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zák. a s právní kvalifikací soudů se nelze než ztotožnit. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl s tím, že je zjevně neopodstatněné, a souhlasil, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Zároveň se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v daném případě v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl dán ani důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě předcházející řízení nebylo zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu citovaného ustanovení, na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci z hlediska popisu skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že dovolatelovým námitkám nelze přisvědčit. Ze skutkových zjištění, k nimž soudy po rozsáhlém dokazování dospěly, jednoznačně plyne, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 (resp. 3 písm. c/) tr. zák. (ve skutcích II/a, B2, B4, 1/ a 2/) a trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (ve skutku II/b). Takto soudy kvalifikovaly jednání dovolatele, které spočívalo v tom, že ve dnech 10. 11. 2003, 14. 5. 2004, 17. 5. 2004 (skutek II/a), 30. 3. 2001 (skutek B2), 12. 11. 2004 (skutek B4) převzal od poškozených osob vždy finanční částky v různé výši s tím, že za tyto pro ně zprostředkuje nákup nemovitostí, tyto si však ponechal, předmětné obchody nezprostředkoval a finanční částky později poškozeným nevrátil. Ve skutku 1/ dovolatel uzavřel dne 19. 4. 2005 leasingovou smlouvu na osobní automobil Škoda Fabia Sedan se společností Č. P. L., a. s. (nyní C., a. s.), kdy poté, co nedodržel splátkový režim a z toho důvodu mu uvedená společnost vypověděla smlouvu o pronájmu, jí na výzvu předmětné vozidlo nevrátil a způsobil jí tak škodu. Ve skutku 2/ dovolatel uzavřel dne 4. 11. 2005 se společností Š., s. r. o., smlouvu o účelovém úvěru na financování nákupu osobního vozu Volvo S 80 se sjednáním pravidelných měsíčních splátek, kdy tento závazek zajistil uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, a poté předmětný vůz převedl na osobou F. Č. Trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se pak dopustil jednáním spočívajícím ve vylákání půjčky ve výši 450.000,- Kč pro společnost R. J. N., s. r. o., od poškozené Z. V., přičemž věděl, že jmenovaná dané prostředky potřebuje na nákup nového bytu, částku však nevrátil.
Jak vyplývá ze soudy učiněných skutkových zjištění, ve všech případech se jednalo o jednání úmyslné, neboť všech uvedených jednání se dovolatel dopustil buď jako zmocněnec fyzické osoby P. N. podnikající pod obchodním jménem N. H. N. R. či jako prokurista společnosti R. J. N., s. r. o., v době, kdy obě jmenované společnosti prakticky po celou dobu své existence vykazovaly vysoké dluhy, což vedlo nakonec v říjnu roku 2003 k prohlášení konkurzu na prvně jmenovanou společnost. Druhou společnost pak dovolatel založil v polovině roku 2004 s tím, že jako společník a jednatel v ní toliko formálně vystupoval M. K., který však jejím jménem nikterak nejednal, a veškeré aktivity vykazoval pouze dovolatel jako její prokurista. Soudy správně poukázaly na to, že jestliže ze skutkových zjištění plyne, že předmětné trestné činnosti se dopustil toliko dovolatel (ať už v pozici zmocněnce či prokuristy), který – s ohledem právě na své postavení ve společnostech – porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nese tento následně i trestní odpovědnost za své jednání a jím způsobenou škodu, ač formálními reprezentanty obou společností byly osoby od něj rozdílné. Takto se tedy dovolací soud shoduje se závěry o naplnění subjektivní stránky daných trestných činů tak, jak ji podrobně rozvedly i soudy obou stupňů, když ze skutkových zjištění dovodily, že ve všech případech dovolatel zcela zjevně věděl, v jak špatné finanční situaci se společnosti, jejichž jmény jednal, nacházely, a musel tedy být přinejmenším srozuměn s tím, že půjčené peníze nebude schopen vrátit, ač to (v případě trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák., skutek II/b) poškozené Z. V. opakovaně sliboval, či s tím, že svěřené věci si ponechá pro svou vlastní potřebu a jejich vlastníkům je nevrátí (ostatní skutky). To je ostatně zřejmé i z jeho jednání poté, co uplynuly lhůty, v nichž měl věci v jednotlivých případech vrátit, neboť tehdy se buď vyhýbal kontaktu s poškozenými, vyhrožoval jim či je lživě ujišťoval, že svěřené či půjčené věci vrátí později.
Pokud jde o dovolatelovu námitku ohledně skutku II/a spočívající v tvrzení, že právní úkony učiněné mezi ním a svědkem Č. byly platné, tuto nutno odmítnout. Ze skutkových zjištění plyne, že dovolatel dokonce ani neváhal poškozené osoby (svědka Č.) nutit k podepsání dalších dokumentů, a to potvrzení o převzetí částky 1,3 mil. Kč a potvrzení o neexistenci závazků mezi poškozenými a dovolatelem (ze dne 18. 5. 2004) a dále smlouvy o půjčce (dne 1. 7. 2004). Tím chtěl dovolatel vzbudit dojem, že peníze, které byly určeny pro poškozené (manžele Č.) jako kupní cena za nemovitost, jejíž prodej pro ně zprostředkoval, a které pro ně převzal do úschovy od kupujících (manželů G.) s tím, že pro manžele Č. za ně obstará koupi bytu, je těmto vyplatil a oni mu je později opět půjčili. Jelikož ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že dané dokumenty poškození podepsali pod nátlakem, neboť byli vedeni slibem dovolatele, že jim o to dříve peníze vyplatí, je nutno na ně pohlížet jako na právní úkony neplatné dle §37 odst. 1 občanského zákoníku.
K argumentaci dovolatele ohledně skutku pod bodem B2 nutno (souhlasně s vyjádřením státního zástupce) konstatovat, že poukaz na to, že poškozený J. Š. se zaplacené zálohy na koupi pozemku domáhal v civilním řízení podáním žaloby proti P. N. - N. H. N. R., nezbavuje dovolatele nijak trestní odpovědnosti. Jeho vědomí o tom, že musel být přinejmenším srozuměn s tím, že svým závazkům vůči poškozeným nebude schopen dostát, je naopak výsledkem předmětného sporu potvrzeno, neboť dané civilní řízení bylo pravomocně zastaveno, když žalobce shledal, že žalovaná je nemajetná a svou žalobu vzal zpět.
Stejně tak je dále nutno odmítnout i námitku ohledně skutku pod bodem 2/, v níž se tvrdí, že jelikož byla společnost R. J. N., s. r. o., v registru vozidel zapsána jako vlastník vozu Volvo S 80, mohl se dovolatel domnívat, že je i oprávněna toto převést na jinou osobu (svědka Č.). Ze skutkových zjištění bylo však zjištěno, že zároveň s uzavřením úvěrové smlouvy se společností Š., s. r. o., za účelem financování nákupu předmětného vozu, uzavřel dovolatel se jmenovanou společností smlouvu o zajišťovacím převodu práva, kterou došlo k převedení jeho vlastnického práva k vozidlu na společnost Š., s. r. o. (věřitele), a v níž se dovolatel (dlužník) zavázal k tomu, že „v případě odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru je povinen nejpozději do tří dnů ode dne doručení projevu odstoupení předat vozidlo věřiteli v sídle věřitele, neurčí-li věřitel v projevu odstoupení jinak“ (bod 4.4) a dále, že „se dlužník výslovně zavazuje po celou dobu trvání této smlouvy bez předchozího písemného souhlasu věřitele vozidlo nepřenechat do užívání třetí osobě jakoukoliv formou, s výjimkou osoby blízké, a zavazuje se zdržet jakéhokoliv neoprávněného nakládání s vozidlem“ (bod 5.2.). Pokud tedy dovolatel vozidlo bez předchozího souhlasu převedl na svědka Č. v době, kdy jeho vlastníkem byla společnost Š., s. r. o., přivlastnil si úmyslně věc cizí, která mu byla svěřena, a způsobil dané společnosti škodu.
K ostatním námitkám nutno podotknout, že na jedné straně jimi dovolatel napadá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, když tvrdí, že toto je nedostatečné a nepřezkoumatelné. Dovolací soud ovšem upozorňuje v této souvislosti na §265a odst. 4 tr. ř., který stanoví, že dovolání podané jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Na druhé straně pak dovolatel ve svém podání brojí proti soudy učiněným skutkovým zjištěním s tím, že nabízí jinou verzi skutkového děje. K tomuto Nejvyšší soud dodává, že se takto jedná výhradně buď o námitky procesní nebo směřující vesměs výlučně proti způsobu provedení a hodnocení důkazů, jimiž se ovšem tomuto soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku zabývat nepřísluší. Nadto je třeba uzavřít, že učiněná skutková zjištění tak, jak k nim soudy během řízení dospěly, mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i v tomto směru jsou jejich závěry přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka